10 dní v Sečuanu cestou do Austrálie: Chengdu, Kangding, Tagong, Danba, Zhonglu, Chengdu, Leshan s hlavním cílem v Tagongu za Čechem Maxem, který má v Khamu ve východním Tibetu homestay.
Víc fotek na: flickr album
1. DEN: Noční let Praha - Chengdu (9 hod), Chengdu
Z hostelu to bylo asi 300 metrů na stanici metra Huaxiba, z který jsme popojeli pár minut na Tianfu square (CNY2), kde nás hned na náměstí přivítala obří socha soudruha Maa. Dál jsme šli okruh do People's parku, kde bylo neskutečný množství Číňanů provozujících různý činnosti jako tancování atd. Je tam mraky čajoven a míst na sezení, kde se daj sledovat místňáci. Dál jsem šli na jih do Jinli street, což je extrémně turistická historická zrekonstruovaná ulička, kde byla asi bambiliarda čínskejch turistů a všechno se tvářilo draze. Moc se nám tam nelíbilo, tak jsme se klidili do WuHou temple (CNY30), který je i se zahradama docela rozsáhlej a chodili jsme tam asi hodinu a půl. Je tam asi 10 jednotlivejch pavilonů, veliká hrobka, zahrady s bonsajema a navíc tam oproti Jinli street skoro nikdo nebyl a dalo se tam celkem pěkně zevlit u jezera. Hned přes ulici od jižního východu z chrámu je tibetská čtvrť, kde nám teda přišlo, že vlastně nic moc nebylo, kór v porovnání v Tibetem. :D Došli jsme na Gaoshengqiao metro, odkud jsme popojeli na Moziqiao (CNY2), odkud jsme šli do kampusu Sichuan University, v jejímž areálu mi Renata poradila výbornou jídlenu. Prošli jsme celý kampus a po troše práce (fotka od Renaty nás zachránila) jsme ten bufet našli - na rohu Hongwaisi jie a Gonghe Cun. Někde ventitř jsme tam pak našli i nápis Shaokao, kterej jsem věděl, že mám hledat. Docela dlouho se nám absolutně nedařilo pochopit, co tam máme dělat a byli jsme tam pro místňáky docela atrakce. Probíhalo to tak, že jsme se snažili vymyslet, co máme dělat, a během toho k nám vždycky přišel někdo a začal nám pomalu a jasně čínsky vysvětlovat co a jak. To samozřejmě vedlo jenom k většímu zmatení, po chvíli naštěstí někdo přišel na jídlo, tak jsme ho začali kopírovat. Dostali jsme do ruky misku, do který jsme si mohli nabrat vícemeně cokoliv (čerstvá zelenina, ryby, maso, houby), pak to dát holce u obří pánve, která to nasekala, osmažila a smíchala s rejží a kořením. Mohli jsme si vybrat i koření, ale bohužel jsme to pochopili až při odchodu. Asi za 15 CNY na jednoho jsme se úplně přežrali, naprostej luxus.
Každopádně po dlouhejch letech a po celodennim chození po městě jsme byli uplně mrtví a už se jen dokodrcali do hostelu. Přímo u hostelu je Xinnanmen nádraží, kde jsme si koupili lístky na bus na další den na 7 ráno do Kangdingu (CNY120), kupování lítsků šlo překvapivě snadno a holka za přepážkou i řekla něco anglicky. Nachodili jsme 16km, takže jsme padli uplně mrtvý jakoby nebylo o 6 hodin míň.
Letiště - Z letiště jezdí krásně bus až před Mishan hotel, což je víceméně v centru a my jsme to měli asi 500 metrů od hostelu. Jel 20 minut a byla to úplná pohodička.
2. DEN: Bus Chengdu - Kangding (7 hod), Kangding
Po šestý ráno jsme vstali a asi 15 min před odjezdem jsme přišli na Xinnamnen bus station, na kterou jsme to měli přibližně 10 min pěšky, i když jsme jí vlastně viděli pod oknama hostelu. Na lístku bylo samozřejmě uplně všechno čínsky, takže po příchodu na nádraží, kde bylo přibližně 50 autobusů, jsme se pustili do hraní pexesa a pokoušeli jsme se na nějakym buse najít to, o čem jsme si mysleli, že je nápis Kangding ve znacích. To se nám samozřejmě nepodařilo a asi 5 min před odjezdem busu jsme se postupnym ptanim se lidí doiterovali až do okolí našeho busu. Iblis měl velkou krosnu, přičemž já si nechal svojí 70 v hostelu a jel jsem jenom s báglem, takže Iblis musel bágl odpožil dolu a všechno jsme naházeli ke mně.
Asi po dvou hodinách cesty jsme konečně vyjeli ze smogu okolo Chengdu a postupně se okolo nás objevovaly vyšší a vyšší hory. V autobuse bylo samozřejmě místo pro Číňany, takže už po hodině mě pekelně bolely kolena. Okolo poledne nám zastavili už v krásným horským údolí na oběd, kde jsme si opět s pomocí pantomimy vybrali nějaký náhodný věci a začali bojoval hůlkama s rejží. I když jsem jed podle mě maximálně rychle, dojed jsem akorát ve chvíli, když se už bus chystal k odjezdu. Celou cestu údolim do sedla okolo 4000 vedla naše silnice pod nově budovanou dálnici, která asi 200 km v kuse stála jen na pilířích, případně v tunelech, takže i z tohodle pohledu to byl celkem fascinující zážitek. Jako pustit se do takovýhle stavby v těch hlubokejch údolích, kde často jediná věc jsou buď skály nebo řeka je fakt neskutečný. Až bude dálnice hotová, na jednu stranu se člověk nebude muset bát o život pokaždý, když se autobusák s troubenim vydá předjíždět do zatáčky, kam absolutně nevidí. Na druhou stranu tak nebo to romantický pachtění se po silničce a serpentýnama do hor, kdy jsme 350km jeli přes 7 hodin.
V Kangdingu bylo nádraží hned na začátku města a úplně na druhý straně než náš hostel, do kterýho jsme šli aspoň hodinu. Potom, co jsme přešli celý město, nás čekalo asi 100 metrů převýšení prudkejma uličkama, v kterejch jsme potkali Američana z hostelu, jak si to sviští dolu na motorce. Každopádně už z okolí hostelu jsou moc pěkný výhledy na celý údolí - Kangding je obří sídliště, kde je 50k lidí vtěsnanejch do paneláků přibližně 100 metrů na obě strany řeky, dál už jsou prudký svahy údolí. Zatím každopádně ne ten Tibet, který si člověk představuje, ale tušili jsme to, je to největší a hlavní město celý Garzê Tibetan Autonomous Prefecture. Bydleli jsme ve Zhilam hostelu - hostel, co vlastní Američan, snaží se tam učit místňáky Anglicky a je tam celkově parádní atmosféra. Navíc nám tam poradili kam jít, jak se dostat do Tagongu atd. A i tam dobře vařili - dali jsme si tibetský momo knedlíčky a nějakou takovou podivnou mouku, která se zalila tibetskym butter tea a chutnalo to divně, ale vlastně asi i dobře. Tady bylo naše první, a pro Iblise i poslední, setkání s Tibetskym butter tea, na čemž je nejdivnější to, že ten čaj je poměrně výrazně slanej. No a prostě vůbec nechutná jako čaj. :D
Odpoledne jsme šli do Nanwu monastery úplně na jihu města nad silnicí vedoucí do Lhasy, tam jsme se chvíli potulovali po kláštěře a po cestičkách po okolí a pak jsme šli na večerní tancování na hlavním náměstí - šešlo se tam tak 300 lidí, který všichni hromadně tancovali v kruhu. Plus tam bylo překvapivě plno místňáků, co různě tancovali nebo něco hráli, a celkově tam byla taková vesnická atmosfréra, až na policejní stanici a u ní obrněný policajty se štítama. :D
V Kangdingu by asi stálo za to bejt o den dýl a vyjet si lanovkou na město nebo jít na párhodinovej trek na pastviny nad hostelem, což nám tam víc lidí doporučovalo, že je moc pěkný. Taky by tam asi byl někde lepší výhled na Mt. Gongga (7556), kterou jsme vlastně ani pořádně neviděli, nejspíš akorát další den cestou z auta.
3. DEN: Kangding - Tagong (3 hod), Khampa café, pěšky do Xiangnongu
Měli jsme dvě možnosti, jak se dostat do Tagongu: 1) jet v 6 ráno busem, kterej pokračuje okolo Tagongu dál a údajně by stál 40 CNY, 2) nebo jet taxíkem, kterej by měl stát 50 na jednoho a v hostelu nám řikali, že tím směrem tak jezděj i všichni místňáci. Úplně jsme neměli náladu vstávat v půl pátý, takže jsme hezky na pohodu šli na desátou na stanoviště taxíků. Cestou jsme ještě prošli městskej trh, kde na dost místech porcovali evidetně čerstvý jaky - viděli jsme tam vždycky i nestažený chlupatý ocasy a tak. Na parkovišti taxíků se na nás vrh dav taxikářů a s pomocí kalkulačky v telefonu jsme se dohodli, že fakt chtěl po nás 50CNY na jednoho stejně jako od místních, úplně mi to rozhodilo, už jsme si připravoval rozhořčení, až nám řeknou nějakou nehoráznou částku. Každopádně s náma byla v autě ještě nějaká ženská a když se po půl hodině neobjevoval pořád nikdo čtvrtej, dohodli jsme se, že radši zaplatíme za 3, ale že chceme bejt co nejdřív v Tagongu, ať můžem ještě někam na vejlet.
Cesta do Tagongu je naprosto parádní, první hodinu jsme stoupali z Kangdingu (2500) do sedla 4300.
Zajímavý bylo, že jsme cestou viděli mraky čínskejch cyklistů, který většinou měli starý horský kola, neměli nášlapy a celkově byli oblečený i vypadali dost nesportovně. Navíc třeba 30% z nich to kolo do kopce i tlačilo. Max nám potom řikal, že je populární jet na kole z Chengdu (možná i něco víc na východ??) do Lhasy a že tamtudy projíždí každej rok děsnejch lidí. Takový zvláštní, v nádhernejch horách široko daleko jediná silnice s kamionama a všichni jedou po ní, pro mě dost nepochopitelný. Ještě navíc evidetně se ani nikdo neoddělil od tý hlavní trasy, v Tagongu jsme například neviděli cyklistu ani jednoho, přitom to tam bylo úplně nádherný a bylo to 20 km od tý silnice. V sedle jsem přesvědčil taxikáře, ať nám na chvíli zastaví, takže jsme se tam procházeli asi 5 minut, všude okolo byl sníh. Timhle výjezdem se mi vtipně podařilo přeházet pořadí, jakým prostředkem jsem byl nejvejš: 1) kolo - Mount Evans 4350, 2) auto - tohle sedlo 4300, 3) pěšky - Toubkal 4167. :D
Po tom, co jsme v nějaký vesnici cestou vyhodili naší spolucestující, se s náma řidič pokoušel komunikovat. Nejdřív nám přislo, že se snažil říct, že si to s tou ženskou rozdává. Pak to ale nějak podivně přešlo do fáze, že nám přišlo, že si myslí, že jsme teplouši. :D :D Každopádně ta diskuze byla po chvíli dost beznadějná a ještě jsme nebyli tak dobrý v česko-čínský pantomimě, takže rozhovor po pár minutách utich.
Po poledni jsme dorazili do Tagongu, kde nás vyhodili na náměstí a přímo před sebou jsme viděli Khampa café. Na terase jsme objevili Maxe, s kterým jsme se dali hned nadšeně česky do řeči. Khampa café je homestay v týhle části Tibetu, která historicky patřila do tibetksýho regionu Kham, který vlastní Čech Max. Max žil ve Skotsku, pak se odstěhoval do Číny a vzal si Tibeťanku Koko z vesnice pár hodin od Tagongu (někde v okolí Danby) a převzali tuším po nějaký Američance homestay na náměští v Tagongu. Maj spolu roční dítě, který vypadá jako naprosto jasnej Tibeťan a jmenuje se Karel, což je naprosto epická kombinace, ještě když ho člověk vidí naživo. Max říkal, že se ho zatím snaží učit česky a tibetsky a že angličtina a čínština budou další fáze. Po asi hodině povídání s Maxem, pití piva a cpaní se tibetskejma knedlíčkama momo jsme se sbalili a šli jsme proti proudu řeky asi 4km do vesnice Xiangnong. Nádherná procházka zelenejma zvlněnejma kopečkama plnejma jaků, akorát byla neskutečně spalující vedro. Což se ve vejšce 3700 s tím, že jsme zapoměli opalovací krém, zdálo jako docela smrtící kombinace. Max nám stejně radil, že to sluníčko je tak spalující, že to máme udělat jako Tibeťani a prostě mít dlouhý rukavy, kalhoty a šátky na hlavě, což jsme taky udělali. Každopadně v nějaký nepozorný chvilce (nebo možná skrz kapucu?) jsem si pro změnu spálil pleš, ale naštěstí nic strašnýho. Cestou jsme našli dvě hlavy mrtvejch jaků, jedna ještě byla uplně plná červů. :D Večer jsme seděli na terase, povídali si s Maxem a zase se cpali nějakejma tibetskejma dobůtkama - Koko neskutečně vaří. Já jsem si ještě dal butter tea a zjistil jsem, že je to vlastn docela fajn.
4. DEN: Tagong - Maxův pivovar, trek na Ama Gompa monastery
Na ráno jsme se domluvili s Maxem, že nás vezme do jeho pivovaru v Xinduxiao, což je vesnice asi 20km po proudu říčky od Tagongu (na silnici do Lhasy). Max se tu rozhod založit minipivovar, který by měl být druhý nejvyšší na světě po tom ve Lhase, který je jenom o 50 metrů výš, vzhledem k tomu, že Xinduxiao je z kopce, kdyby měl pivovar v Tagongu, byl by nejvyšší na světě (?). Když jsme tam byli, zrovna tak nějak všechno rozjížděl, každopádně už jsme měli možnosto ochutnat jedno pivo, který mělo fakt dobrou chuť, akorát mělo málo bublinek, což i Max potvrzoval a řikal, že to řeší. Prej si nějakej chmel nechal i dovézt z Žatce, ale že ho prej není sranda sehnat, takže jinak si nechává posílat ze Shanghaje a z Ameriky. Pivo se jmenuje King of Yaks a normálně ho plánuje komerčně prodávat.
Max měl v pivovaru ještě nějakou práci, tak nás hodil na hlavní ulici v Xinduxiau, kde nám domluvil za 15CNY taxíka do Tagongu. Taxikář sháněl lidi tak dlouho, až nás jelo nakonec 6 a vepředu seděli naký tři dědulové.
Tagong - klášter, klášter - Tagong
V Tagongu jsme si jenom zabalili věci, nakoupili zásobu sušenýho jačího masa v krámě na náměstí na svačinu a vyrazili jsme pěšky přes travnatý planiny do Jinlong Gompa monastery přímo pod horou Zhara Lhatse (5820m). Vyráželi jsme až někdy okolo poledne a už zase bylo děsný vedro - mohlo být tak 30, což je ve 3700 docela smrtící. Takže jsme zase šli s šátkama na hlavě a dlouhýma rukaváma a smažili se. Jakmile jsme vyšli z Tagongu, viděli jsme na obzoru přímo pod neskutečně krásnou Zrala Lhatse zlatě se lesknoucí střechu kláštera na konci travnatý náhorní plošiny. Podle mapy to mělo být skoro 10 km daleko, ale působilo to mnohem blíž. Vyrazili jsme přímo za nosem, přes tu step nebo jak se tomu tady říká (prostě grassland), protože v 5 cm vysoký trávě bylo úplně jedno kudy jdeme. Asi po půl hodině jsme narazili na menší řeku, kterou jsme se rozhodli přebrodit, i když jsme tušili někde proti proudu most, ale nakonec to stálo za to. Kus za řekou bylo obří stádo jaků, který jsme se rozhodli obejít zleva, což nás přivedlo pod takový prudší travnatý kopečky. Mohli jsme jít podle proudu potoka dál směrem k chrámu, který byl pořád vidět, ale nakonec jsme se rozhodli vyjít trochu na kopeček, ať máme lepší rozhled. Nakonec nás dost malejch údolí přunutilo jít až na hřeben, takže jsme se vyškrábali postupně z 3700 do 3950. Dál jsme šli po hřebeni a ve chvíli, kdy byl chrám pořád docela daleko (opticky víceměně stejně jako na začátku), se zase hnala na planiny jedna z bouřek. Počasí jsme na planinách zažily extrémně proměnlivý, každej den se přihnaly třeba 3 bouřky, behěm ní to vypadalo, že nikdy neskončí, a vždycky max do hodiny bylo zase krásně a svítilo sluníčko. Když jsme vyráželi z Tagongu, bouřka zrovna přešla, tak jsme doufali, že to nějak vyjde.
No každopádně jsme byli na nejvyššim hřebenu v širym okolí uprostřed nekonečný travnatý pláně, kde nejvyšší věc, pod kterou by se dalo schovat, byl jak, a bouřka se docela děsivě blížila. Nakonec, když jsme byli asi v nejvyšším bodě hřebenu a Iblis zmatkoval (bál se vejšky a bouřky) se skoro přímo pod náma objevila vesnice, kde žijou mniši a která byla schovaná za kopcem. Byla ještě docela kus od kláštera, takže jsme do ní došli, celou jí obešli a ještě jsme na jejím konci stihli najít místo, kde jsme si dali čaj, sedli si a zrovna začlo chcát jako blázen.
Asi hodinu jsme tam seděli, popíjeli čaj a odpočívali a jak se počasí začalo vylepšovat, vyrazili jsme směrem k chrámu, kterej byl asi kilometr daleko přes údolí s tím potokem, podle kterýho jsme původně šli. V klášteru probíhalo dost intenzivní stavění, bylo tam vidět asi 5 jeřábů. Je absolutně fascinující, že to co si před x lety zbourali behěm kulturní revoluce si teď všechno zase znova stavěj.
Cesta zpátky už byla mnohem přímočarější. Vypadalo, že interval mezi bouřkama se nějak krátí a další přijde za chvíli, takže jsme se báli, že nás to chytí uprostřed nekonečnejch planin a radši jsme šli naprosto přímo směrem do Tagongu. Navíc to bylo celou cestu lehce zkopce, což by normálně skoro ani nebylo poznat, ale ve 3900 bez aklimatizace to docela bodlo. Kousek před Tagongem se ukázalo, že bouřka nás minula, tak jsme seděli na kopci nad městem, zevlili a sledovali kopce okolo. Večer jsme byli úplně mrtvý, dali jsme si večeři, šli se podivat na západ slunce nad planinama, obešli místní chrám a v 7 jsme šli spát. 20 km ve výšce 3700-3950m bez aklimatizace nás překvapivě celkem zničilo. :D
5. DEN: Tagong - Danba - Zhonglu (4 hod), pěšky do Zhonglu
Ráno u snídaně jsme se domluvili s Koko, že nám sežene minivan do Bamei, kde můžeme chytit další minivan až do Danby (Zhanggu). Před Bamei jsme projížděli okolo krásnejch černejch skal vystupujících přímo ze zelenejch travnatejch pahorků - nikde jsem o tom neviděl nikoho psát, přitom to tam bylo parádní, stálo by tam za to zajet z Tagongu na motorce, může to být tak 20 min daleko. Přímo u toho se stavělo i nový parkoviště a zdálo se, že se to tam připravuje pro turisty. V Bamei jsme čekali na další lidi v minivanu přibližne hodinu a když nás bylo 5 na 6 míst, vyrazili jsme. Ceny nám řekla Koko, takže jsme automaticky dávali těch 15 a 25 CNY a nikdo neprotestoval. Cestou do Danby měl být výhled na Zhara Lhatse z druhý strany - bylo tam na to i parkoviště - ale bohužel byla celá hora úplně v mracích (Jala Yokul scenic area). Asi hodinu před Danbou si nás stopli 4 kluci a jedna holka, takže z pohody, kdy nás bylo 5 na 6 míst nás najednou bylo 10 na 6 míst. Víceméně mě to uklidnilo, protože až těď to začalo připomínat všechny naše předchozí cesty.
Danba je město, který vzhledem dost připomíná Kangding - extrémně namačkaný paneláky v hlubokym údolí v horách, celý město je průmerně 50 metrů široký (dál po proudu tak 150, protože je na obou stránách řeky, viz. foto) a asi 4 km dlouhý. Do Danby jsme dorazili asi ve 2 odpol a hned si nás odchyt taxikář, že nás odveze do Zhonglu. Nastoupili jsme k němu a až pak jsme začli řešit cenu, protože původně jsme si nějak neporozuměli a předchozí zkušenosti s taxikářema byly v Tibetu Ok. Každopádně z něj vypadlo, že za 15 min jízdu chce víc, než jsme dali za 4 hodiny z Tagongu (chtěl 100 za auto, z Tagongu jsme dali každej 40), takže jsme mu řekli, že dáme max 50, on řek že ne a my si to srali z auta.:D Každopadně jsme popojeli aspoň kilometr ve směru, co jsme potřebovali, takže se to nakonec vyplatilo. Od Pavla jsem veděl, že největší šance, jak chytit veřejnou dopravu do Zhonglu, bude na druhý straně Danby, což bylo od místa kde nás vyhodil taxikář ještě odhadem 2 km údolím po proudu. Cestou centrem města nám došlo, že jsou dvě odpoledne a my jsme vlastně ještě nepili ani nejedli, takže na hlavní ulici jsme zapadli do nějaký jídleny, kde bylo pár lidí. A hlavně na stěnách obrázky jídel, takže jsme měli reálnou šanci netrefit prasečí nohu. Pantomimou jsme všechno vyřídili a oba jsme nakonec měli nějakou neskutečně dobrou nudlovou polívku ve stylu phobo.
Došli jsme na místo, kde měly být autobusy do Zhonglu, ale parkoviště bylo akorát plný taxíků a minivanů, tak jsme se párkrát zeptali na cenu do Zhonglu a všichni taxikáři nás utvrdili, že si tady asi každej řiká kilo, smlouvat víceméně nešlo. Tak jsme hledali bus dál a šli směrem k vesnici, že dyžtak něco stopnem nebo tam dojdem, cestou se nám aspoň podařilo najít náš hotel na další den. Kousek od hotelu okolo nás jel minivan, z kterýho nám chlápek potvrdil, že jede do Zhonglu a že nás tam i odveze za 15CNY. Jel s náma na druhou stranu a zabalil to na tom parkovišti, který nám poradil Pavel a evidentně tam čekal na další lidi. Pak jsem tak nějak pochopil, že tohle je určitě ten bus, co jsme hledali, protože s náma jeli i místňáci domu z města. Zpětně jsme byli docela rádi, že jsem to nešli pěšky, bylo to tak 6 km údolím a pak tak 400 převýšení serpentýnama nahoru, pěšky tak na 3 hodiny.
Cestou minivanem jsme se s nima bavili pomocí google překladače, načež jsme zjistili, že jeden z nich je učitel na místní škole a umí základy angličtiny. Postupem času jsme se dorozuměli, že hledáme levný ubytování ve vesnici a že nám teda něco poraděj. Řidič nás nakonec vyhodil až přímo u nějaký rodiny, kde jsme spali za 100CNY i s večeří a snídaní v takovym stylovym vesnickym baráku.
Nejdřív jsme vyrazili k chrámu, který byl asi 500 metrů daleko, a jediný, co nás trochu zastavilo, bylo prase blokující cestu, ale nakonec jsme si s nim nějak poradili. Od chrámu jsme šli pořád dokopce až jsme nastoupali asi 300 vejškovejch metrů a byl jsme pořád v tý vesnici, která byla tak jako rozplizlá po celým svahu hory a částečně chvílema mizela v lese a polích. Došli jsme na první výhled, z kterýho jsme zjistili, že kus pod náma je mnohem lepší cesta vedoucí na takovou plošinu nahoře nad vesnicí s modlitebníma vlaječkama. Přes pár plotů, polí a Iblisový vypíchlý oko jsme se na ní nakonec dostali a vyšli na naprosto nádhernej výhled na celou vesnici a údolí.
Z výhledu jsme pokračovali dál okolo vesnice, kdy jsme prošli pod několika obranýma vežema, který mohly bejt klidně 15-20 metrů vysoký a většina jich byla spíš po okrajích vesnice. Kromě encounteru s krávou, několika ztracení a získání potulnýho psa šla cesta zpátky domu bez problému a na 2 km nám stačilo asi 2 hodiny času.... :D
Večer už jsme jenom zevlili na sluníčku na střeše našeho 3 patrovýho baráku. I ze střechy jsme měli krásnej výhled na vesnici a údolí vedoucí do Danby. K večeři jsme dostali mraky rejže a domácí zeleniny s nějakym masem.
6. DEN: Danba, Jiaju
Ráno nás domácí vzbudili na snídani v půl devátý, působilo to, že tam každej vstává v 5 ráno dělat na poli, takže asi byli trochu za exoty. Snídaně byly zase nějaký mňamózní domácí věci. Vydali jsme se na hlavní silnici, že pojedeme stopem, ale jakmile jsme tam došli, potkali jsme našeho řidiče ze včera, kterej nás hodil až před náš hostel, aniž by se pořádně ptal na to, jesi tam chceme, asi jsme tak vypadali. :D V hostelu to vypadalo neskutečně luxusně s stálo 100 CNY pro dva, takže jsme byli úplně vyvalený, v takový prdeli a fakt luxusní (Zhaxi Zhuokang hostel). Ještě nám pani nabídla, že má cestu na autobusák, že nám na zejtra koupí lístky na bus do Chengdu.
Docela jsme byli z toho všeho cestování unavený a byli jsme nadšený z ubytování a jak je všechno čistý, takže jsme se docela dlouho váleli doma. Pak jsme vyrazili do města hledat místo na oběd. Cestou jsme našli betonový schody vedoucí někam za panelák do kopce, tak jsme po nich zkusili jít kousek nahoru. Nakonec jsme po nich šli tak 40 min a vyšli cca 300m převýšení nad město, cestou jsem se všim že v těch místech je na maps.me vyznačenej výhled. Nahoře byly krásný výhledy na okolní hory a uzoučký údolí. Vrátili jsme se stejnou cestou dolů, šli se podívat přes celý město na autobusák, ať další den ráno víme, a našli jsme si nakonec tu samou jídelnu jako den předtim, hlavně teda kvůli obrázkum na zdi.
Měli jsme dilema, jestli jet za 100CNY podívat se na další tibetskou vesničku v okkolí - Jiaju, do který ale přímo nejezdil žádnej bus, nebo aspoň se nám nic nepodařilo najít . Nakonec jsme to váhání rozsekli, že v Danbě stejně není co dělat a pak by nás to mrzelo, že jsme to neviděli. Iblis ještě cestou k parkovišti minivanů a taxíků u našeho hostelu konečně odhalil ňáký babky, co prodávaly tibetský modlitební vlaječky, a konečně si je koupil (10 provazů s vlaječkama za 20CNY). Taxikář nám pořád
nabízel Zhonglu nebo Suopo, kam jsme ale nechtěli. Naše "džiadžu" nezabíralo a koukal na nás jak na blby, přitom to prostě byla jediná další známá destinace v okolí. Nakonec jsem mu na mobilu ukázal čínskou aplikaci s mapama, co jsem měl v mobilu od Haiquana, on na to řek: "Á, džiadžu!", a jeli jsme. :D Zastavil nám na pár (2?) vyhlídkách okolo vesnice, která vypadala nesrovnatelně víc turisticky, než Zhonglu. Dole bylo turistický centrum, mapa s vyznačenejma výhledama, kam vedla nová silnice a bylo tam pár lidí taxíkama jako my. Výhledy nádherný, ale zážitkově se to s blouděním lesama a polema po Zhonglu nedalo srovnat. Na výhledu se tam s náma fotil nějakej mnich, údajně z Tagongu, a pak nějaký holky. Tam a zpátky i se zastávkou to zabralo maximálně hodinu a půl, řidič by asi šel ukecat na delší zastávky, ale byli jsme stejně nějaký líný a nebavila nás ta turistická atmosféra. Ono ve skutečnosti to turistický bylo minimálně a skoro nikdo tam nebyl, ale ve srovnání s čímkoliv předtim to nebylo ono. Odpol jsme se zase pár hod věnovali zevlení a pak jsme před večeří obešli druhou stranu města po proudu řeky. Přes údolí tam byl nádhernej a taky pěkně děsivej provazovej most tak 20 m nad řekou, ale potom, co Iblis hecnul, že to přejde, se ukázalo, že je bohužel zavřenej a nedá se na něj dostat.
Kousek od hotelu jsme si sedli na večeři a zase jsme byli hlavní zábavou celýho osazenstva. Všechno se to ještě vylepšilo tim, že po Iblisovym objednání (zase jsme si vybrali na obrázcích na zdi) se celá hospoda začla smát. Moc jsme nepochopili proč, moje teorie byla, že si objednal něco děsně pálivýho, ale oni to nakonec pálivý neudělali, protože to šlo jíst v poho. Každopádně tohle by podporovala pantomima servírky po objednání. Spát jsme šli docela brzo a já se ještě snažil vyřešit nějaký maily do Perthu, protože tam byl i dobrej net.
7. DEN: Danba - Chengdu (8 hodin), Chengdu
Původně jsme chtěli, aby nám koupili lístek na bus na 7 ráno, ten byl ale už plnej, takže jsme nakonec celkem vděčně přijali bus v 8, protože z hostelu to bylo ještě tak 30 min pěšky přes uplně celý město až na hlavní autobusák. Autobusák bylo ve skutečnosti takový hnusný parkoviště mezi panelákama se stejně hnusným hostelem hned vedle. Ono na opravdovej autobusák prostě v tom hlubokym údolí nikde nebylo stejně místo. Potom, co jsem se ráno vzdatně nasnídal a hned vyrazil na bus, mi přibližně 20 min před odjezdem busu mile překvapilo, že se mi začlo chtít dost intenzivně srát. Což před 8hodinovou cestou horama nebylo úplně ideální. Už jsem skoro šel na záchod v nezamčenym pokoji v tom hostelu nad autobusákem, ale vyhmátla mi nějaká uklízečka, tak jsem byl nucen prchnout. Nakonec jsem byl poslán po zeptání se pár lidí (pantomima "močení") na veřejný záchodky. Jako docela mi to zaskočilo, jednotlivý místa oddělěný zídkama vysokýma tak metr, takže jsem v podřepu krásně viděl na kolegu vedle, co si čet noviny. Navíc tam jaksi bylo prostě jenom jedno koryto, nad kterym každej seděl - někdo po proudu, někdo proti proudu. Shodou náhod jsem byl naštěstí nejvíc na kopci, což byla aspoň částečná úleva. Nějaký chlápci vedle si povídali. A každej si mile stoup nadě mě a pozdravil když odcházel. No prostě celkově dost zajímavej kulturní zářitek.
Cesta byla tak standardně úmorná, jeli jsme proti proudu nějaký rozvodněný řeky až do výšky asi 4000, kdy nejvyšší bod ved ještě tunelem a stará silnice šplhala dál nahoru. Za tunelem nás čekaly seprentýny dolu, kde se s tim řidič našeho autobusu nesral a vesele předjížděl osobáky i do zatáček, kam nemoh viděl. Asi první půl hodina sjezdu, s nekonečnou propastí do údolí a tim magorem za volantem, pro mě byl celkově dost traumatizující zážitek. Ten řidič jel fakt jak totální idiot.
Dole v údolí jsme vjeli do Wolong nature reserve, kde by měla bejt jedna z největších populací pand v přírodě a cestou jsme viděli i breeding centre pro pandy, který bylo poškozený při tom velikym zemětřesení v roce 2008. Na oběd jsme zastavili na docela pěkným místě, kde byly okolo bambusový lesy, celkově do údolí byl úplnej opak Tibetu - všude mokro a uplně extrémně zeleno a mlha. Bus nás vyhodil po třetí odpol na úplně druhý straně Chengdu na Chadianzi bus terminalu. Pozice na týhle lince metra jsme využili k tomu, že jsme cestou do centra vystoupili na Tonghuimen a šli jsme na Qingyang temple. Asi se nám v něm líbilo nejvíc ze všech chrámů v Chengdu, možná i proto, že se nám tam podařilo být skoro sami, aspoň na chengduské poměry. Akorát jsme táhli všechny věci z Tibetu, takže jsme tam zase moc dlouho nezevlili a po chvíli jsme se vydali zpátky na metro a do hostelu. V hostelu jsme dokonce dostali stejnej pokoj jako minule, i s mym krvavym flekem nad postelí od mrtvýho komára.
Na večeři jsme šli na hotpot do místa, který bylo doporučený v hostelu. Ono na tom asi neni moc co vymyslet a všude to bude dost podobný. Každopádně tady to nebylo all you can eat. Ze začátku jsem si to docela užíval, ale pak mi nějak začlo bejt šoufl z tý pálivý omáčky a vlastně jsme se shodli, že jsme se najedli asi nejhůř za celou dobu v Číně. Hotpot je takovej hrnec s vařícím olejem a vodou (?), do kterýho se házej/máčej různý věci od masa přes houby po krájenej lotosovej kořen (kterej mi fakt chutnal!). Po večeři jsme brouzdali okolo řeky mezi naším hostelem a Sichuam University. Chození okolo řeky a pozorování, jak místní trávěj večery mi přišlo na Chnegdu asi vlastně to nejhezčí.
8. DEN: Leshan Giant Buddha
V 8 ráno jsme vyrazili z Xinnanmen station směrem do Leshanu, lístek jsme si radši koupili den
předem, ale jezdil tam jeden bus za druhym a byly celkem prázdný, takže to bylo zbytečný. V Leshanu nás před busem naháněli nějaký taxikáři, ale naše neznalost čínštiny je celkem kvalitně odradila. Nakonec jsme prostě sledovali nějaký kluky, který taky vypadali, že jedou na vejlet a kus před autobusákem na hlavní jsme se dostali na zastávku městskejch busů. Normálně by to bylo asi všechno vidět z autobusáku, ale bylo tam všechno rozkopaný a nepřehledný. Nakonec jsme se s lidma na zastávce pantomimou dohodli, že jedem na buddhu a oni nám poradili bus číslo 13, kterej projel celý město a dovez nás až před přední bráhu komplexu s buddhou.
Od vstupu až k buddhovi jsme se drali davem, kterej se ještě postupně zhušťoval. U buddhy byla tak bambiliarda lidí a už na námestíčku nad ním čekal had lidí frontu na schody vedoucí k jeho nohám. Na to jsme neměli odvahu a jenom ho obešli zeshora. Každopádně na to, že se ta socha 80 metrů vysoká a je z 8. století, je v parádnim stavu. Navíc je to nejvyšší socha vytvořená před 20. stoletím, a to byla vytesaná víc než tisíc let předtim. Vtipnej je příběh o vzniku, buddhu začali tesat na soutoku dvou řek u Leshanu, protože doufali, že dohled buddhy uklidní nebezpečnou řeku v těch místech, kde se potopilo hodně lodí. Během stavby buddhy se do řeky dostalo tolik kamení, že se změnil proud a řeka v těch místech fakt přestala bejt tak nebezpečná, jako předtim.
Po chvíli jsme se vydali dál komplexem a jakmile jsme opustili nejbližší okolí tý sochy, nikde nikdo nebyl. Přitom ze začátku jsme šli krásnym lesem s výhledama na řeku, akorát škoda všudypřítomnýho smogu. Po pár stech metrech nás přivítala brána, kde nám řekli, že pokud chceme jít dál, musíme zaplatit dalších 60 CNY, nakonec jsme se rozhodli to udělat, což bylo štěstí jako blázen, protože v týhle vzdálenejší části parku vůbec nikdo nebyl. Přešli jsme asi dva kopce v lese s různejma pagodama a tak a došli jsme další soše buddhy vytesaný v obrovský jeskyni, přislo nám, že je stejně velká jako ta hlavní socha, možná třeba 40m. Okolo nohou tý sochy jsme prošli dál a šli jsme asi kilometr jeskyněma pod celou horou, kde byly různý místnosti se sochama atd.
Na druhý straně kopce byly mraky dalších vytesanejch soch a když jsme odešli tak 100 metrů od kopce, všimli jsme si, že víceméně na celý viditený straně kopce je tak 50 metrů nad údolím vytesaná socha ležícího buddhy dlouhá asi 200 metrů. Celkově druhá část komplexu u zadního vchodu byla parádní, asi hlavně kvůli nepřítomnosti milionů čínskejch turistů, klidu a velkýmu množství různejch památek (spíš "památek", část jeskyní byla evidetně uplně nová). Na silnici nám nějaká bába nabízela, že nás sveze na bus takovym cyklotuktukem, ale s díky jsme odmítli a došli asi kilák zpátky na zastávku busu. Cestou jsme šli okolo hafo restaurací, ale vypadalo to moc turisticky, tak jsme se dohodli, že radši dojedeme do centra Leshanu a najdem si nějakou jídelnu tam. Busem jsme se do města snadno dostali - na zastávkách je mapa a čísla autobusů. Našli jsme si jídelnu a asi ve 3 jsme vzráželi busem zpátky do Chengdu.
V Chengdu jsme se rozhodli, že půjdeme zase podle kanálů v centru města, kde to vždycky večer tak pěkně žilo. Šli jsme zase po proudu (v tom špinavym kanále se to dost blbě určuje) a u starýho mostu jsme zahli na sever a šli asi 6 km dál roti proudu toho dalšího kanálu. Cestou jsme prošli pár parků, dostali se pod z celýho města viditelnou Sichuan TV tower a vlastně obešli půlkruhem do malý centrum. Severně od Tianfu square jsme skočili na metro a dojeli zpátky k nám na Xinnanmen.
9. DEN: Pandy v Chengdu a let Chengdu - KL - Perth
Na můj poslední a Iblisovej předposlední jsme měli v plánu jet se podívat na pandy, plus cestou zpátky něco v centru. Na pandy se z hotelu dostávalo uplně primitivně - vlezli jsme do metra, dojeli na zastávku Panda Avenue, kde hned u výlezu z metra čekal shuttle bus, koupili si v něm lístky a dojeli až před Chengdu Research Base of Giant Panda Breeding. Což je prostě průměrně velká zoo, v který maj ale výběhy jenom s pandama plus asi dva, kde jsou červený pandy. No každopádně, jako předchozí den nás mile překvapilo, že na stejnym výletě je tak 40 000 Číňanů.
Projít celej areál nám zabralo tak 3 hodiny. Přišli jsme tam až v 10 a už tam bylo strašnejch lidí a navíc pandy nemaj rády vedro, tak jich venku nebylo tolik. Vlastně všechny dospělý se jenom válely a spaly, ale viděli jsme asi 5 malejch, co blbnuly, takže z tohodle pohledu docela spokojenost. Ukázalo se, že pandičky jsou fakt tak přitroublý, jak je člověk zná z netu z videí, pořád někam padaly, praly se a tak. V jednou výběhu je potřebovali ošetrovatelé dostat dovnitř a jedna malá pandička se rozhodla, že se schová uplně na vrchol takovýho úzkýho stromu, tak byla sranda sledovat beznadějný snahy ošetrovatelů jí dostat dolu. Procházelo se tam i okolo inkubátorů, kde jsme viděli dvě malinký pár tejdnů starý. Každopádně kvalita výběhů, čistota a tak se absolutně třeba s pražskou zoo nedá srovnat. Docela mi překvapilo, že by to mělo být největší centrum na světě a vlastně všechno působilo docela zastarale a špinavě. Nebylo to nic děsnýho, ale Praha je fakt o parník vepředu úplně se všim.
Cestou zpátky do centra jsme vystoupili na Hongxingqiao, kam jsme den předtím večer došli podle řeky z našeho hostelu. Vyrazli jsme dál podle řeky, tak jak jsme to minule ukončili a cestou jsme si našli zas nějakou jídlenu. Tentokrat na zdech byly jenom nápisy a byly dost hustě u sebe, takže se nedařilo ani kameře z google překladače. Nakonec jsme ukázali do talíře nějakýmu chlápkovi a bylo vyřešeno. Trochu mi to mrzelo, protože sem měl chuť na knedlíčky, ale došlo mi to až pozdě a nějak sem neměl chuť se to s nima snažit vykomunikovat. Dostali jsme nějaký nekonečně klouzavý nudle a docela si zabojovali, ale zase to bylo super, což nám přislo že se tady prostě nedá splést - jakákoliv plnější jídelna byla boží. Prohlídli jsme si Wenshu temple, kterej byl podobně pěknej jako Wuhou a Qingyang a byl tam docela klídek. Bylo ale dost přes 30 stupňů a docela dost dusno, tak Iblis chvíli docela fňukal...a já vlastně taky. :D Takže jsme to po chvíli zabalili a šli jsme zevlit na pokoj. Navíc jsem potřeboval před 8 jet busem na letiště a chtěl jsem si trochu oddáchnout.
Víc fotek na: flickr album
1. DEN: Noční let Praha - Chengdu (9 hod), Chengdu
Už na letišti jsem začal být rozhozenej z Číňanů, když u mojí gaty nebyl vůbec žádnej Evropan a z nějakýho nejnámýho důvodu si mě tam fotili nějaký Čínani. V letadle jsem nakonec seděl asi vedle jediný další Evropanky v letadle - paní z panetovýho úřadu v Bubenči, takže cesta byla nakonec fajn. Ještě navíc nám dali protekční místa u nouzovýho východu, takže jsem se i hezky vyspal. Probudil jsem se někde nad Qinghai, kde jsem pod sebou viděl nekonečnou náhorní plošinu s jezerama a v dáli vysoký hory - takže pěkný naladění na Tibet.
Po přistání jsem plánoval jít na bus, ale z pani vypadlo, že na ní má čekat čínská delegace na letišti a že jí povezou do centra - muj hostel byl kus od konečný shuttlu, který stavěl přímo před jejím hotelem. Takže se mi nakonec nabídla, jestli se nechci svézt s ní, že to nějak vymyslíme. Nakonec jsem byl teda vítán čínskou delegací a svez se luxusním SUV až k Jinjiang hotelu. Cestou nám pak slečna vyprávěla o nějaký konferenci a že odpoledne půjdem hromadně na pandičky, já je přitom tvářil, že jako samozřejmě. Každopádně po příjezdu k hotelu jsem vyzápasil muj bágl od nějakejch Indů, co nás přivítali a chtěli nám nést bágly do hotelu, rozloučil se s paní a šel asi půl kilometru podle řeky do Mrs. Panda Hostelu, kde už na mě na recepci čekal Iblis s pivčákem. Bylo asi 11, tak jsem si dali výbornej oběd (kungpao chicken a nějaký vepřový s paprikama, obojí bylo boží), já jsem si uložil věci na pokoji a vyrazili jsme do města.
Z hostelu to bylo asi 300 metrů na stanici metra Huaxiba, z který jsme popojeli pár minut na Tianfu square (CNY2), kde nás hned na náměstí přivítala obří socha soudruha Maa. Dál jsme šli okruh do People's parku, kde bylo neskutečný množství Číňanů provozujících různý činnosti jako tancování atd. Je tam mraky čajoven a míst na sezení, kde se daj sledovat místňáci. Dál jsem šli na jih do Jinli street, což je extrémně turistická historická zrekonstruovaná ulička, kde byla asi bambiliarda čínskejch turistů a všechno se tvářilo draze. Moc se nám tam nelíbilo, tak jsme se klidili do WuHou temple (CNY30), který je i se zahradama docela rozsáhlej a chodili jsme tam asi hodinu a půl. Je tam asi 10 jednotlivejch pavilonů, veliká hrobka, zahrady s bonsajema a navíc tam oproti Jinli street skoro nikdo nebyl a dalo se tam celkem pěkně zevlit u jezera. Hned přes ulici od jižního východu z chrámu je tibetská čtvrť, kde nám teda přišlo, že vlastně nic moc nebylo, kór v porovnání v Tibetem. :D Došli jsme na Gaoshengqiao metro, odkud jsme popojeli na Moziqiao (CNY2), odkud jsme šli do kampusu Sichuan University, v jejímž areálu mi Renata poradila výbornou jídlenu. Prošli jsme celý kampus a po troše práce (fotka od Renaty nás zachránila) jsme ten bufet našli - na rohu Hongwaisi jie a Gonghe Cun. Někde ventitř jsme tam pak našli i nápis Shaokao, kterej jsem věděl, že mám hledat. Docela dlouho se nám absolutně nedařilo pochopit, co tam máme dělat a byli jsme tam pro místňáky docela atrakce. Probíhalo to tak, že jsme se snažili vymyslet, co máme dělat, a během toho k nám vždycky přišel někdo a začal nám pomalu a jasně čínsky vysvětlovat co a jak. To samozřejmě vedlo jenom k většímu zmatení, po chvíli naštěstí někdo přišel na jídlo, tak jsme ho začali kopírovat. Dostali jsme do ruky misku, do který jsme si mohli nabrat vícemeně cokoliv (čerstvá zelenina, ryby, maso, houby), pak to dát holce u obří pánve, která to nasekala, osmažila a smíchala s rejží a kořením. Mohli jsme si vybrat i koření, ale bohužel jsme to pochopili až při odchodu. Asi za 15 CNY na jednoho jsme se úplně přežrali, naprostej luxus.
Metro stojí jedna jízda 2-4 CNY a kupovaní je úplně primitivní, namačká se stanice, vyjede lístek. Tak 1000krát intuitivnější než v Praze. Metro se vyplatí použivat fakt maximálně, kór když my jsme to měli z hostelu na Xinnamen i Huaxiba kousíček. Navíc je absolutně neskutečný, že tam za poslední asi 4 roky vyrostlo asi 5 tras metra, něco pro Evropu absolutně nepředstavitelnýho, nechápu. Na druhou stranu nechápu, jak v tomhle mraveništi s 13 mil. obyvatel předtim šlo fungovat bez metra...
Po šestý ráno jsme vstali a asi 15 min před odjezdem jsme přišli na Xinnamnen bus station, na kterou jsme to měli přibližně 10 min pěšky, i když jsme jí vlastně viděli pod oknama hostelu. Na lístku bylo samozřejmě uplně všechno čínsky, takže po příchodu na nádraží, kde bylo přibližně 50 autobusů, jsme se pustili do hraní pexesa a pokoušeli jsme se na nějakym buse najít to, o čem jsme si mysleli, že je nápis Kangding ve znacích. To se nám samozřejmě nepodařilo a asi 5 min před odjezdem busu jsme se postupnym ptanim se lidí doiterovali až do okolí našeho busu. Iblis měl velkou krosnu, přičemž já si nechal svojí 70 v hostelu a jel jsem jenom s báglem, takže Iblis musel bágl odpožil dolu a všechno jsme naházeli ke mně. 
Asi po dvou hodinách cesty jsme konečně vyjeli ze smogu okolo Chengdu a postupně se okolo nás objevovaly vyšší a vyšší hory. V autobuse bylo samozřejmě místo pro Číňany, takže už po hodině mě pekelně bolely kolena. Okolo poledne nám zastavili už v krásným horským údolí na oběd, kde jsme si opět s pomocí pantomimy vybrali nějaký náhodný věci a začali bojoval hůlkama s rejží. I když jsem jed podle mě maximálně rychle, dojed jsem akorát ve chvíli, když se už bus chystal k odjezdu. Celou cestu údolim do sedla okolo 4000 vedla naše silnice pod nově budovanou dálnici, která asi 200 km v kuse stála jen na pilířích, případně v tunelech, takže i z tohodle pohledu to byl celkem fascinující zážitek. Jako pustit se do takovýhle stavby v těch hlubokejch údolích, kde často jediná věc jsou buď skály nebo řeka je fakt neskutečný. Až bude dálnice hotová, na jednu stranu se člověk nebude muset bát o život pokaždý, když se autobusák s troubenim vydá předjíždět do zatáčky, kam absolutně nevidí. Na druhou stranu tak nebo to romantický pachtění se po silničce a serpentýnama do hor, kdy jsme 350km jeli přes 7 hodin.
V Kangdingu bylo nádraží hned na začátku města a úplně na druhý straně než náš hostel, do kterýho jsme šli aspoň hodinu. Potom, co jsme přešli celý město, nás čekalo asi 100 metrů převýšení prudkejma uličkama, v kterejch jsme potkali Američana z hostelu, jak si to sviští dolu na motorce. Každopádně už z okolí hostelu jsou moc pěkný výhledy na celý údolí - Kangding je obří sídliště, kde je 50k lidí vtěsnanejch do paneláků přibližně 100 metrů na obě strany řeky, dál už jsou prudký svahy údolí. Zatím každopádně ne ten Tibet, který si člověk představuje, ale tušili jsme to, je to největší a hlavní město celý Garzê Tibetan Autonomous Prefecture. Bydleli jsme ve Zhilam hostelu - hostel, co vlastní Američan, snaží se tam učit místňáky Anglicky a je tam celkově parádní atmosféra. Navíc nám tam poradili kam jít, jak se dostat do Tagongu atd. A i tam dobře vařili - dali jsme si tibetský momo knedlíčky a nějakou takovou podivnou mouku, která se zalila tibetskym butter tea a chutnalo to divně, ale vlastně asi i dobře. Tady bylo naše první, a pro Iblise i poslední, setkání s Tibetskym butter tea, na čemž je nejdivnější to, že ten čaj je poměrně výrazně slanej. No a prostě vůbec nechutná jako čaj. :D
V Kangdingu by asi stálo za to bejt o den dýl a vyjet si lanovkou na město nebo jít na párhodinovej trek na pastviny nad hostelem, což nám tam víc lidí doporučovalo, že je moc pěkný. Taky by tam asi byl někde lepší výhled na Mt. Gongga (7556), kterou jsme vlastně ani pořádně neviděli, nejspíš akorát další den cestou z auta.
Večer jsme jěště neodolali a dali jsme si k druhý večeři jačí burger. Když jsme šli spát, na protějším svahu jsme zahlídli neskutečný množství stětýlek, který pravidělně (každý v jinou dobu) zhasínaly a zase se rozsvěcely, všude tam byl les, tak jsme moc nechápali o co jde, asi nejaký lucerny na stromech nebo bůh ví, prostě neidentifokovatelný nelítající předměty.
3. DEN: Kangding - Tagong (3 hod), Khampa café, pěšky do Xiangnongu
Cesta do Tagongu je naprosto parádní, první hodinu jsme stoupali z Kangdingu (2500) do sedla 4300.Zajímavý bylo, že jsme cestou viděli mraky čínskejch cyklistů, který většinou měli starý horský kola, neměli nášlapy a celkově byli oblečený i vypadali dost nesportovně. Navíc třeba 30% z nich to kolo do kopce i tlačilo. Max nám potom řikal, že je populární jet na kole z Chengdu (možná i něco víc na východ??) do Lhasy a že tamtudy projíždí každej rok děsnejch lidí. Takový zvláštní, v nádhernejch horách široko daleko jediná silnice s kamionama a všichni jedou po ní, pro mě dost nepochopitelný. Ještě navíc evidetně se ani nikdo neoddělil od tý hlavní trasy, v Tagongu jsme například neviděli cyklistu ani jednoho, přitom to tam bylo úplně nádherný a bylo to 20 km od tý silnice. V sedle jsem přesvědčil taxikáře, ať nám na chvíli zastaví, takže jsme se tam procházeli asi 5 minut, všude okolo byl sníh. Timhle výjezdem se mi vtipně podařilo přeházet pořadí, jakým prostředkem jsem byl nejvejš: 1) kolo - Mount Evans 4350, 2) auto - tohle sedlo 4300, 3) pěšky - Toubkal 4167. :D
Po tom, co jsme v nějaký vesnici cestou vyhodili naší spolucestující, se s náma řidič pokoušel komunikovat. Nejdřív nám přislo, že se snažil říct, že si to s tou ženskou rozdává. Pak to ale nějak podivně přešlo do fáze, že nám přišlo, že si myslí, že jsme teplouši. :D :D Každopádně ta diskuze byla po chvíli dost beznadějná a ještě jsme nebyli tak dobrý v česko-čínský pantomimě, takže rozhovor po pár minutách utich.
Po poledni jsme dorazili do Tagongu, kde nás vyhodili na náměstí a přímo před sebou jsme viděli Khampa café. Na terase jsme objevili Maxe, s kterým jsme se dali hned nadšeně česky do řeči. Khampa café je homestay v týhle části Tibetu, která historicky patřila do tibetksýho regionu Kham, který vlastní Čech Max. Max žil ve Skotsku, pak se odstěhoval do Číny a vzal si Tibeťanku Koko z vesnice pár hodin od Tagongu (někde v okolí Danby) a převzali tuším po nějaký Američance homestay na náměští v Tagongu. Maj spolu roční dítě, který vypadá jako naprosto jasnej Tibeťan a jmenuje se Karel, což je naprosto epická kombinace, ještě když ho člověk vidí naživo. Max říkal, že se ho zatím snaží učit česky a tibetsky a že angličtina a čínština budou další fáze. Po asi hodině povídání s Maxem, pití piva a cpaní se tibetskejma knedlíčkama momo jsme se sbalili a šli jsme proti proudu řeky asi 4km do vesnice Xiangnong. Nádherná procházka zelenejma zvlněnejma kopečkama plnejma jaků, akorát byla neskutečně spalující vedro. Což se ve vejšce 3700 s tím, že jsme zapoměli opalovací krém, zdálo jako docela smrtící kombinace. Max nám stejně radil, že to sluníčko je tak spalující, že to máme udělat jako Tibeťani a prostě mít dlouhý rukavy, kalhoty a šátky na hlavě, což jsme taky udělali. Každopadně v nějaký nepozorný chvilce (nebo možná skrz kapucu?) jsem si pro změnu spálil pleš, ale naštěstí nic strašnýho. Cestou jsme našli dvě hlavy mrtvejch jaků, jedna ještě byla uplně plná červů. :D Večer jsme seděli na terase, povídali si s Maxem a zase se cpali nějakejma tibetskejma dobůtkama - Koko neskutečně vaří. Já jsem si ještě dal butter tea a zjistil jsem, že je to vlastn docela fajn.
4. DEN: Tagong - Maxův pivovar, trek na Ama Gompa monastery
Max měl v pivovaru ještě nějakou práci, tak nás hodil na hlavní ulici v Xinduxiau, kde nám domluvil za 15CNY taxíka do Tagongu. Taxikář sháněl lidi tak dlouho, až nás jelo nakonec 6 a vepředu seděli naký tři dědulové.
Tagong - klášter, klášter - Tagong
V Tagongu jsme si jenom zabalili věci, nakoupili zásobu sušenýho jačího masa v krámě na náměstí na svačinu a vyrazili jsme pěšky přes travnatý planiny do Jinlong Gompa monastery přímo pod horou Zhara Lhatse (5820m). Vyráželi jsme až někdy okolo poledne a už zase bylo děsný vedro - mohlo být tak 30, což je ve 3700 docela smrtící. Takže jsme zase šli s šátkama na hlavě a dlouhýma rukaváma a smažili se. Jakmile jsme vyšli z Tagongu, viděli jsme na obzoru přímo pod neskutečně krásnou Zrala Lhatse zlatě se lesknoucí střechu kláštera na konci travnatý náhorní plošiny. Podle mapy to mělo být skoro 10 km daleko, ale působilo to mnohem blíž. Vyrazili jsme přímo za nosem, přes tu step nebo jak se tomu tady říká (prostě grassland), protože v 5 cm vysoký trávě bylo úplně jedno kudy jdeme. Asi po půl hodině jsme narazili na menší řeku, kterou jsme se rozhodli přebrodit, i když jsme tušili někde proti proudu most, ale nakonec to stálo za to. Kus za řekou bylo obří stádo jaků, který jsme se rozhodli obejít zleva, což nás přivedlo pod takový prudší travnatý kopečky. Mohli jsme jít podle proudu potoka dál směrem k chrámu, který byl pořád vidět, ale nakonec jsme se rozhodli vyjít trochu na kopeček, ať máme lepší rozhled. Nakonec nás dost malejch údolí přunutilo jít až na hřeben, takže jsme se vyškrábali postupně z 3700 do 3950. Dál jsme šli po hřebeni a ve chvíli, kdy byl chrám pořád docela daleko (opticky víceměně stejně jako na začátku), se zase hnala na planiny jedna z bouřek. Počasí jsme na planinách zažily extrémně proměnlivý, každej den se přihnaly třeba 3 bouřky, behěm ní to vypadalo, že nikdy neskončí, a vždycky max do hodiny bylo zase krásně a svítilo sluníčko. Když jsme vyráželi z Tagongu, bouřka zrovna přešla, tak jsme doufali, že to nějak vyjde.
No každopádně jsme byli na nejvyššim hřebenu v širym okolí uprostřed nekonečný travnatý pláně, kde nejvyšší věc, pod kterou by se dalo schovat, byl jak, a bouřka se docela děsivě blížila. Nakonec, když jsme byli asi v nejvyšším bodě hřebenu a Iblis zmatkoval (bál se vejšky a bouřky) se skoro přímo pod náma objevila vesnice, kde žijou mniši a která byla schovaná za kopcem. Byla ještě docela kus od kláštera, takže jsme do ní došli, celou jí obešli a ještě jsme na jejím konci stihli najít místo, kde jsme si dali čaj, sedli si a zrovna začlo chcát jako blázen.
Asi hodinu jsme tam seděli, popíjeli čaj a odpočívali a jak se počasí začalo vylepšovat, vyrazili jsme směrem k chrámu, kterej byl asi kilometr daleko přes údolí s tím potokem, podle kterýho jsme původně šli. V klášteru probíhalo dost intenzivní stavění, bylo tam vidět asi 5 jeřábů. Je absolutně fascinující, že to co si před x lety zbourali behěm kulturní revoluce si teď všechno zase znova stavěj.
Cesta zpátky už byla mnohem přímočarější. Vypadalo, že interval mezi bouřkama se nějak krátí a další přijde za chvíli, takže jsme se báli, že nás to chytí uprostřed nekonečnejch planin a radši jsme šli naprosto přímo směrem do Tagongu. Navíc to bylo celou cestu lehce zkopce, což by normálně skoro ani nebylo poznat, ale ve 3900 bez aklimatizace to docela bodlo. Kousek před Tagongem se ukázalo, že bouřka nás minula, tak jsme seděli na kopci nad městem, zevlili a sledovali kopce okolo. Večer jsme byli úplně mrtvý, dali jsme si večeři, šli se podivat na západ slunce nad planinama, obešli místní chrám a v 7 jsme šli spát. 20 km ve výšce 3700-3950m bez aklimatizace nás překvapivě celkem zničilo. :D5. DEN: Tagong - Danba - Zhonglu (4 hod), pěšky do Zhonglu
Ráno u snídaně jsme se domluvili s Koko, že nám sežene minivan do Bamei, kde můžeme chytit další minivan až do Danby (Zhanggu). Před Bamei jsme projížděli okolo krásnejch černejch skal vystupujících přímo ze zelenejch travnatejch pahorků - nikde jsem o tom neviděl nikoho psát, přitom to tam bylo parádní, stálo by tam za to zajet z Tagongu na motorce, může to být tak 20 min daleko. Přímo u toho se stavělo i nový parkoviště a zdálo se, že se to tam připravuje pro turisty. V Bamei jsme čekali na další lidi v minivanu přibližne hodinu a když nás bylo 5 na 6 míst, vyrazili jsme. Ceny nám řekla Koko, takže jsme automaticky dávali těch 15 a 25 CNY a nikdo neprotestoval. Cestou do Danby měl být výhled na Zhara Lhatse z druhý strany - bylo tam na to i parkoviště - ale bohužel byla celá hora úplně v mracích (Jala Yokul scenic area). Asi hodinu před Danbou si nás stopli 4 kluci a jedna holka, takže z pohody, kdy nás bylo 5 na 6 míst nás najednou bylo 10 na 6 míst. Víceméně mě to uklidnilo, protože až těď to začalo připomínat všechny naše předchozí cesty.
Danba je město, který vzhledem dost připomíná Kangding - extrémně namačkaný paneláky v hlubokym údolí v horách, celý město je průmerně 50 metrů široký (dál po proudu tak 150, protože je na obou stránách řeky, viz. foto) a asi 4 km dlouhý. Do Danby jsme dorazili asi ve 2 odpol a hned si nás odchyt taxikář, že nás odveze do Zhonglu. Nastoupili jsme k němu a až pak jsme začli řešit cenu, protože původně jsme si nějak neporozuměli a předchozí zkušenosti s taxikářema byly v Tibetu Ok. Každopádně z něj vypadlo, že za 15 min jízdu chce víc, než jsme dali za 4 hodiny z Tagongu (chtěl 100 za auto, z Tagongu jsme dali každej 40), takže jsme mu řekli, že dáme max 50, on řek že ne a my si to srali z auta.:D Každopadně jsme popojeli aspoň kilometr ve směru, co jsme potřebovali, takže se to nakonec vyplatilo. Od Pavla jsem veděl, že největší šance, jak chytit veřejnou dopravu do Zhonglu, bude na druhý straně Danby, což bylo od místa kde nás vyhodil taxikář ještě odhadem 2 km údolím po proudu. Cestou centrem města nám došlo, že jsou dvě odpoledne a my jsme vlastně ještě nepili ani nejedli, takže na hlavní ulici jsme zapadli do nějaký jídleny, kde bylo pár lidí. A hlavně na stěnách obrázky jídel, takže jsme měli reálnou šanci netrefit prasečí nohu. Pantomimou jsme všechno vyřídili a oba jsme nakonec měli nějakou neskutečně dobrou nudlovou polívku ve stylu phobo.
Došli jsme na místo, kde měly být autobusy do Zhonglu, ale parkoviště bylo akorát plný taxíků a minivanů, tak jsme se párkrát zeptali na cenu do Zhonglu a všichni taxikáři nás utvrdili, že si tady asi každej řiká kilo, smlouvat víceméně nešlo. Tak jsme hledali bus dál a šli směrem k vesnici, že dyžtak něco stopnem nebo tam dojdem, cestou se nám aspoň podařilo najít náš hotel na další den. Kousek od hotelu okolo nás jel minivan, z kterýho nám chlápek potvrdil, že jede do Zhonglu a že nás tam i odveze za 15CNY. Jel s náma na druhou stranu a zabalil to na tom parkovišti, který nám poradil Pavel a evidentně tam čekal na další lidi. Pak jsem tak nějak pochopil, že tohle je určitě ten bus, co jsme hledali, protože s náma jeli i místňáci domu z města. Zpětně jsme byli docela rádi, že jsem to nešli pěšky, bylo to tak 6 km údolím a pak tak 400 převýšení serpentýnama nahoru, pěšky tak na 3 hodiny.
Cestou minivanem jsme se s nima bavili pomocí google překladače, načež jsme zjistili, že jeden z nich je učitel na místní škole a umí základy angličtiny. Postupem času jsme se dorozuměli, že hledáme levný ubytování ve vesnici a že nám teda něco poraděj. Řidič nás nakonec vyhodil až přímo u nějaký rodiny, kde jsme spali za 100CNY i s večeří a snídaní v takovym stylovym vesnickym baráku.Nejdřív jsme vyrazili k chrámu, který byl asi 500 metrů daleko, a jediný, co nás trochu zastavilo, bylo prase blokující cestu, ale nakonec jsme si s nim nějak poradili. Od chrámu jsme šli pořád dokopce až jsme nastoupali asi 300 vejškovejch metrů a byl jsme pořád v tý vesnici, která byla tak jako rozplizlá po celým svahu hory a částečně chvílema mizela v lese a polích. Došli jsme na první výhled, z kterýho jsme zjistili, že kus pod náma je mnohem lepší cesta vedoucí na takovou plošinu nahoře nad vesnicí s modlitebníma vlaječkama. Přes pár plotů, polí a Iblisový vypíchlý oko jsme se na ní nakonec dostali a vyšli na naprosto nádhernej výhled na celou vesnici a údolí.
Z výhledu jsme pokračovali dál okolo vesnice, kdy jsme prošli pod několika obranýma vežema, který mohly bejt klidně 15-20 metrů vysoký a většina jich byla spíš po okrajích vesnice. Kromě encounteru s krávou, několika ztracení a získání potulnýho psa šla cesta zpátky domu bez problému a na 2 km nám stačilo asi 2 hodiny času.... :DVečer už jsme jenom zevlili na sluníčku na střeše našeho 3 patrovýho baráku. I ze střechy jsme měli krásnej výhled na vesnici a údolí vedoucí do Danby. K večeři jsme dostali mraky rejže a domácí zeleniny s nějakym masem.
Ráno nás domácí vzbudili na snídani v půl devátý, působilo to, že tam každej vstává v 5 ráno dělat na poli, takže asi byli trochu za exoty. Snídaně byly zase nějaký mňamózní domácí věci. Vydali jsme se na hlavní silnici, že pojedeme stopem, ale jakmile jsme tam došli, potkali jsme našeho řidiče ze včera, kterej nás hodil až před náš hostel, aniž by se pořádně ptal na to, jesi tam chceme, asi jsme tak vypadali. :D V hostelu to vypadalo neskutečně luxusně s stálo 100 CNY pro dva, takže jsme byli úplně vyvalený, v takový prdeli a fakt luxusní (Zhaxi Zhuokang hostel). Ještě nám pani nabídla, že má cestu na autobusák, že nám na zejtra koupí lístky na bus do Chengdu.
Docela jsme byli z toho všeho cestování unavený a byli jsme nadšený z ubytování a jak je všechno čistý, takže jsme se docela dlouho váleli doma. Pak jsme vyrazili do města hledat místo na oběd. Cestou jsme našli betonový schody vedoucí někam za panelák do kopce, tak jsme po nich zkusili jít kousek nahoru. Nakonec jsme po nich šli tak 40 min a vyšli cca 300m převýšení nad město, cestou jsem se všim že v těch místech je na maps.me vyznačenej výhled. Nahoře byly krásný výhledy na okolní hory a uzoučký údolí. Vrátili jsme se stejnou cestou dolů, šli se podívat přes celý město na autobusák, ať další den ráno víme, a našli jsme si nakonec tu samou jídelnu jako den předtim, hlavně teda kvůli obrázkum na zdi.Měli jsme dilema, jestli jet za 100CNY podívat se na další tibetskou vesničku v okkolí - Jiaju, do který ale přímo nejezdil žádnej bus, nebo aspoň se nám nic nepodařilo najít . Nakonec jsme to váhání rozsekli, že v Danbě stejně není co dělat a pak by nás to mrzelo, že jsme to neviděli. Iblis ještě cestou k parkovišti minivanů a taxíků u našeho hostelu konečně odhalil ňáký babky, co prodávaly tibetský modlitební vlaječky, a konečně si je koupil (10 provazů s vlaječkama za 20CNY). Taxikář nám pořád
nabízel Zhonglu nebo Suopo, kam jsme ale nechtěli. Naše "džiadžu" nezabíralo a koukal na nás jak na blby, přitom to prostě byla jediná další známá destinace v okolí. Nakonec jsem mu na mobilu ukázal čínskou aplikaci s mapama, co jsem měl v mobilu od Haiquana, on na to řek: "Á, džiadžu!", a jeli jsme. :D Zastavil nám na pár (2?) vyhlídkách okolo vesnice, která vypadala nesrovnatelně víc turisticky, než Zhonglu. Dole bylo turistický centrum, mapa s vyznačenejma výhledama, kam vedla nová silnice a bylo tam pár lidí taxíkama jako my. Výhledy nádherný, ale zážitkově se to s blouděním lesama a polema po Zhonglu nedalo srovnat. Na výhledu se tam s náma fotil nějakej mnich, údajně z Tagongu, a pak nějaký holky. Tam a zpátky i se zastávkou to zabralo maximálně hodinu a půl, řidič by asi šel ukecat na delší zastávky, ale byli jsme stejně nějaký líný a nebavila nás ta turistická atmosféra. Ono ve skutečnosti to turistický bylo minimálně a skoro nikdo tam nebyl, ale ve srovnání s čímkoliv předtim to nebylo ono. Odpol jsme se zase pár hod věnovali zevlení a pak jsme před večeří obešli druhou stranu města po proudu řeky. Přes údolí tam byl nádhernej a taky pěkně děsivej provazovej most tak 20 m nad řekou, ale potom, co Iblis hecnul, že to přejde, se ukázalo, že je bohužel zavřenej a nedá se na něj dostat.
7. DEN: Danba - Chengdu (8 hodin), Chengdu
Původně jsme chtěli, aby nám koupili lístek na bus na 7 ráno, ten byl ale už plnej, takže jsme nakonec celkem vděčně přijali bus v 8, protože z hostelu to bylo ještě tak 30 min pěšky přes uplně celý město až na hlavní autobusák. Autobusák bylo ve skutečnosti takový hnusný parkoviště mezi panelákama se stejně hnusným hostelem hned vedle. Ono na opravdovej autobusák prostě v tom hlubokym údolí nikde nebylo stejně místo. Potom, co jsem se ráno vzdatně nasnídal a hned vyrazil na bus, mi přibližně 20 min před odjezdem busu mile překvapilo, že se mi začlo chtít dost intenzivně srát. Což před 8hodinovou cestou horama nebylo úplně ideální. Už jsem skoro šel na záchod v nezamčenym pokoji v tom hostelu nad autobusákem, ale vyhmátla mi nějaká uklízečka, tak jsem byl nucen prchnout. Nakonec jsem byl poslán po zeptání se pár lidí (pantomima "močení") na veřejný záchodky. Jako docela mi to zaskočilo, jednotlivý místa oddělěný zídkama vysokýma tak metr, takže jsem v podřepu krásně viděl na kolegu vedle, co si čet noviny. Navíc tam jaksi bylo prostě jenom jedno koryto, nad kterym každej seděl - někdo po proudu, někdo proti proudu. Shodou náhod jsem byl naštěstí nejvíc na kopci, což byla aspoň částečná úleva. Nějaký chlápci vedle si povídali. A každej si mile stoup nadě mě a pozdravil když odcházel. No prostě celkově dost zajímavej kulturní zářitek.
Cesta byla tak standardně úmorná, jeli jsme proti proudu nějaký rozvodněný řeky až do výšky asi 4000, kdy nejvyšší bod ved ještě tunelem a stará silnice šplhala dál nahoru. Za tunelem nás čekaly seprentýny dolu, kde se s tim řidič našeho autobusu nesral a vesele předjížděl osobáky i do zatáček, kam nemoh viděl. Asi první půl hodina sjezdu, s nekonečnou propastí do údolí a tim magorem za volantem, pro mě byl celkově dost traumatizující zážitek. Ten řidič jel fakt jak totální idiot.Dole v údolí jsme vjeli do Wolong nature reserve, kde by měla bejt jedna z největších populací pand v přírodě a cestou jsme viděli i breeding centre pro pandy, který bylo poškozený při tom velikym zemětřesení v roce 2008. Na oběd jsme zastavili na docela pěkným místě, kde byly okolo bambusový lesy, celkově do údolí byl úplnej opak Tibetu - všude mokro a uplně extrémně zeleno a mlha. Bus nás vyhodil po třetí odpol na úplně druhý straně Chengdu na Chadianzi bus terminalu. Pozice na týhle lince metra jsme využili k tomu, že jsme cestou do centra vystoupili na Tonghuimen a šli jsme na Qingyang temple. Asi se nám v něm líbilo nejvíc ze všech chrámů v Chengdu, možná i proto, že se nám tam podařilo být skoro sami, aspoň na chengduské poměry. Akorát jsme táhli všechny věci z Tibetu, takže jsme tam zase moc dlouho nezevlili a po chvíli jsme se vydali zpátky na metro a do hostelu. V hostelu jsme dokonce dostali stejnej pokoj jako minule, i s mym krvavym flekem nad postelí od mrtvýho komára.
Na večeři jsme šli na hotpot do místa, který bylo doporučený v hostelu. Ono na tom asi neni moc co vymyslet a všude to bude dost podobný. Každopádně tady to nebylo all you can eat. Ze začátku jsem si to docela užíval, ale pak mi nějak začlo bejt šoufl z tý pálivý omáčky a vlastně jsme se shodli, že jsme se najedli asi nejhůř za celou dobu v Číně. Hotpot je takovej hrnec s vařícím olejem a vodou (?), do kterýho se házej/máčej různý věci od masa přes houby po krájenej lotosovej kořen (kterej mi fakt chutnal!). Po večeři jsme brouzdali okolo řeky mezi naším hostelem a Sichuam University. Chození okolo řeky a pozorování, jak místní trávěj večery mi přišlo na Chnegdu asi vlastně to nejhezčí.8. DEN: Leshan Giant Buddha
V 8 ráno jsme vyrazili z Xinnanmen station směrem do Leshanu, lístek jsme si radši koupili den
předem, ale jezdil tam jeden bus za druhym a byly celkem prázdný, takže to bylo zbytečný. V Leshanu nás před busem naháněli nějaký taxikáři, ale naše neznalost čínštiny je celkem kvalitně odradila. Nakonec jsme prostě sledovali nějaký kluky, který taky vypadali, že jedou na vejlet a kus před autobusákem na hlavní jsme se dostali na zastávku městskejch busů. Normálně by to bylo asi všechno vidět z autobusáku, ale bylo tam všechno rozkopaný a nepřehledný. Nakonec jsme se s lidma na zastávce pantomimou dohodli, že jedem na buddhu a oni nám poradili bus číslo 13, kterej projel celý město a dovez nás až před přední bráhu komplexu s buddhou.
Od vstupu až k buddhovi jsme se drali davem, kterej se ještě postupně zhušťoval. U buddhy byla tak bambiliarda lidí a už na námestíčku nad ním čekal had lidí frontu na schody vedoucí k jeho nohám. Na to jsme neměli odvahu a jenom ho obešli zeshora. Každopádně na to, že se ta socha 80 metrů vysoká a je z 8. století, je v parádnim stavu. Navíc je to nejvyšší socha vytvořená před 20. stoletím, a to byla vytesaná víc než tisíc let předtim. Vtipnej je příběh o vzniku, buddhu začali tesat na soutoku dvou řek u Leshanu, protože doufali, že dohled buddhy uklidní nebezpečnou řeku v těch místech, kde se potopilo hodně lodí. Během stavby buddhy se do řeky dostalo tolik kamení, že se změnil proud a řeka v těch místech fakt přestala bejt tak nebezpečná, jako předtim.
Po chvíli jsme se vydali dál komplexem a jakmile jsme opustili nejbližší okolí tý sochy, nikde nikdo nebyl. Přitom ze začátku jsme šli krásnym lesem s výhledama na řeku, akorát škoda všudypřítomnýho smogu. Po pár stech metrech nás přivítala brána, kde nám řekli, že pokud chceme jít dál, musíme zaplatit dalších 60 CNY, nakonec jsme se rozhodli to udělat, což bylo štěstí jako blázen, protože v týhle vzdálenejší části parku vůbec nikdo nebyl. Přešli jsme asi dva kopce v lese s různejma pagodama a tak a došli jsme další soše buddhy vytesaný v obrovský jeskyni, přislo nám, že je stejně velká jako ta hlavní socha, možná třeba 40m. Okolo nohou tý sochy jsme prošli dál a šli jsme asi kilometr jeskyněma pod celou horou, kde byly různý místnosti se sochama atd.
Na druhý straně kopce byly mraky dalších vytesanejch soch a když jsme odešli tak 100 metrů od kopce, všimli jsme si, že víceméně na celý viditený straně kopce je tak 50 metrů nad údolím vytesaná socha ležícího buddhy dlouhá asi 200 metrů. Celkově druhá část komplexu u zadního vchodu byla parádní, asi hlavně kvůli nepřítomnosti milionů čínskejch turistů, klidu a velkýmu množství různejch památek (spíš "památek", část jeskyní byla evidetně uplně nová). Na silnici nám nějaká bába nabízela, že nás sveze na bus takovym cyklotuktukem, ale s díky jsme odmítli a došli asi kilák zpátky na zastávku busu. Cestou jsme šli okolo hafo restaurací, ale vypadalo to moc turisticky, tak jsme se dohodli, že radši dojedeme do centra Leshanu a najdem si nějakou jídelnu tam. Busem jsme se do města snadno dostali - na zastávkách je mapa a čísla autobusů. Našli jsme si jídelnu a asi ve 3 jsme vzráželi busem zpátky do Chengdu.
V Chengdu jsme se rozhodli, že půjdeme zase podle kanálů v centru města, kde to vždycky večer tak pěkně žilo. Šli jsme zase po proudu (v tom špinavym kanále se to dost blbě určuje) a u starýho mostu jsme zahli na sever a šli asi 6 km dál roti proudu toho dalšího kanálu. Cestou jsme prošli pár parků, dostali se pod z celýho města viditelnou Sichuan TV tower a vlastně obešli půlkruhem do malý centrum. Severně od Tianfu square jsme skočili na metro a dojeli zpátky k nám na Xinnanmen.9. DEN: Pandy v Chengdu a let Chengdu - KL - Perth
Na můj poslední a Iblisovej předposlední jsme měli v plánu jet se podívat na pandy, plus cestou zpátky něco v centru. Na pandy se z hotelu dostávalo uplně primitivně - vlezli jsme do metra, dojeli na zastávku Panda Avenue, kde hned u výlezu z metra čekal shuttle bus, koupili si v něm lístky a dojeli až před Chengdu Research Base of Giant Panda Breeding. Což je prostě průměrně velká zoo, v který maj ale výběhy jenom s pandama plus asi dva, kde jsou červený pandy. No každopádně, jako předchozí den nás mile překvapilo, že na stejnym výletě je tak 40 000 Číňanů.
Projít celej areál nám zabralo tak 3 hodiny. Přišli jsme tam až v 10 a už tam bylo strašnejch lidí a navíc pandy nemaj rády vedro, tak jich venku nebylo tolik. Vlastně všechny dospělý se jenom válely a spaly, ale viděli jsme asi 5 malejch, co blbnuly, takže z tohodle pohledu docela spokojenost. Ukázalo se, že pandičky jsou fakt tak přitroublý, jak je člověk zná z netu z videí, pořád někam padaly, praly se a tak. V jednou výběhu je potřebovali ošetrovatelé dostat dovnitř a jedna malá pandička se rozhodla, že se schová uplně na vrchol takovýho úzkýho stromu, tak byla sranda sledovat beznadějný snahy ošetrovatelů jí dostat dolu. Procházelo se tam i okolo inkubátorů, kde jsme viděli dvě malinký pár tejdnů starý. Každopádně kvalita výběhů, čistota a tak se absolutně třeba s pražskou zoo nedá srovnat. Docela mi překvapilo, že by to mělo být největší centrum na světě a vlastně všechno působilo docela zastarale a špinavě. Nebylo to nic děsnýho, ale Praha je fakt o parník vepředu úplně se všim. 
U východu jsme ještě zuřivě nakupovali pandy pro děti a holky, Iblis nakonec domu pašoval v báglu 5 plyšovejch pand, což se ukázalo jako největší výdaj na celý zastávce v Číne. :D celkem vtipně byl zadarmo jen autobus metro-> pandy a bus pandy-> metro stál 2CNY, což je prostě absolitně zbytečný, protože tam člověk musí hledat stánek, aby zaplatil takovýhle prd.
Cestou zpátky do centra jsme vystoupili na Hongxingqiao, kam jsme den předtím večer došli podle řeky z našeho hostelu. Vyrazli jsme dál podle řeky, tak jak jsme to minule ukončili a cestou jsme si našli zas nějakou jídlenu. Tentokrat na zdech byly jenom nápisy a byly dost hustě u sebe, takže se nedařilo ani kameře z google překladače. Nakonec jsme ukázali do talíře nějakýmu chlápkovi a bylo vyřešeno. Trochu mi to mrzelo, protože sem měl chuť na knedlíčky, ale došlo mi to až pozdě a nějak sem neměl chuť se to s nima snažit vykomunikovat. Dostali jsme nějaký nekonečně klouzavý nudle a docela si zabojovali, ale zase to bylo super, což nám přislo že se tady prostě nedá splést - jakákoliv plnější jídelna byla boží. Prohlídli jsme si Wenshu temple, kterej byl podobně pěknej jako Wuhou a Qingyang a byl tam docela klídek. Bylo ale dost přes 30 stupňů a docela dost dusno, tak Iblis chvíli docela fňukal...a já vlastně taky. :D Takže jsme to po chvíli zabalili a šli jsme zevlit na pokoj. Navíc jsem potřeboval před 8 jet busem na letiště a chtěl jsem si trochu oddáchnout.
Na bus jsme šli pěšky k Jinjiang hotelu, odkud vyráží bus na letiště. V hostelu mi řekli, ať počítám s hodinou cesty, to samý bylo na wikivoyage, každopádně na letišti jsem byl za 15 minut, takže jsem měl asi 3 hodiny času před odletem, moh jsem se radši flákat u řeky s Martinem.
ÚTRATA:
Celková útrata v Číně na jednoho: 7800 CZK - s tím, že jsme nešetřili vůbec, protože jsem si vybral nějak moc Yuanů, takže jsme se je spíš snažili všemožně utratit, i když věci, co se nám příčej, jako jezdění taxíkem, jsme nedělali
Celková útrata v Číně na jednoho: 7800 CZK - s tím, že jsme nešetřili vůbec, protože jsem si vybral nějak moc Yuanů, takže jsme se je spíš snažili všemožně utratit, i když věci, co se nám příčej, jako jezdění taxíkem, jsme nedělali
- letenku jsem měl jednosměrnou Praha - Chengdu za asi 9k CZK, Iblis dal za zpáteční nějakejch 14, ale kdyby to koupil víc předem, byly za 11