14 dní v Jižní Americe: Buenos Aires, Uruguay, Paraguay, Iguazu, přelet do Rio de Janeira.
Víc fotek na: https://www.flickr.com/photos/129844272@N04/albums/72157662794660451
1. DEN: Let Praha (7:00) - Amsterdam (9) - Sao Paulo (19) - Buenos Aires (23)
2. až 5. DEN: Courání po Buenos Aires a konference
La Boca - chudinská čtvrť, kde varujou, že by tam mělo být nebezpečno, ale hlavní ulice jsou plný turistů a i mimo ně to působilo naprosto ok. Super atmosféra, plácky, kde kluci hrajou fotbal a všude vlajky a nápisy Boca Juniors, Maradona atd., stadión Boca Juniors taky moc pěknej.
Puerto Madero a Reserva Ecologica Costanera Sur - Mrakodrapy tvořej celkem kontrast oproti zbytku města. Na promenádě směrem na Reserva Ecologica Costanera Sur, což je velikej park u Río de la Plata, jsme našli jednoznačně nejlepší stánky s levným jídlem na ulici, což bylo všude jinde v Buenos téměř nereálný. Parádní oběd za 25 až 45 ARS. Veškerý pouliční jídlo je vlastně veliká houska, v který je obalovanej hovězí řízek a vajíčko plus podle názvu různý další přídavky. Navíc u stánků maj mísy s všemožnejma papričkama a dresinkama, co si tam jde zadarmo libovolně přidat.
Vzhledem k tomu, že jsem měl pobyt v Buenos placenej od školy, bydlel jsem v pěknym hostelu a navíc poslední den večer jsme byli na tango show organizovanou konferencí, kde jsme měli luxusní steak a i vlastní show byla na úrovni a bylo to vlastně takový kulturní představení Argentiny. Ale obávám se, že kdyby člověk zaplatil nějakou levnou na ulici, stálo by to úplně za nic.
6. DEN: Uruguay
Rozhodli jsme se jet na den trajektem do Colonie del Sacramento v Uruguayi, jediná doprava rozumně dostupná tak, abysme stíhali večerní bus na sever, byl trajekt - katamarán Buquebus (700 ARS zpáteční). Na trajekt jezdí pro mě neuvěřitelnou rychlostí 60km/h, takže 50km mezi Buenos a Colonií zvládne za hodinu. Všechno hodně moderní, nástup na loď vypadá jako nastupování do letadla, stejně tak pasová kontrola a procházení rámama.
V Uruguayi bohužel celý den intenzivně pršelo, ale Colonia je tak malá, že jsme jí stejně zvládli projít a ještě si dát údajně národní jídlo, což byl hovězí steak s bramborovym salátem a hranolkama. Každopádně ten jednodenní výlet určitě stál za to, člověk aspoň okusí atmosféru Uruguaye, která je mnohem přívětivější a poklidnější než Buenos Aires.
Večer jedeme lodí zpátky a odjíždíme autobusem 13 hodin a asi 800 km směr Posadas za 650 ARS.
Autobusy: Autobusy jsou naprosto luxusní: sedačky se dají složit téměř vodorovně, dostali jsme večeři i snídani, jenom do půlnoci tam z televize řvala nějaká telenovela. Celkově podle zkušeností dálkový autobusy po Argentině jsou hodně luxusní a dají se v klidu zvládnout i hodně dlouhý přejezdy. Další fascinující věcí je, že i autobus, kterej jede 1000 km, zastaví lidem téměř kdekoliv na zamávání. Takhle to funguje všude v Argentině i v Paraguayi a ušetřilo nám to hodně času potom, co jsme to zjistili.
7. DEN: Jezuitské misie v Paraguayi
Ráno jsme dorazili na zastávku dálkovejch autobusů v Posadas, Lonely planet tvrdil, že budeme muset jet do centra města a odtud do Encarnacionu v Paraguayi. Po chvíli jsme zjistili, že busy jezdí rovnou odtud a po pár minutách už jsme mířili do Paraguaye. Přestože to je asi 15km, cesta trvala dvě hodiny: nejdřív jsme projeli celý Posadas a pak jsme strávili hodinu na hraničním přechodu na obou stranách mostu přes Paraná. Busy tu mají zajímavou vlastnost, že nečekají na cestující, takže i když kontrola trvala pár minut, museli jsme pak 2krát čekat skoro půl hodiny na další bus. Čas jsme aspoň využili k obdivování
obrovský Paraná s výhledem na Posadas v Argentině a Encarnacionu v Paraguayi, v těch místech je řeka 2km široká, což působí poměrně neuvěřitelně, plus byly celkem slušný povodně, což nám ale v tu chvíli ještě nedošlo.
Lonely Planet dál tvrdil, že bus nás veze na autobusák v Encarnaciónu, bohužel po projetí centra města nás autobusák vykázal ven na benzínce v polích, kde byla podle něj poslední zastávka. Pomocí naší precizní španělštiny a po paměti jsme se dostali pěšky do centra města, kde jsme se už doptali na autobusák - tenhle bonusovej vejlet zabral další hodinu navíc.
Dál už jsme zamířili na jesuitský misie Santísima Trinidad de Paraná a Jesús de Tavarangue. Zpáteční autobus (30 min) na Trinidad vyšel na 20k guaraní. Dál jsme pokračovali na Jesús, který bohužel není u hlavní silnice a nakonec nás tam odvezl chlápek za 30k na jednoho. kde. Při cestě zpátky zjistili, že nikde u hlavní silnice není autobusová zastávka, ale naštěstí jsme potkali Brita, který už byl měsíc v Paraguayi a poradil nám, že můžeme chytil autobus kdekoliv u silnice i na dost nepředstavitelných místech.
Při cestě zpátky jsme opět projeli centrum a tentokrát dojeli ještě tak o 2 km dál a jiným směrem, i když nás Brit ubezpečoval, že si je jistej, že dojedeme na autobusák. Naštěstí už jako zkušený borci jsme hned odchytili městskej autobus jedoucí na druhou stranu a naskočili do něj a až pak začali řešit, že jsme vybrali 100k guaraní a do jednoho je utratili, takže jsme neměli ani floka. Naštěstí Brit jel stejným směrem jako my a těch 2500 guaraní (10 korun) za nás zaplatil. Dál už jsme jen absolvovali opět dvě hodiny cesty do Posadas, kde jsme hned po příjezdu odchytli dálkovej autobus jedoucí do Iguazu, z kterýho jsme se nechali vyhodit na silnici u San Ignacio Miní - asi hodina cesty za 40 ARS. V městečku jsme našli "hotel" v lese za 200ARS, nic jinýho tam nebylo. (Za den v Paraguayi jsme na jednoho utratili 250 korun.)
8. DEN: San Ignacio Miní a přesun do Puerto Iguazu
Ráno si jdeme konečně nakoupit jídlo, protože ve shonu posledních dní jsme to moc nestíhali ,a pak se dostáváme na otvíračku na ruiny San Ignacio Miní (100ARS). Rozlohou jsou větší než ty v Paraguayi, ale už tu je pár turistů, kterých během dopoledne i přibylo, takže to nemělo tak opuštěnou romantickou atmosféru jako Paraguay (o ceně ani nemluvě), na druhou stranu díky velikosti dost památek není vůbec očištěnějch a jsou v pralese po okolí, což je mnohem autentičtější než hlavní nádvoří s posekaným trávníkem, takže dost času trávíme blouděním po lese okolo. Ve městě už je vidět náznak turismu, přeci jenom leží na hlavní silnici ve směru na Iguazu, ale pořád je tu příjemně mrtvo.
Po prohlídce jdeme na jídlo, kde si překvapivě dáváme hovězí řízek v housce s majolkou (40ARS) a běžíme na hlavní silnici, kde hned chytáme dálkovej bus Buenos - Iguazu a vezeme se směr Puerto Iguazu (4 hodiny, 120 ARS). Cestou jsou vidět araukáriový háje a cestou na sever víc a víc prales a značky "pozor přecházející tapír". Po vystoupení z autobusu nás celkem překvapí vedro 30 stupňů a 100% vlhkost. V Puerto Iguazu po chvíli nacházíme předem objednaný ubytování (250 ARS na jednoho na noc) - dál od centra, ale přímo u zastávky na Cataratas. S vědomím, že na město a okolí mám jenom dnešní večer beru do batohu pití a foťák a vybíhám okolo města, na západ slunce se dostávám na Hito de las Tres Fronteras - soutok Paraná a Iguazu a taky trojmezí mezi Paraguayí, Argentinou a Brazílií. Obě řeky v hlubokym údolí působěj neskutečně. V celym městě není jedno jediný místo, kde by si dal člověk něco na ulici.
9. DEN: Iguazu
Ráno vstáváme opět na otvíračku na vodopádech, celkem nás ale zaskočí, že už u pokladen je celkem slušná fronta, po chvíli navíc zjištujeme, že vstup nestojí 100, jak jsme měli zjištěno, ale 300ARS. Vzhledem k tomu, že nikde po okolí není nikdo, kdo by chtěl cambio, musíme nevýhodně vybrat z bankomatu. Jdeme hned na Upper trail, kde jsme rázem sami, protože všichni od vstupu míří hned vláčkem na hlavní atrakci - Garganta del Diablo. Cesta vede nad pralesem a pak nad 2km dlouhou liníí vodopádů. Hned zjišťujeme, že paní v hostelu měla pravdu - na řece jsou docela velký povodně a voda je úplně oranžová a všude i nad vodopády se valí pralesem, kde evidentně normálně neteče. V parku je děsně draho, ale jídlo máme naštěstí svoje z krámu z Puerto Iguazu.
Dál pokračujeme na Lower trail, kde už se pár lidí objevuje. Část trailu je zavřená kvůli povodním, stejně tak přívoz na ostrov uprostřed vodopádů, vidět je ale naštěstí všechno. V místech, kde vede cesta přímo pod vodopádem voda stříká tak intenzivně, že se tam nedá víceméně jít a pláštěnka nepomáhá, tak odkládám věci, nechávám si na sobě jenom kraťasy a bežím podle vodopádů. Při svačině na nás útočí poměrně dost nepříjemně nosál - vůbec se nebojí, je agresivní a skáče, navíc vidíme, jaký má zuby a drápy, tak se dáváme na ústup. Nakonec nám naštěstí jenom krade pomeranč a odbíhá s ním do lesa, každopádně nás překvapilo, jak se vůbec nebál a šel tvrdě po jídle.
V poledne, kdy čekáme největší nápor na vodopádech jdeme do pralesa v národním parku na Sendero Macucho trail, okruh asi 7 km, kde cestou potkáváme opice, ptáky, varana, další nosály a jenom asi tři dvojice lidí. Na konci je pěknej výhled na prales a řeku Iguazu, část trailu vedoucí k řece je zavřená, nakonec se tam jdeme podívat a procházíme sami pěšinkou v pralese, kde není vůbec nikdo - což se ukázalo jako jeden z nejlepších zážitků z vodopádů. V dešti se přesouváme na Garganta del Diablo, kde se proti nám valí davy lidí, zůstáváme tam asi dvě hodiny a na konci i vychází a jsme tam skoro sami. Za celý den jsme prošli všechny hlavní traily na Arg. straně - celkem asi 7 hodin chůze a 16 km (první část: http://www.movescount.com/moves/move84362927).
10. DEN: Přes Foz do Iguassu na Itaipú a přelet do Rio de Janeira
Původní plán jet na brazilskou stranu s panoramatickým výhledem na Iguazu a hlavně na Gargantu padá, protože kvůli povodním by z Brazílie nebylo téměr nic vidět - z Garganta del Diablo lítá vodní tříšť do výšky +- 100 metrů a zepředu není vůbec vidět, kdežto na Argentinský straně člověk stojí "v podkově" a vidí to krásně pod sebou. V hostelu nám říkají, že včera měla Itaipú poprvý po 4 letech puštěný všechny přepady, tak se rozhodujeme jet na přehradu.
Ráno jedeme prvním busem do Brazílie do Foz do Iguassu, kde opět zůstáváme hodinu čekat na hraničním přechodu na další autobus, což je dost ubíjející vzhledem k tomu, že nám v 5 letí letadlo. Nemůžeme najít zastávku autobusu mířícího na Itaipú, ale při hledání jede jeden okolo a my ho opět máváním zastavujeme. Na Itaipú je všechno úplně naopak než všude jinde předtím - naprosto moderní turistický centrum, všichni umí anglicky, dobrá organizace. Nasedáme na bus a jedeme na 2hod prohlídku přehrady, kde projíždíme okolo turbín, zastavujeme nad přepadem, jedeme po hrázi a na výhled na obrovskou nádrž nad přehradou.
Itaipú nakonec asi největším zážitkem - 3km dlouhá betonová část, dalších 5 km sypaná hráz, výška 200 metrů, k tomu z otevřenejch přepadů vodu stříká tak 150 metrů vysoko. Instalovanej výkon 14GW z 20 turbín, což je 7 Temelínů. Takže 3 turbíny mají výkon jako jeden Temelín. Itaipú je na Paraná, která má soutok s řekou Iguazu až pár km pod přehradou a průtok Paraná je takovej, že celý vodopády Iguazu při normálním stavu se vejdou do 2 turbín, což je celkem komická představa, když člověk jede rovnou z monstózních Iguazu širokejch skoro 3 km. Nádrž nad přehradou je tak obrovská, že dost velká část horizontu je pořád jenom voda, vypadá to víc jako moře než přehrada. Přehrada byla napuštěná za 14 dní, protože zrovna při dokončení byly na Paraná taky povodně.
V 9 večer jsme dorazili do Rio de Janeira a přestože jsem měl naplánovaný, jak krásně projedeme město nejlevnějšíma busama, nakonec jsme museli jet letištním busem (20R) na letiště v centru, kde jsme vystoupili a chytili si taxíka. Z hostelu mi psali, že cena z tohodle letiště by měla být max 30R, což nám radila i kolemjdoucí paní na letišti, nakonec přestože jsme jeli oficiálním taxíkem, taxametr divně skákal a nakonec ukázal 50R. Vzhledem k tomu, že taxikář odmítal komunikovat jinak než Portugalsky, nezbylo nám nic jinýho než mu to dát a jít do hostelu. Do centra nebo na Copacabanu je reálný se dostat z letiště busem, ale náš hostel byl v kopcích nad městem (Santa Teresa), protože jsme měli v plánu jít ráno pěšky na Krista, plus jsme chtěli výhledy a Copacabana byla zbytečně zruky.
11. DEN: Rio de Janeiro
Dál už jedeme jenom na pláž pod Cukrovou homolí, kde si kupujeme oběd, chvíli se poflakuje po pláži a když docházíme na autobusovou zastávku, Brazilec nám říká, že autobus na letiště před minutou odjel a další jede za hodinu. Je nám jasný, že nestihneme letadlo, nakonec se pomocí městskejch busů a pěšky dostáváme na městský letiště a dál už rychlym busem na hlavní letiště. Během shonu běham s foťákem okolo krku, načež mi Brazilka v buse vícemeně vynadá, jestli jsem se nezbláznil, že takhle mi za chvíli někdo okrade. Jinak celou dobu jsme měli bágly svázaný, nic nekoukalo a foťáky měli co nejvíc schovaný.
Celkově jsme z Ria měli dost negativní pocit, kdyby se člověk pohyboval jenom taxíkem a po nejvíc turistickejch místech, asi by to i bylo ok, ale jakmile se jezdí městskou dopravou a chodí, lidi buď dost divně koukaj nebo naopak varujou, ať si dáváme pozor, což se nám stalo nejednou, a to oba případy. Asi nikde jsem se necítil tak nepříjemně jako v noci po příletu do Ria.
Během cesty jsme se řídili hlavně podle LP Argentina, který nás v detailech ale občas celkem zklamal, na což jsem úplně nebyl zvyklej, navíc byl pár let starej a ceny v Argentině se evidetně dost rychle mění kvůli nestabilní měně.
Víc fotek na: https://www.flickr.com/photos/129844272@N04/albums/72157662794660451
1. DEN: Let Praha (7:00) - Amsterdam (9) - Sao Paulo (19) - Buenos Aires (23)
V noci před odletem byly teroristický útoky v Paříži, což pohodě při odletu uplně nepřidalo, hlavně jsem to samozřejmě musel sledovat a ve výsledku jsem spal asi 3 hodiny. Vojáci byli v Praze i Amsterdamu, ale nic speciálního. Zpoždění letu z Prahy a v Amstru a tak máme na přestup jen 55 min, což zvládáme nakonec tak akorát přes všechny kontroly. V Buenos zjišťujeme, že naše bágly se samozřejmě zasekly na trase Amsterdam - Sao Paulo, protože nestihly přestup v Amstru.
Taxík z letiště: Jsme tam v noci a nemáme sílu hledat veřejnou dopravu, která už stejně asi nepojede, tak ve třech bereme asi třetí, celník nám radil cenu a všichni řikaj 500 ARS, tak to nakonec berem a jedem. Nemáme žádný ARS, tak to platíme dolarama s kurzem 10, což se nám zdá fajn, protože oficiální kurz je asi 9,4, takže tohle je výhodnější pro nás.
2. až 5. DEN: Courání po Buenos Aires a konference
Batoh se samozřejmě za celý den neukázal, tak chodím ve 30 stupních po městě v kalhotách a košili s dlouhým rukávem, docela peklo, naštěstí jsem měl u sebe aspoň veškerou elektroniku, tak můžu fotit.
První co, jdu na autobusák (Estación retiro) a do přístavu zjistit ceny dopravy do Paraguaye a Uruguaye, pak si v bankomatu vybírám 700 ARS - oficiální kurz plus poplatek, kterej kurz dostane na nějakých 8,5. Během dalších dní zjišťuju, že na ulici se dá vyměnit s kurzem až 15.
Argentinský pesos: Všichni tu chtěj dolary, případně i Eura. Na ulicích v centru města (hlavně Av. Florida je jistota) stojej chlápci pokřikujíc "Cambio!", který člověka zavedou do neoficiální směnárny, což je většinou babka ve stánku s kytkama, kterej je uvnitř za dvířkama vybavenej jako směnárna nebo někam do vedlejší uličky. Chlápci na ulici si evidentně vydělávají tím, že jen vodí lidi do směnáren a maj za to procenta, takže když člověk ví kam jít, je mnohem výhodnější jít rovnou do směnárny. Chtějí velký bankovky, ale s trochou snahy je reálný mít za i nejmenší papírový dolary 15 ARS a za stovku i 16 ARS - za předpokladu, že člověk jde rovnou, jinak o 1 ARS míň. Takže nejlepší taktika je jednoznačně přijet se stodolarovkama a všechny je vyměnit na ulici.
Co vidět v Buenos:
V centru města víceméně nic není, pár rádoby historických budov. Nejhezčí místa jsou podle mě:
Recoleta - moderní čtvrť vypadající celkem evropsky, univerzita a nádhernej hřbitov.
La Boca - chudinská čtvrť, kde varujou, že by tam mělo být nebezpečno, ale hlavní ulice jsou plný turistů a i mimo ně to působilo naprosto ok. Super atmosféra, plácky, kde kluci hrajou fotbal a všude vlajky a nápisy Boca Juniors, Maradona atd., stadión Boca Juniors taky moc pěknej.
Puerto Madero a Reserva Ecologica Costanera Sur - Mrakodrapy tvořej celkem kontrast oproti zbytku města. Na promenádě směrem na Reserva Ecologica Costanera Sur, což je velikej park u Río de la Plata, jsme našli jednoznačně nejlepší stánky s levným jídlem na ulici, což bylo všude jinde v Buenos téměř nereálný. Parádní oběd za 25 až 45 ARS. Veškerý pouliční jídlo je vlastně veliká houska, v který je obalovanej hovězí řízek a vajíčko plus podle názvu různý další přídavky. Navíc u stánků maj mísy s všemožnejma papričkama a dresinkama, co si tam jde zadarmo libovolně přidat.
Velikej park sám o sobě žádnej zázrak, ale je tam krásnej výhled na Río de la Plata plus je tam neskutečný množství ptáků, a to je to víceméně v centru města.
6. DEN: Uruguay
Rozhodli jsme se jet na den trajektem do Colonie del Sacramento v Uruguayi, jediná doprava rozumně dostupná tak, abysme stíhali večerní bus na sever, byl trajekt - katamarán Buquebus (700 ARS zpáteční). Na trajekt jezdí pro mě neuvěřitelnou rychlostí 60km/h, takže 50km mezi Buenos a Colonií zvládne za hodinu. Všechno hodně moderní, nástup na loď vypadá jako nastupování do letadla, stejně tak pasová kontrola a procházení rámama.
Večer jedeme lodí zpátky a odjíždíme autobusem 13 hodin a asi 800 km směr Posadas za 650 ARS.
Autobusy: Autobusy jsou naprosto luxusní: sedačky se dají složit téměř vodorovně, dostali jsme večeři i snídani, jenom do půlnoci tam z televize řvala nějaká telenovela. Celkově podle zkušeností dálkový autobusy po Argentině jsou hodně luxusní a dají se v klidu zvládnout i hodně dlouhý přejezdy. Další fascinující věcí je, že i autobus, kterej jede 1000 km, zastaví lidem téměř kdekoliv na zamávání. Takhle to funguje všude v Argentině i v Paraguayi a ušetřilo nám to hodně času potom, co jsme to zjistili.
7. DEN: Jezuitské misie v Paraguayi
Ráno jsme dorazili na zastávku dálkovejch autobusů v Posadas, Lonely planet tvrdil, že budeme muset jet do centra města a odtud do Encarnacionu v Paraguayi. Po chvíli jsme zjistili, že busy jezdí rovnou odtud a po pár minutách už jsme mířili do Paraguaye. Přestože to je asi 15km, cesta trvala dvě hodiny: nejdřív jsme projeli celý Posadas a pak jsme strávili hodinu na hraničním přechodu na obou stranách mostu přes Paraná. Busy tu mají zajímavou vlastnost, že nečekají na cestující, takže i když kontrola trvala pár minut, museli jsme pak 2krát čekat skoro půl hodiny na další bus. Čas jsme aspoň využili k obdivování
Lonely Planet dál tvrdil, že bus nás veze na autobusák v Encarnaciónu, bohužel po projetí centra města nás autobusák vykázal ven na benzínce v polích, kde byla podle něj poslední zastávka. Pomocí naší precizní španělštiny a po paměti jsme se dostali pěšky do centra města, kde jsme se už doptali na autobusák - tenhle bonusovej vejlet zabral další hodinu navíc.
Dál už jsme zamířili na jesuitský misie Santísima Trinidad de Paraná a Jesús de Tavarangue. Zpáteční autobus (30 min) na Trinidad vyšel na 20k guaraní. Dál jsme pokračovali na Jesús, který bohužel není u hlavní silnice a nakonec nás tam odvezl chlápek za 30k na jednoho. kde. Při cestě zpátky zjistili, že nikde u hlavní silnice není autobusová zastávka, ale naštěstí jsme potkali Brita, který už byl měsíc v Paraguayi a poradil nám, že můžeme chytil autobus kdekoliv u silnice i na dost nepředstavitelných místech.
Při cestě zpátky jsme opět projeli centrum a tentokrát dojeli ještě tak o 2 km dál a jiným směrem, i když nás Brit ubezpečoval, že si je jistej, že dojedeme na autobusák. Naštěstí už jako zkušený borci jsme hned odchytili městskej autobus jedoucí na druhou stranu a naskočili do něj a až pak začali řešit, že jsme vybrali 100k guaraní a do jednoho je utratili, takže jsme neměli ani floka. Naštěstí Brit jel stejným směrem jako my a těch 2500 guaraní (10 korun) za nás zaplatil. Dál už jsme jen absolvovali opět dvě hodiny cesty do Posadas, kde jsme hned po příjezdu odchytli dálkovej autobus jedoucí do Iguazu, z kterýho jsme se nechali vyhodit na silnici u San Ignacio Miní - asi hodina cesty za 40 ARS. V městečku jsme našli "hotel" v lese za 200ARS, nic jinýho tam nebylo. (Za den v Paraguayi jsme na jednoho utratili 250 korun.) 8. DEN: San Ignacio Miní a přesun do Puerto Iguazu
9. DEN: Iguazu
Dál pokračujeme na Lower trail, kde už se pár lidí objevuje. Část trailu je zavřená kvůli povodním, stejně tak přívoz na ostrov uprostřed vodopádů, vidět je ale naštěstí všechno. V místech, kde vede cesta přímo pod vodopádem voda stříká tak intenzivně, že se tam nedá víceméně jít a pláštěnka nepomáhá, tak odkládám věci, nechávám si na sobě jenom kraťasy a bežím podle vodopádů. Při svačině na nás útočí poměrně dost nepříjemně nosál - vůbec se nebojí, je agresivní a skáče, navíc vidíme, jaký má zuby a drápy, tak se dáváme na ústup. Nakonec nám naštěstí jenom krade pomeranč a odbíhá s ním do lesa, každopádně nás překvapilo, jak se vůbec nebál a šel tvrdě po jídle.
V poledne, kdy čekáme největší nápor na vodopádech jdeme do pralesa v národním parku na Sendero Macucho trail, okruh asi 7 km, kde cestou potkáváme opice, ptáky, varana, další nosály a jenom asi tři dvojice lidí. Na konci je pěknej výhled na prales a řeku Iguazu, část trailu vedoucí k řece je zavřená, nakonec se tam jdeme podívat a procházíme sami pěšinkou v pralese, kde není vůbec nikdo - což se ukázalo jako jeden z nejlepších zážitků z vodopádů. V dešti se přesouváme na Garganta del Diablo, kde se proti nám valí davy lidí, zůstáváme tam asi dvě hodiny a na konci i vychází a jsme tam skoro sami. Za celý den jsme prošli všechny hlavní traily na Arg. straně - celkem asi 7 hodin chůze a 16 km (první část: http://www.movescount.com/moves/move84362927).
10. DEN: Přes Foz do Iguassu na Itaipú a přelet do Rio de Janeira
Původní plán jet na brazilskou stranu s panoramatickým výhledem na Iguazu a hlavně na Gargantu padá, protože kvůli povodním by z Brazílie nebylo téměr nic vidět - z Garganta del Diablo lítá vodní tříšť do výšky +- 100 metrů a zepředu není vůbec vidět, kdežto na Argentinský straně člověk stojí "v podkově" a vidí to krásně pod sebou. V hostelu nám říkají, že včera měla Itaipú poprvý po 4 letech puštěný všechny přepady, tak se rozhodujeme jet na přehradu.
Ráno jedeme prvním busem do Brazílie do Foz do Iguassu, kde opět zůstáváme hodinu čekat na hraničním přechodu na další autobus, což je dost ubíjející vzhledem k tomu, že nám v 5 letí letadlo. Nemůžeme najít zastávku autobusu mířícího na Itaipú, ale při hledání jede jeden okolo a my ho opět máváním zastavujeme. Na Itaipú je všechno úplně naopak než všude jinde předtím - naprosto moderní turistický centrum, všichni umí anglicky, dobrá organizace. Nasedáme na bus a jedeme na 2hod prohlídku přehrady, kde projíždíme okolo turbín, zastavujeme nad přepadem, jedeme po hrázi a na výhled na obrovskou nádrž nad přehradou.
Itaipú nakonec asi největším zážitkem - 3km dlouhá betonová část, dalších 5 km sypaná hráz, výška 200 metrů, k tomu z otevřenejch přepadů vodu stříká tak 150 metrů vysoko. Instalovanej výkon 14GW z 20 turbín, což je 7 Temelínů. Takže 3 turbíny mají výkon jako jeden Temelín. Itaipú je na Paraná, která má soutok s řekou Iguazu až pár km pod přehradou a průtok Paraná je takovej, že celý vodopády Iguazu při normálním stavu se vejdou do 2 turbín, což je celkem komická představa, když člověk jede rovnou z monstózních Iguazu širokejch skoro 3 km. Nádrž nad přehradou je tak obrovská, že dost velká část horizontu je pořád jenom voda, vypadá to víc jako moře než přehrada. Přehrada byla napuštěná za 14 dní, protože zrovna při dokončení byly na Paraná taky povodně.
V 9 večer jsme dorazili do Rio de Janeira a přestože jsem měl naplánovaný, jak krásně projedeme město nejlevnějšíma busama, nakonec jsme museli jet letištním busem (20R) na letiště v centru, kde jsme vystoupili a chytili si taxíka. Z hostelu mi psali, že cena z tohodle letiště by měla být max 30R, což nám radila i kolemjdoucí paní na letišti, nakonec přestože jsme jeli oficiálním taxíkem, taxametr divně skákal a nakonec ukázal 50R. Vzhledem k tomu, že taxikář odmítal komunikovat jinak než Portugalsky, nezbylo nám nic jinýho než mu to dát a jít do hostelu. Do centra nebo na Copacabanu je reálný se dostat z letiště busem, ale náš hostel byl v kopcích nad městem (Santa Teresa), protože jsme měli v plánu jít ráno pěšky na Krista, plus jsme chtěli výhledy a Copacabana byla zbytečně zruky.
11. DEN: Rio de Janeiro
Ráno nás vítá déšť, takže nepospícháme podle plánu a vyrážíme až před devátou. Jdeme pěšky ze Santa Teresy silnicí v kopcích, kde se v okolí střídají slumy a prales, ke vstupu do Parque Nacional de Tijuca docházíme asi po 30 min, za vstup po nás nikdo nic nechtěl, ale evidentně tam nikdo nebyl připravenej na to, že někdo půjde pěšky, okolo po silnici jezdí nahoru jeden mikrobus za druhým. Asi po hodině jsme na Mirante Dona Marta s výhledem na Copacabanu, Pao de Azucar a vícemeně celý Rio, jsme asi 100 výškových metrů pod Kristem a tak 70 metrů pod spodní hladinou mraků, takže sochu jsme od rána zatím neviděli. Vzhledem k tomu, že u Krista je evidentně příšerná mlha, sedíme na vyhlídce, užíváme si pohled na Rio a čekáme, jestli se to rozfouká. Když to asi po 2 hodinách balíme, konečně se trochu zlepší počasí a chvílema se socha objevuje, tak to ještě riskujeme a jdeme dál nahoru. Nakonec to stejně otáčíme, v sedle pod vrcholem se musí platit a je tam naprostá mlha, navíc už celkem nestíháme na letadlo . Jdeme dolů zpátky ke vstupu do národního parku, kde chytáme bus a dojíždíme do hostelu. Z terasy hostelu konečně vidíme celou sochu, bohužel už zdálky, zase se ale objevuje a mizí v mracích (celá pěší část http://www.movescount.com/moves/move84361275).
Celkově jsme z Ria měli dost negativní pocit, kdyby se člověk pohyboval jenom taxíkem a po nejvíc turistickejch místech, asi by to i bylo ok, ale jakmile se jezdí městskou dopravou a chodí, lidi buď dost divně koukaj nebo naopak varujou, ať si dáváme pozor, což se nám stalo nejednou, a to oba případy. Asi nikde jsem se necítil tak nepříjemně jako v noci po příletu do Ria.
Během cesty jsme se řídili hlavně podle LP Argentina, který nás v detailech ale občas celkem zklamal, na což jsem úplně nebyl zvyklej, navíc byl pár let starej a ceny v Argentině se evidetně dost rychle mění kvůli nestabilní měně.