Musel jsem jet na konferenci do Šanghaje a povedlo se mi přemluvit menclika, že pojede se mnou na výlet - odlet v pátek z Prahy a přílet další neděli. Oproti původnímu plánu mi šoupli prezentaci na středu, což se nám extrémně nehodilo a ještě navíc to bylo v bloku, kterej pro mě nebyl vůbec relevantní, ale nakonec, asi po 10 mailech, se mi podařilo to přesunout aspoň na úterý odpoledne. Což bylo z pohledu cestování jednoznačně výhodnější, ale téma toho bloku bylo uplně stejně mimo jako to ve středu. Tohle bylo takový zakončení milionu problémů, co jsem měl s organizací tý konference a díky kterýmu jsem skoro nestih požádat o víza a nakonec jsem radši žádal o turistický a ne o nějaký speciální, co mi doporučovali z konference.
Bágly jsme si oba vzali Ospreye 38l (menclik Tomášovej), co se vejdou do letadla, takže po přistání jsme hned svištěli vyzkoušet maglev, co nahrazuje část metra směrem do centra. Po zmatenym hledání před budovou letadla nás uvítala zábavná komunikace s Číňanama - přišel jsem za policajtem a zkoušel jsem na něj cokoliv ve stylu "maglev", "train", "Shanghai center", ten chvíli koukal, pak zakroutil hlavou a mlčky odešel. Maglev stál asi 15x víc než metro na stejný trase (50 vs 3 RMB), ale byli jsme natešený, že vyzkoušíme vlak, co jede přes 300 a ještě lítá, takže jsme stejně jeli. Vlak byl skoro prázdnej a fakt jel těch 300 km/h, takže trasu, co jede metro 40 min, ujel za 7 minut. Na konečný jsme se poprvý setkali s Šanghajskym metrem, který má 17 linek a 400 stanic - kupování lístků je tam ale extrémně jednoduchý a intuitivní, takže celková navigace v něm je jednodušší než v pražskym nebo přinejhoršim stejná. Po asi 10 stanicích jsme vystoupili v centru na People's Square a šli pěšky asi 15 min na ubytování, který bylo přímo na jiný lince metra, ale nějak jsme si netroufli přestupovat na stanici, kde se křížej 4 linky najednou.
Menclik si tejden před odjezdem udělal něco s kotnikem na tenise a celý první cca 4 dny se nesly v tom, že trpěl, kulhal a přitom jsme nachodili přes 20k kroků za den.:D Jo a žral ibalginy (dal si limit dva denně) a mazal si to nějakou zázračnou mastí, která vůbec nefungovala. Doporučení od doktora, že to má nechat v klidu, uplně nedodržoval a 10kg bágl tomu kotníku taky asi nedělal extrémně dobře.:D Takže každý ráno víceméně nemoh chodit a měl to opuchlý jako prase, a já jsem tak nějak tiše očekával, že po pár dnech toho zápřahu mu ta noha prostě upadne, ale ona se naopak mezi úterým (kdy jsme ušli 27k kroků) a středou uplně zázračně výléčila, asi knedlíčky, chilli a smog.
 |
| Krásný výhledu na čínskej venkov z vlaku :D |
Po dalším asi 12 hod dlouhým spánku jsme ráno vyrazili na vlakový nádraží z naší zastávky metra Dashijie s přestupem na People's square - do Suzhou jezdí vlaky ze snado dostupný
Shanghai Railway Station, takže jsme tam byli asi za 20 min. Menclik měl ráno samozřejmě nohu jak balón a ze začátku skoro nemoh chodit, takže přislo mazání a ibáč. Na nádraží nám trvalo asi půl hodiny, než jsme zjistili, kde máme koupit lístky - jako cizinci jsme museli k okýnku, co bylo v budově asi 500 metrů daleko. Dál na nádraží to celkem pěkně fungovalo a v hale na čekání byla cirka tam bambiliarda lidí ("Pro změnu miliarda kokotů."). Cesta do Suzhou byla celkem depresivní, jakmile jsme opustili centrum Šanghaje, všude po okolí byly jen pustý betonový města 20 patrovejch paneláků a nic okolo nich, ještě navíc ten den byl výrazně nejhorší smog, mezitim jsme si to svištěli maximální rychlostí 300 km/h a ujeli jsme těch 100 km asi za 30 min.
 |
| Tongli bylo fajn, hlavně mimo hlavní cesty |
V Suzhou jsme měli v plánu jen projet dál až do
Tongli watertown. Podle informací na netu měly z nádraží jezdit přímo do Tongli busy, ale bohužel se nám je vůbec nepodařilo najít. Během toho jsme ale zsjitili, že (nejspíš naší cestou z Šanghaje) už dostavěli další linku metra, která vedla až do Tongli, takže jsme se vydali metrem. Cesta to byla zvláštní, po pár stanicích jsme byli ve vagóně sami a jeli jsme 30 stanic přesně hodinu až na konečnou. Tam jsme vystoupili uprostřed pole, něco jako v Letňanech, a po žádnym watertown ani památky. S nějakou ženskou jsme dovedli vykomunikovat, že do Tongli musíme ještě busem a dokonce nám nějak sdělila i číslo. Porovnání znaků na mapě a na zastávce potvrdilo, že jsem snad na správný zastávce, navíc jsme dost nadchli zbytek osazenstva zastávky. :D Bus se nejdřív rozjel uplně na druhou stranu, ale asi po 10 minutách se k naší úlevě otočil a jel správným směrem.
 |
| UNESCO zahrada v Tongli, všechny osztatní jsou v centru Suzhou |
Tongli bylo hodně připravený na turisty, ale byli jsme tam přes tejden a víceméně nikdo tam nebyl, akorát za vstup chtěli 100 yuanů (350Kč) na jednoho, což nám přisla taková pálka, že jsme chvíli polemizovali, jestli to má cenu, ale nakonec jsme to zaplatili. Bohužel od rána byl příšernej smog a k tomu ještě 100% vlhkost a asi 35 stupňů, takže jsme v krosnama docela trpěli. O menclikovym kotníků ani nemluvě, v Tongli vypadal, že tam nejspíš někde umře, ale hrdinně si to chtěl projít celý. Cca hodinu a půl jsme chodili po městě, nakonec jsme šli i do jedný zahrady, která je společně s dalšíma asi 10 (všechny ostatní jsou v Suzhou) zapsaná v Unesco. V zahradě byly mraky lidí a celkově nás došt štvali ("Doufam, že ta posraná bába spadne do toho jezírka."), takže jsme to jenom proběhli a šli zpátky na bus. Měli jsme už docela hlad, ale v Tongli jsme nenašli jedinou hospodu, do který by se dalo jít, všechny takový vyleštěný u vody pro turisty. Takže jsme si dali sušenku a šli jsme. Nejhezčí nakonec bylo bloudit úzkejma uličkama dál od centra, kde i lidi tak nějak normálně žili a nebylo to umělý.
 |
| Boží knedlíčkárna v Suzhou |
 |
| Hostel v Suzhou přímo nad hnusnokanálem |
Po hodině a půl busem a metrem jsme byl v centru
Suzhou, kde jsme asi po 15 min po cestě našli uplně luxusní knedlíčkárnu, kde jsme zaprvý vzbudili dost velký pozdvižení a zadruhý se uplně božsky najedli. Po jídle jsme došli k prvnim kanálům, což byly takový hnusný černý škarpy 5 metrů široký a skoro bez vody, když tam něco bylo vypadalo to spíš jako nafta. Celou cestu, co jsme trpěli v nekonečnym metru jsem menclikovi sliboval "
Benátky východu", takže po příchodu ke kanálům plnejm sraček jsem ovace úplně nezklidil.
 |
| "Benátky východu" |
Ubytovali jsme se v komicky malym pokoji v hostelu (cca 6m čtverečních) a vydali se hledat ty Benátky. Ukázalo se, že zrovna v centru čistěj kanály, takže na dost místech byla vypuštěná voda a bylo to tam celkem hnusný. Dál, kde byla voda, tak už to vypadalo trochu jako, co jsme čekali, ale k Benátkám to pořád mělo celkem daleko. Večer už jsme jenom zevlili na takový turistický ulici podle jednoho kanálu (
PingJiang Rd) a po hodně zničujícím dnu (cestování+vedro+smog) šli dost brzo spát.
 |
| Už hezčí kanály u PingJiang road |
 |
| Pohoda na střeše hostelu |
Další den ráno jsme vstali po sedmý a šli na otvíračku do největší zahrady zapsaný v Unesco, u který jsem úmyslně sehnal ubytování. Bohužel na otvíračku tam bylo i cca 400 Číňanů a navíc poprchávalo. K snídani jsme si dali cestou sladkou patlavou rejži v banánovym listu někde na ulici a šli hned do zahrady. Znovu po nás chtěli asi 70 yuanů, známý památky jsou v Číně prostě drahý... Ze začátku bylo lidi v zahradě (
Humble Administrator's garden) celkem málo lidí a davy se tam nahrnuly, až když jsem cca po hodině odcházeli. Zahrada byla fakt obří, takže se to ztratilo. Asi nejhezčí částí byla nakonec vedlejší zahrada plná třeba 200 let starejch bonsají.
 |
| Strašnej ranní smog ze střechy hostelu |
 |
| Lion Grove garden a typická scénka |
 |
| Krásná bonsajová zahrada |
Dál jsem pokračovali do
Lion Grove garden, která byla naopak etrémně malinká (třeba 60 na 30 metrů). Jedna polovina byla plná bludišť vytvořenejch ze slepenejch krásně tvarovanejch kamenů, druhá bylo jezero plný leknínů a okolo něj pavilóny. Potom už jsme šli pro věci do hostelu a vyrazili jsme na vlak, protože den předtím jsme si koupili i zpáteční jízdenku na 12 z nádraží v Suzhou a měli jsme to tam minimálně hodinu. Cestou jsme se najedli v nic moc hospodě a zašli do buddhistickýho chrámu. Na tom bylo nejlepší, že byl fakt krásnej a byli jsme tam my dva a dalších asi šest lidí, přitom to bylo prostě 400 metrů o tý největší zahrady. Styl Číňanů, jak choděj jen na známý věci, o kterejch píšou v průvodcích, je naprosto fascinující.
 |
| Typickej kanál v Suzhou |
 |
| Parádní buddhistickej chrám bez lidí |
V Šanghaji jsme zkušeně prošli nádraží do metra a vyrazili na 45 min dlouhej přejezd s dvouma přestupama směr
Huangxing park, poblíž kterýho jsem měl konferenci. Menclik byl zničenej z jeho odumírající nohy, takže jsme se dohodli, že pojede se mnou a během mý přednášky na konferenci bude zevlit někde po okolí. Asi ve 2 jsem přiběh na konferenci s krosnou do 5* hotelu, na záchodě se převlík do slušnýho oblečení a šel shánět registraci. Nakonec mi zbyla ještě asi hodina na coffee break a opakování si prezentace. Po prezentaci jsem se zase převlík na záchodě, sbalil věci a před hotelem zrovna potkal menclika. Na metro jsme vyrazili asi v 6 a než jsme dojeli přes celou Šanghaj až na
Hongqiao train station, odkud jezdí rychlovlaky, bylo už půl osmý. Než jsmev kilometr dlouhý třípatrový hale našli, kde koupit lístky, byli jsme rádi, že jsme chytli vlak v půl devátý. Během čekání se mi pak ještě povedlo sehnat knedlíčky v taiwanskym fastfoodu, takže jsme ani neumřeli hlady.
 |
| Hongqiao train station |
Hangzhou poprvé a cesta na Huangshan - úterý večer, středa
Trasa Šanghaj-Hangzhou je dlouhá 202 km a ujeli jsme jí za 50 minut, což je celkem luxus a trochu lepší než Kladno-město - Masaryčka. Maximální rychlost uprostřed cesty jsme měli celkem dlouho 350 km/h a absolutně to nebylo cejtit. V porovnání s timhle byl maglev z letiště vlastně celkem nuda a nepraktickej. V Číně je extrémní výhoda, že ve všech městech je úplně stejný metro a navíc je v něm hodně lehká orientace (nápisy čínsky + anglicky) a kupování lístků je maximálně jednoduchý, kdy člověk v automatu jen klikne na stanici, kam jede, a podle toho mu vyjede lístek.
Hangzhou jsme teda dojeli metrem do centra a asi v půl 11 přisli do hostelu s dost intenzivním hladem. Po příjezdu na nás Hangzhou působilo úplně nesrovnatelně proti Šanghaji a Suzhou - takovej středomořskej feel, relativní klid, uklizeno, vzduch ničim nesmrděl, prostě jsme byli dost nadšený a rozhodli jsme se, že cestou zpátky tam určitě chceme strávit aspoň den. Večer jsem se prošli po centru v okolí
Hefang street, kde je pěší zóna, po okrajích ulice tečou potůčky s ČISTOU vodou a hlavně tam nebylo přelidněno, což, jak jsme zjistili pak o víkendu, bylo hlavně tím, že byl pátek. Hostel stál jen 180 CNY (600Kč) za noc v úplně luxusnim pokoji pro dva, což byla po Šanghaji celkem paráda, přesto to je o dost dražší, než co jsem si pamatoval ze Sečuanu. Ještě je dobrý připomenout,že v tuhle chvíli menclik pořád zuřivě odmítal spaní v dormitory ("Pokoj s milionem kokotů už je fakt moc i na mě"), takže jsem vzorně hledal něco, kde bude pokoj. :D Asi 100 metrů od hostelu jsme objevili uplně luxusní uličku se street food, kde jsme si koupili křepelku zabalenou v hlíně a banánovejch listech za 20 yuanů, ve stánku vedle rejži a parádně se nacpali. Při kupování jídla menclik poprosil prodavačku i o opečenou kukuřici, co měla před sebou na stole. Dost pobaveně mu jí dala, ale pochopili jsme, že to byla prostě její večeře, ale byli z nás tak nadšený, že jsme jí stejně dostali. :D
 |
| Večeře v Hangzhou |
Ráno jsme vyrazili až v 9, došli asi 25 min na bus a cestou jsme se ještě celkem dlouho pokoušeli vybrat z bankomatu - v centru nám žádnej nedal a nakonec se nám podařilo vybrat až na autobusáku. Něco přes hodinu jsme jeli přes úplně celý Hangzhou až na
West Bus station, odkud jezdí přímý busy směrem do Huangshanu. Bejt tu za rok, tuhle trasu už bysme mohli dát metrem podle nákresů na mapách a probíhajících prací na nový lince tím směrem. V Hangzhou jsou dvě teď dvě linky, ale další tři jsou ve výstavbě. Ráno jsme nic moc nesnědli, takže jsme si na autobusáku koupili něco ve fastfoodu - nejdřív jsme si řekli, že zkusíme čínskej mekáč, ale nedalo se tam vůbec nic rozumnýho koupit, což teda neni moc překvapivý. Nakonec jsme stihli až bus v 11, takže to Tunxi jsme dorazili až ve dvě (150 km po dálnici).
Tunxi je město, kam jezdí rychlovlaky z Šanghaje, ale jejich cena je asi 5krát vyšší než busy a trvají stejně dlouho (200 vs 1000 Kč). Tunxi podle mapy vypadalo jako celkem malý městečko, kde akorát přestoupíme na další bus do historickejch vesnic Hongcun a Xidi, ale hned při příjezdu bylo jasný, že není úplně nejmenší. Podle wikipedie má 1.5 milionu obyvatel, přitom to je prostě městečko někde v prdeli 6 hodin cesty z Šanghaje do hor a do nejchudší čínský provincie Anhui. Na hlavním autobusáku dálkovejch autobusů bylo cca 25 lidí a celkově to tam působilo jakože nádraží v Berouně je proti tomu ve velkoměstě, zvláštní. Bohužel nám úplně přesně ujel bus, takže jsme si šli koupit lístky, přičemž nás neskutečně otravovala nějaká ženská, která nás mermomocí chtěla odvézt do Huangshanu, přestože jsme tam nechtěli, a pak byla úplně zuřivá, že jsme si koupili lístky oficiálně u okýnka. :D Měli jsme asi 50 min, takže jsme se vydali hledat něco k obědu a asi po 50 metrech jsme objevili takovou špinavou jídelničku přímo před nádražím, kde jsme si dali nudle asi za 5 yuanů a čaj a pro změnu nadšeně pobavili místní osazenstvo.
 |
| Příjezd do Hongcunu a čínský zájezdy |
Přestože na nádraží nebyli skoro žádný lidi, museli jsme zase projít scannerem jako na letišti, při kterým si nás zase nafotily kamery. Je to celkem nepřijemný, když jsem se otočil na monitor policajta, viděl jsem tam vedle sebe 10 svejch fotek z různejch stran. :D A takhle to funguje na každym oficiálním autobusáku, co jsem tam viděl. Z Tangkou jsme vyrazili ve 2 velkym busem, v kterým jsme byli my 2 a asi další tři číňani - celkem komická změna po šanghajskym metru. :D Děsně jsme se táhli, asi po hodině projeli okolo první z vesnic
Xidi, kde jsme nakonec nezastavili, protože cestování nám zabralo o dost delší dobu, než jsme čekali, a rozhodli jsme se, že dojedeme až do známějšího Hongcunu. Přestože v Xidi nebyla ani noha, v
Hongcunu bylo, k našemu velkýmu nadšení, celkem velký parkoviště, kde bylo asi 10 autobusů čínskejch zájezdů ("Ty vole, všichni kokoti z Šanghaje dneska jeli až sem!"). Mohlo nás to napadnout, obě vesnice jsou nejspíš stejně hezký, ale v Hongcunu se nátáčel nějakej známej film, takže to má asi každej Číňan-cestovatel na svym bucket listu, aby si tam udělal selfíčko. Zrovna začlo pršet, takže přestože jsme si hned po příjezdu vzali nepromokavý bundy a pláštěnky přes bágl, slítly se na nás čínský báby, ať sou koupíme deštník a nemohly pochopit, že ho nepotřebujem.
 |
| Uličky a dvorky v Hongcunu |
 |
| Selfíčko v zácpě čínskýho zájezdu |
Cca v 15:40 jsme zjistili, že poslední bus do Tangkou pod Huangshanem jede v 5, což bylo celkem zklamání, ale moc to tam nevypadalo, že by byla jiná možnost dopravy, takže jsem se rozhodli projít Hongcun za hodinu a půl. S pajdajícím menclikem v zádech jsem vyrazil na rychloprohlídku vesnice, do který zrovna vešlo 50 absolutně stejně oblečenejch Číňanů, který vždycky, když byl konečně někde klid, vyšli zpoza rohu ("Ty vole, 50 fialovejch kokotů!"). Bylo by pěkný tam strávit odpoledne a v klidu tam někde posedávat u vody, ale mezi otravnejma zájezdama by to stejně přes den nešlo a člověk by tam musel přespat a užít si ráno a večer, takže jsme našeho brzkýho odjezdu až tak nelitovali.
 |
| Hongcun |
Huangshan (středa večer - pátek odpol)
Busem jsme přes jedno sedlo asi hodinu přejeli na nádraží pod Huangshanem. Jo, bus byl minibus pro 10 lidí, kde nás bylo asi 15. :D Bohužel v
Tangkou to z nádraží bylo asi 5 kilometrů přímo do vesnice pod Žlutejma horama, kde jsme měli hostel. Po chvíli pátraní jsme to vzdali a jeli za 20 yuanů taxíkem. Řekli jsme si, že to chceme usmlouvat na 20, což ze 40 šlo dost rychle, takže v rámci sportu by to šlo ještě míň, ale menclik moje snahy vetoval a jeli jsme. :D
 |
| První náš pohled na Huangshan |
První zajímavá věc v hostelu byla koupelna se záchodem přímo na pokoji, která měla průhledný skleněný stěny, jenom s asi půl metru širokym pruhem ve výšce pasu. :D No celkem nás to sblížilo! Druhý nepříjemný překvapení pro menclika byla společná deka na manželský posteli.:D Po 10 minutách nadávání, že se na to vysere, jsem vytáh spacák a bylo vyřešeno. Jo a ještě měl plán, že půjdem dolu pro ještě jednu deku, "ať si nemyslej, že jsme teplouši". :D Dole jsme si koupili lahváče a chvíli se tam poflakovali, když si holka z recepce vzala mikrofón a začala tam pro 10 lidí v hotelu dělat u mapy přednášku. To jak jsou Číňani posedlí používáním takovejdlech věcí je úplně nepochopitelný,třeba tady si prostě vzala mikrofón do místnosti 5x5 metrů. :D
Potom jsme se šli podívat, kde je autobusák, a dát si něco k jídlu. Bohužel z Tangkou se vyklubalo nejnepříjemnější místo v Číně, co jsem kde viděl. Mraky uplně prázdnejch hospod s drahým jídlem připraveným pro turisty, kde nás při procházení kolem každý hospody naháněli dovnitř. Pro nás to ještě nebylo tak strašný, protože se nás celkem báli, ale jak se objevila skupinka Čísnkejc turistů, byl tam úplnej amok. Nakonec se nám podařilo najít něco, co bylo trochu dražší, ale aspoň tam byli nějaký lidi. Ta vesnice vypadala, jakože je zvyklá na 5000 turistů každej večer, přitom ten večer, co jsme tam byli my, jich tam bylo tak 50, prostě dost divný. Cestou domu jsme našli uplně nový cigára Huangshanky a nakoupili jídlo na dva dny v horách, protože jsme předpokládali, že tam nic neseženem.
 |
| Cestou po Eastern steps |
Ráno po snídani v hostelu jsme za intenzivního deště vyrazili na autobusák, odkud jsme asi po 40 minutách dojeli cca o 500 výškových metrů výš pod
Eastern steps a lanovkou
Yungu cable car, co je kopíruje. Pohrdavě jsme se podívali na Číňany jdoucí na lanovku a pyšně se vydali nahoru po Eastern steps - cca 8000 schodů s převýšením kilometr. Bohužel další tři hodiny cesty nahoru déšť vůbec neustal a na vrchol Huangshanu jsme dorazili úplně prochcaný a zmrzlý, cestou jsme potkali cca 10 lidí jdoucích dolů. Vzhledem k počasí jsme pokračovali do centra masivu, kde jsou hotely s ubytovnama, což bylo v zásadě jediný místo, kde se tam dalo vyspat (šlo by bivakovat někde v lese, ale moc stromů tam není a celý hory jsou žulový kopce s prudkýma srázama, navíc příšerně chcalo). Výhledy na vrcholu byly bohužel beze srandy maximálně 10 metrů, aspoň první půlka cesty se šlo lehce pod mrakama a výhledy byly celkem zajímavý.
 |
| Propršený odpoledne s neproniknutelnou mlhou |
V hotelu (
Huangshan Bayun hotel) jsme zaplatili za dvě postele v pokoji pro 8 150 yuanů (500 Kč), což bylo víc než kdekoliv předtím za slušný pokoje pro dva. Naše budova byla ještě asi 500 metrů od recepce a po příchodu jsme byli nadšený, že tam budeme sami, protože jsme prošli okolo dost volných pokojů. Bohužel, hlavně k menclikovýmu nadšení (dormitory dost intenzivně bojkotoval od začátku) jsme přišli do zakouřenýho pokoje, kde už byli další tři Číňani. Během odpoledne jsme se rozrostli na plnejch 8 na 4 palandách na ploše cca 12 metrů čtverečních, což dost blízce odpovídá definici menclikový noční můry. :D Na odpoledne jsem měl v plánu sejít do
Xunlai grand canyonu na druhý straně hor, bohužel v tom příšerným počasí to nemělo cenu, takže jsme se až do 5 váleli na pokoji. Naší cestu do Huangshanu jsme o den posunuli kvůli předpovědi a náš první den v horách se podle různých předpovědí mělo zlepšit počasí už po poledni, bohužel na vrcholu se to roztrhalo až přesně na západ slunce. Jakmile se to začalo trhal, mezi Číňanama propukla panika a všichni běželi ven fotit "sea of clouds" - mraky válící se v údolích pod horama jako při inverzi. Je pravda, že v prudkých kopcích Huangshanu to působí dost neuvěřitelně. Došli jsme asi kilometr nad vrchol Xunlai kaňonu a západ slunce nebyl špatnej, ale žádný terno. Ještě jsme si koupili nejdražší sušenku a pivo v Číně a šli zpátky za smraďochama na pokoj. Celkově ceny na vrcholu hory byly dost šílený na Čínu - vstup do parku 100, jídlo 60-80 (takže tak 8 krát víc než normálně na ulici).
 |
| Tři pohledy na východ slunce na Bright top peaku |
Oba jsme měli sluchátka, takže až na to, že kokoti, co šli spát poslední, nezhasli a my jsme byli na nejvzdálenějších palandách, noc proběhla překvapivě v pohodě. Budíka jsme měli na třetí ráno, že půjdeme na východ slunce a asi 20 minut jsme si maximálně potichu balili, čistili zuby a tak. Potom vstal jeden z Číňanů a po Čínskym způsobu rozsvítil a začal všim mlátit, takže stejně všechny vzbudil. Ukázalo se, že čelovky máme zbytečně, protože od hotelu až na vrchol nejbližší hory (
Bright top peak) byly lampy podle cesty. Za náma se na vrchol začali trousit Číňani s igelitkama a teplýma bundama vypůjčenýma z hotelu. :D Na nejvyšším bodě byla taková terasa, která se úplně zalila Číňanama, než jsme se stihli otočit. Celkově na hlavním vrcholu bylo dost přelidněno, přitom jsme bývali mohli jít na kopec vedle, kde nikdo nebyl, bohužel nás nějak nenapadlo, že všichni půjdou na východ slunce a navíc na stejný místo. Jako bonus začali tleskat, když se slunce vyhouplo nad obzor ("Ty vole, já se z těch kokotů fakt už poseru, to není možný"). Naštěstí tam byla dost zima a 5 minut po východu slunce už tam skoro nikdo nebyl, protože všichni odešli po pár selfíčkách spát nebo do hotelů na snídaně.
 |
| Huangshanskej východ slunce |
Ještě chvíli jsme si užívali výhledy a vyrazili směrem na
Western steps a Lotus peak. Asi po půlhodině cesty jsme si sedli na snídani u výhledu na
Lotus peak. V tuhle chvíli byla cesta úplně neskutečná, v horách absolutně nikdo nebyl, parádní ranní světlo a do všech stran moře mraků a z nich vystupující žulový hory porostlý borovicema.
 |
| Huangshan v 6 ráno absolutně bez lidí |
Asi po hodině jsme došli na začátek odpočky na Lotus peak, který byl bohužel zavřenej kvůli opravám, pod kterým byl malej krámek, kterej byl sice zavřenej, ale chlápek tam asi v 6 zrovna přicházel a prodal nám vodu. Že nahoře nekoupíme žádný jídlo jsme tušili, takže jsme toho naštěstí měli tak na hraně na oba dny. Za první dvě hodiny od 5 do 7 jsme potkali jen pár dělníků, co šlo na Lotus peak. Dál jsme pokračovali okolo konečný stanice lanovky
Yuping cable car ke
Guest Welcoming Pine, což je celkem veliká borovice, u který jsme potkali skupinu, která jela první lanovkou nahoru. Není na ní nic speciálního, ale píše se o ní v průvodcích, takže se s ní zase každej fotil. Sešli jsme asi 200 výškových pod
Capital celestial peak, kde čínská rodina prodávala jídlo a pití, nakonec i přes odpor jsme si koupili aspoň jednu předraženou vodu a
glutinous rice v banánovým listu, což byla nejsnazší a nejlevnější věc, co si různě na ulici koupit.
 |
| Menclik si prohlíží Capital celestial peak |
 |
| Převislý schody ze sedla pod Celestial capital peakem |
 |
| Převislý schody číslo dva |
V tu chvíli se nad náma tyčily asi nejděsivější schody, co jsem kdy viděl - přes 200 metrů převýšení po extrémně prudkejch úplně rovně vedoucích schodech. V druhý části už bylo snazší při "chůzi" používat ruce a tak nějak spíš lézt nahoru. Vzhledem k prudkosti a krosnám na zádech jsme se vydali extrémně pomalu, ale konstantní rychlostí nahoru. V tu chvíli už bylo okolo nás pár Číňanů, co vyjeli prvníma lanovkama. Taktika většiny z nich byla dost zajímavá - co nejrychleji vyběhnout cca 20 schodů a pak se dávit vysílením, odpočinout si a takhle pořád dokola, no úplně nejrychlejší taktika na pohyb v horách tohle asi není. :D Po chvíli jsme se probojovali na hlavní hřeben, kde teprve začala ta pravá sranda - vlastní hora byla hodně uzká a místama byly pasáže, kde vedl třeba 80 cm široký chodníček vytesaný v žule a hned na okraji byla půl kilometru vysoká kolmá stěna. V tuhle chvíli jsme na vrcholu byli sami a zbytek cesty jsme potkávali jen dva Číňano-američany, což bylo celkem příjemný, protože být tam trochu tlačenice, bylo by to úplný psycho.
 |
| Menclik a jeho nadšení, že ho zastavuju nad kilometrovoou propastí |
 |
| Nakonec jsme to hecli a vrátili jsme se oba na fotku na vrchol Kapřáku |
 |
| Typický huangshanský borovice z Capital celestial peaku |
Od rána jsme se těšili na
Kapří hřbet, o kterým jsme si oba nezávisle přecetli, že to je nějaká exrémně exponovaná pasáž (menclik už mu začal familiérně řikat "
kapřák"). Nakonec uplně nevíme jestli jsme ho objevili, ale hodně exponovaných pasáží bylo cestou nahoru víc, nejextrémnějsí byla asi ta, kde se vylezlo pár metrů pomocí rukou po schodech na hřeben. Na něm bylo cca 50 cm vysoký zábradlí a na jednu stranu úplně kolmá stěna kilometr, na druhou třeba 600 metrů. Bál jsem se o dost víc než někde při lezení, ještě celkem foukal vítr. Když jsem scházel dolu, zastavil jsem se, že tam vyfotim menclika - měl smrt v očích a dost jasně naznačoval, ať se ani neopovážím zastavit. :D Nakonec jsme to přešli, sundali si bágly a bez báglů vyšli na ten hřeben na fotku, ale i tak to bylo dost nepříjemný, protože ta hora třeba ještě 100 metrů pod náma byla extrémně úzká. Když jsme odcházeli, potkali jsme Číňana s takovym bodákem a pytlem, kterej evidentně musel v rámci sbírání odpadků vyjít až na hlavní hřeben týhle hory, ještě navíc v 7 ráno. :D
 |
| Vrchol Capital celestial peaku, vlevo vzadu Lotus peak a vpravo vzadu Bright top peak s observatoří |
Dál jsem pokračovali po hřebenu, kterej už na konci nastoupal třeba na 500 metrech jen 50 metrů a dovedl nás až na vrchol
Capital celestial peaku. Radost z dobytí vrcholu nám trochu zkazila Číňanka ve zlatejch keckách oblečená jako na diskotéku. Vrchol byl pořád celkem exponovanej a pěkně tam foukalo, přitom ona tam skákala jako kamzík, celkem nepochopitelný. :D Číňano-američani se nás ptali. kudy jdem dolu, a my, že samožrejmě pěšky do údolí, že lanovkou nejedem. Na to ten starší řiká, že jestli víme, že ta cesta, co jsme šli, byla celkem v pohodě, ale ten sestup je extrémně prudkej a celkem nebezpečnej. Tohle nás celkem vyděsilo a Menclik mi během toho poslal třeba 15krát do prdele, že nikam nejde, ale nakonec jsme si řekli, že to zkusíme a uvidíme.
 |
| Výhled na vesnici, z který jsme den předtim vyráželi |
 |
| Menclik se pokouší podívat do 500 metrů hluboký díry přímo pod nim |
 |
| Další verze převislejch schodů |
Cesta dolu nakonec byla fakt extrémně prudká a často i s kolmou skálou padající kolmo dolu třeba 500 metrů, ale už nic nebylo tak děsivý jako Kapří hřbet. Schody byly ale často tak prudký, že na nich bylo výhodnější couvat a tak jako slejzat dolu i s pomocí rukou. Sestup až na místo, kde se cesta zpátky spojovala s
Western steps nám nakonec zabral možná i tři hodiny, ale šli jsme dost na pohodu. Až na konci sestupu jsme potkávali první lidi, který šli pěšky až z údolí po Western steps na Capital celestial peak, ale bylo jich pár oproti davům okolo lanovky. Ke konci už nás začaly fakt hodně bolet lejtka, přeci jenom jsme za dva dny ušli
přes 15 000 schodů - jakmile tam bylo cokoliv aspoň malinko nahoru/dolu, tak tam byly schody, takže veškerý stezky byly buď absolutní rovina nebo schody nahoru/dolu. Vyhodnotili jsme, že bude lepši dolu tak jako lehce běžet, bohužel, jak jsme šestřili zničený lejtka, tak nás z toho oba pěkně začaly bolet kolena. Nakonec jsme to hodně zmožený asi ve 12 sešli dolu pod spodní stanici lanovky na začátku Western steps a našli bus, co jede dolu do
Tangkou, odkud jsme měli v plánu chytit bus zpět do Hangzhou. Na Western steps jsme potkali dost Číňanů, který šli udatně nahoru, ale už na první pohled bylo jasný, že to nemůžou dát - a taky už takhle dopoledne jsme potkávali nosiče, co ty, co přecenili síly a nebyli schopný sejít sami ani dolu,
nosili na nosítkách. Fascinující a tak nějak typicky čínský. Ono taky výbava 95% lidí, co šli proti nám, byla jedna igelitka s mikinou uvnitř, prostě horalové.
Busem jsme sjeli na
autobusák v Tangkou, kde jsme zjistili, že nám bus jede až za 2 a půl hodiny, takže jsme se vydali hledat do města jídlo na oběd. Na autobusáku nás ještě otravovala vytrvale Číňanka, co nám chtěla prodat lístky do Tunxi, kam jsme ale vůbec nechtěli a ona vůbec nedokázala pochopit, jaktože tam jako nechceme a proč chceme zrovna do Hangzhou. :D Ve městě bylo absolutně mrtvo, přitom tam bylo mraky hospod, v kterejch ale vůbec nikdo nebyl a byly pěkně drahý. Nenašli jsme ani jednu takovou tu typickou čínskou pouliční jídelnu, takže už jsme byli dost zoufalí. Nakonec jsme objevili
KFC (:D :D :D), což bylo jediný místo v celym městě, kde byli lidi na jídle, tak jsme tam zapadli taky. Dali jsme si čínský varianty KFC jídel a bylo to celkem zajímavý, a ještě jsme to zakončil pokusem o objednání zmrzliny, kterej zaměstnal všechny zaměstnance + přivolanýho šéfa zezadu. Bohužel se nezadařilo.
Strava den 1,
Strava den 2.
Hangzhou podruhé
Po 4 hodinový cestě jsme dorazili zpět na
West bus station v Hangzhou, kde jsme hned po vystoupení viděli bus, o kterym jsme si pamatovali, že jede do centra, takže jsme do něj skočili. Autobusák nám ale začal něco zuřivě vysvětlovat a na další zastávce nám ukázal, ať si vystoupíme. Takže jsme vystoupili u nějaký 4 proudý silnice někde uplně v prdeli a přemejšleli, co dál. :D Během 20 minut projelo asi 20 různejch busů, ale náš pořád nikde, takže už jsme začínali mít podezření, že jsme tam navždy, ale nakonec se objevil a dokonce měl v zastávkách napsanou tu, na kterou jsme jeli do centra (zapamatovat si jména zastávek v čínskejch znacích nám ještě uplně dokonale nešlo :D).
Do hostelu jsme dorazili nakonec až v 9 večer a už jsme měli přišernej hlad. Na recepci jsme si koupili dvě 0,6l Tsingtaa a nadšeně je tam do sebe klopili, když se objevily tři evropsky vypadající holky a proletěly okolo nás směrem na recepci. Už jsem viděl menlika, jak se připravuje pronést nějakou sexistickou poznámku o tom, že on si bere dvě a já tu co zbyde nebo tak něco. Mezitím jsem ale řek něco ve stylu: "Ty sem ňák vletěly.", načež jedna z nich nadšeně zareagovala: "Ty vole, Češi, to neni možný!!". Celkem slušná náhoda, vlastně první Evropani za poslední tejden a hned tři Česky, co studovaly v Ningbu a byly v Hangzhou na víkend na výletě. Po rychlým seznámení jsme se konečně vydali do naší oblíbený uličky s jídlem u
Hefang street, kde jsme se nacpali kuřetem zabaleným v banánovým listě a hlíně, krabama a tak. Příšerně nás bolely lejtka z nekonečnejch schodů, takže jsme vzdali procházení po městě a šli zpátky na lahváče do hostelu. Po chvíli se k nám přidaly holky, s kterejma jsme si nadšeně povídali o cestování po Číně, kdy my jsme jim dávali rady na Huangshan a ony nám na zítřejší výlety po Hangzhou. Po třetim velkym Tsingtau jsme to radši zabalili a dobelhali se po parta do pokoje. Jo a cestou po městě menclika posral racek ("Z miliadry pomrdanejch Číňanů ten pták posere zrovna mě").
 |
| Čajový plantáže v okolí LongJingu |
Další den jsme si domluvili
půjčení kola v hostelu (
Wushanyi International Youth Hostel byl fakt boží, dokonce tam uměli i celkem anglicky), částečně i proto, že jsme kvůli zničenejm lejtkum nemohli moc chodit.
Cyklovýlet na Stravě,
druhá část. Holky nám potvrdily náš plán, že výlet na
čajový plantáže v LongJingu určitě stojí za to. Jediná smůla byla, že o víkendy jsou pro cyklisty zavřený cesty přímo okolo
West lake a museli jsme jezdit po silnici, ale všude tam mají cyklostezky. Jen jsme se k West lake dostali akorát na pár místech a nmohli jsme přejet dlouhatánskej most na jeho západní straně. Výjezd do LongJingu, kterej byl asi o 200 metrů výš než Hangzhou byl na půjčenejch kolech celkem dobrodružství sám o sobě, ale hrdinsky jsme nakonec netlačili nikde.
 |
| Degustace :D :D |
LongJing leží v údolí uprostřed kopců západně od centra Hangzhou a je narvanej čínskejma turistama, ale stačí vyjít kousek nad vesnici a člověk se sám uprostřed parádních
čajovejch plantáží. Ušli jsme asi 3 km po kopcích okolo, protože to bylo bohužel maximum, co nám naše zhuntovaný nohy dovolily. :D Cestou zpátky nás odchytla nějaká bába, co nám dala ochutnat a prodala čaj, mohli jsme ho koupit i v centru Hangzhou (a taky pak ještě koupili), ale to smlouvání s ní v čínštině byla děsná sranda. Dole ve vesnici jsme se schválně nechali odchytnout ještě jednou a koupili zase trochu od jiný báby - tahle byla ale nějaká neschopná smlouvat pantomimou a byli jsme tam asi hodinu a museli jsme použít i google překladač v mobilu a celkově to bylo dost náročný. :D
 |
| Příroda v okolí LongJingu |
 |
| Smog a město na druhý straně řeky |
 |
| Jedeme si po cyklostezce |
Zpátky jsem jeli podle rady Lonely planet podle říčky směrem na jih takovým krásným údolím, kam evidentně jezděj na víkendy lidi z Hangzhou. Asi po 10 km jsme sjeli až ke
Qiantang river, podle který vedle cyklostezka přímo podle 4proudý silnice po jejím břehu. Dál jsem jeli podle řeky, přes kterou kvůli smogu skoro nebylo vidět na druhej břeh, až k Bai Ta pagodě. Nějak se nám dál nepodařilo najít cestu skrz kopce na jižní straně West lake, takže jsme to nakonec museli projet dálničním tunelem, naštěstí ale šlo jet po chodníčku za svodidlama. :D Po zevlení u jezera jsme si uvědomili, že jsou asi 3 odpoledne a máme děsnej hlad, takže jsem jeli vrátit kola, že najdem něco okolo hostelu. Bohužel jsme byli přímo u
Hefang street, kde to bylo děsně turistický, po chvíli jsme ale došli to takový užší špinavý uličky, kde jsme našli uplně parádně vypadající
pouliční jídelnu, co jsme přesně hledali. Jako další bonus tam zrovna jedna Číňanka, co uměla aspoň trochu anglicky, tam nám pomohla s překladem jídeláku a nebyli jsme odkázaný jen na moje znalosti - což znamenalo, že jsem znal znak pro rejži a nudel a tim to končilo. :D Dali jsme si asi 4 porce jídla, Tsingtao a najednou jsme byli absolutně spokojený. Potom jsme ještě nakoupili LongJingský čaje na Hefang street a šli se chvíli flákat. Večer jsme ještě vyrazili na
Zhongshan street, kde je milión pouličních stánků s jídlem, pitim a všim možnym. Takže jsme se tam asi dvě hodiny dokola cpali - všim od knedlíčků až po škorpiona, kterýho si ale se mnou menclik odmít dát. :(
 |
| Cyklostezka u dálnice |
Další den ráno jsme měli koupenej vlak do Šanghaje s odjezdem před 7 ráno a od hostelu se na nádraží bohužel nedalo dostat veřejnou dopravou. Nakonec to nebylo takový terno a asi za 15 yuanů nás odvez taxikář přes celý město přímo na nádraží. Po trase Haghzhou - Shanghai Hongqiao (hodina vlakem, 350 km/h), Hongqiao - Pudong inetrnational airport (1:30 min metrem) jsme dorazili se slušnou rezervou na Šhanghajský letiště.
