Margaret river víkend
Od pátku od odpoledne do neděle do večera okolo poloostrova Margaret river
Fotky - Flickr
1. DEN, pátek: Perth CBD - Ludlow state forest - Busselton - Dunsborough (2 a půl hod)
Po poledni jsme vyrazili z University of Western Australia autobusem do Perth CBD (central bussines district), kde jsme si vyzvedli auto v půjčovně Redspot a vyrazili směrem na jih. Naší první zastávkou byl Ludlow Tuart Forest NP kousek před Busseltonem, což je jediný zachovalý turatový prales na světě. Tuarty jsou až 35 metrů vysoký eukalypty, který jsou zajímavý hlavně tím, že jsou hodně masivní a takový různě vykotlaný, takže v nich může žít mraky zvířat a původně byly všude na pobřežních rovinách Západní Austrálie, ale postupně byly všude na sever vykácený. Zastavili jsme u místa, kde měl být possum walk, což byla jedna z mála značenejch cest parkem, a kousek od parkoviště jsme hned viděli asi 20 western grey kangaroos cestou ke skrýši na pozorování ptáků u jezera. Possum walk (asi 4km) byl parádní, viděli jsme dalších pár klokanů a mraky ptáků, bohužel žádný další vačnatce, ale bylo na ně ještě brzo, muselo by je jít v noci nebo aspoň za šera s baterkou.Dál jsme pokračovali do Buseltonu, kde jsme šli při západu slunce na Busselton jetty, což je 2km dlouhý molo (nejdelší molo na dřevěnejch pilířích na světě), na kterým jsou i koleje. Molo muselo být tak dlouhý, protože ten záliv je hodně mělkej a celou tu dýlku mola je hloubka vody okolo 5metrů, takže tam nebylo možný kotvit a vykládat náklad a tohle platilo pro celej ten záliv v okolí. Po procházce po mole jsme se vydali hledat náš hostel v Dunsborough.
V hostelu, což byla spíš taková obří ubytovna pro backpackery pracující v okolí, který tam evidentně prostě žili a některý z nich i docela dlouho. Na doporučení Britty jsme jeli do centra Dunsborough do jedinýho pubu ve městě (The pour house and meat people), kde jsme si dali večeři dohromady za 70 AUD - jídlo 25 a pivo 10 dolarů. Ale musím uznat, že moje těstoviny s černou omáčkou z olihní byly fakt boží a mořskejch plodů tam bylo mraky a ještě jsem to nikdy neměl. Zajeli jsme nakoupit jídlo na zbytek víkendu do Coles, což byl poslední krám na celym poloostrově a jeli zpátky. V hostelu to docela žilo a poslední lidi šli spát ve 4 ráno, my teda padli unavený už v 9 a vstávali jsme v půl sedmý, takže jsme na oplátku vybudili ty, co nás vzbudili v noci. :D
Ráno jsme vyrazili při mrholení (podle předpovědi sluníčko, ale koukal jsem jenom na Perth :D) na severní výběžek poloostrova Cape Naturaliste, kde jsme projížděli zalesněný kopečky, mezi kterejma se válela mlha, a vypadalo to neskutečně. Projeli jsme pár vedlejších silnic s výhledama na Indickej oceán - polostrov byl neskutečně skalnatej v porovnání s totální rovinou, co vedla z Perthu až do Dunsborough. Na jednom místě jsme zastavili a šli jsme asi kilometr na výhled nad oceán, úplně mi mrzelo, že musíme pokračovat dál, na chození to tam bylo nádherný - úzký pěšinky v hustým lese/křoviskách nad vysokýma útesama padajícíma do oceánu. Pokračovali jsme na máják uprostřed poloostrova, který byl sice na nejvyšším bodu, ale nic moc z něj nebylo vidět. Poslední zastávka cestou zpět na hlavní silnici na jih byl výhled na Sugarloaf rock. Jakmile jsem se dostali zpátky na halvní silnici vedoucí po celým pobřeží poloostrova jmenující se Caves Road jsme hned odpočili znovu k oceánu na Canal rocks. Což je velká skupina skal vybíhající daleko od pobřeží a díky velikejm zlomum jsou rozerodovaný do jednotlivejch oddělenejch kanálu. Na první z nich vedl chodník a pak se ještě kus dalo lézt po skalách, ale moc daleko to nešlo, protože to bylo docela nebezpečný - celý poloostrov je vlastně nejzápadnější výběžek Austrálie do Indickýho oceánu a jsou tam velikánský vlny, kdy voda stříkala tak 10 metrů vysoko. Při příjezdu na parkoviště nás uvítala cedule "Zákaz plavání - žraloci" , což bylo dost jedno, protože v tom příšerným vlnobití stejně nešlo vlezt do vody.
Dál nás čekal první delší přejezd (asi 40 min) na Surfers point u ústí Margaret river, po který je pojmenovaná celá oblast. Řeka neústí přímo do moře, ale je od něj oddělená písečnou kosou, skrz kterou řeka jen prosakuje do moře. Na Surfers pointu jsme pozorovali surfaře tak na 4m vysokejch vlnách, což bylo chvílema docela napínavý. Na pláži kousek od sochy ženský kojící rybu (creepy) jsme se naobědvali a pokračovali do vinařství Royal Estate Winery, který nám poradil někdo z kanclu. Moc se mi tam nechtělo, ale byl to super nápad, mohli jsme se tam volně potulovat vinicema a po celým vinařství a nikdo po nás nic nechtěl, asi se tam nepočíta s takovejma zevlákama jako my. :D Cestou jsem se rozhodl vydat zkratkou a poznat krásy venkova, takže jsme samozřejmě bloudili po nezpevněnejch cestách z všudypřítomný červený hlíny. Někde jsem našel, že kousek dál na jih by měla být krásná silnice Conto road vedoucí až k moři s přístupem k mnoha absolutně opuštěnějm plážím. Evelyn řídila a já navigoval, což se ukázalo jako blbej napád, protože Conto road, jako většina cest mimo hlavní silnici, byla ze šotoliny a písku a Evelyn děsně panikařila, že tam uvíznem. Takže jsem nakonec zastavili už na na prvním parkovišti vedoucím k moři a nikde stejně nikdo nebyl, takže jsme chvíli zevlili na skálách u moře.
Na křižovatce Conto road a hlavní silnice Caves road byla jedna z mnoha jeskyní v okolí, a to Lake cave. Po příjezdu jsme zjistili, že do jeskyně smíme jen s průvodcem (20AUD), já do jeskyně moc nechtěl, ale Evelyn prej nikdy v žádný nebyla (??), tak jsme počkali. Pro mě byl asi nejhezčí pohled na vstup do jeskyně, což byla propast vytvořená propadnutim starý jeskyně, takže něco jako macocha, z jejíhož dna až vedl vstup do vlastní jeskyně. Na dně propasti byly obrovský eukalypty a celá byla nádherně zelená. Vlastní jeskyně nebylo žádný terno - asi 80 metrů dlouhá s jezerem, byla v ní ale jedna neskutečná věc, a to stalagnát, který byl zespodu oderodovaný řekou, takže jenom visel ze stromu a tvořil takovej stolec nad hladinou jezera.
Kousek za Lake Cave jsme odbočili na vedlejší Boranup Drive, což byla vedlejší silnice vedoucí skrz Boranup Karri forest. Samozřejmě místo asfaltu zase byla červená hlína a Evelyn se zase cukala, ale na tenhle prales jsem se tešil celej den, tak jsem jí nenápadnš zamlčel, že musíme projet 20 km po tý hliněný cestě a není tam úniku. Jako překvapení jsem jí to sdělil někdy v půlce, kdy už to stejně bylo jedno. Karri je druh eukalyptu rostoucí jen na poloostrově Margaret river, který může dosahovat výšky přes 80 metrů a má úplně bílou kůru (no vlastně ne kůru, ale dřevo pod opadanou kůrou). Les byl neskutečnej na pohled hlavně tím, jak v něm rostly vlastně jenom karri - hubený, bílý a vysokánský- nad podrostem hustejch křovin.
20 km nám nakonec trvalo tak hodinu, ale částečně i proto, že jsem chtěl všude nadšeně zastavoval, byl jsem fakt v naprostý euforii, nikdy jsem nic podobnýho neviděl, a to ani v pralese v Indonésii nebo v Bělověžskym.
Chvíli před západen slunce jsme dorazili na Hamelin bay, kam jsem jeli hlavne proto, že tam často připlouvají až přímo k pláži 2m velký rejnoci, bohužel, což jsme si uvědomili až na místě, byly celej den všude velký vlny, takže po rejnocích ani stopy. Aspoň jsme se prošli po dlouhatánský vylidněný pláži a nakonec jsme ještě hecli, že stihnem západ slunce o 15 km jižnejš na Cosy corner. Na odbočce nás zase přivítala šotolinová cesta, ale Evelyn už byla otrkaná a vlítla na ní bez problému (skoto teda trefila klokana). Bohužel slunce chvíli před západem zmizelo za mraky, zatáhlo se a začalo foukat, takže západ slunce nic moc. Do hostelu v Augustě jsme dorazili už za tmy v 6 večer a nadšeně jsme zjistili, že to není děsivá ubytovna přeplněná ožralama jako v Dunsborough, ale normální pohodovej pěknej hostel. Ještě jsme měli na pokoji Brita z Cambridge, co se živil navrhováním deskovejch her, takže jsme měli super večer.
3. DEN, neděle: Whale watching Augusta, Cape Leeuwin, Nannup, Balingup (3 a půl hod)
Ráno jsme vyrazili asi v 8, protože jsme si ještě chtěli projít maják na Cape Leeuwin a přitom stihnout loď na pozorováni velryb, kterou jsme měli zamluvenou na 10 v přístavu v Augustě. Bohužel okolí majáku bylo oplocený a otvíral až v 9, takže jsem hodinu jezdili po okolí, což nakonec docela stálo za to - maják stojí na nejjihozápadnějším výběžku Austrálie, takže jsme měli od sebe na jih Jižní oceán a na západ Indický oceán. Tohle teda je pravda jenom z Australskýho pohledum, oficiálně geograficky je Jižní oceán ještě asi 1000km jižně od Ausrálie a je definovaný podle nějaký (60) rovnoběžky. No Australani se každopáně chluběj Jižním oceánem a někde jsem čet, že třeba z pohledu fauny a tak je to reálnej pohled na věc. Na devátou nás konečně pustili na maják a ke vstupu za 6AUD jsme dostali i povídání ve sluchátkách. Hned u vstupu na poloostrov nás přivítala cedule přes cestu: "Pozor smrtelně jedovatý hadi", což na klidu moc nepřidá. Při chození okolo majáku jsme na moři viděli asi 4 velryby, ve skutečnsoti jenom gejzíry vody vydechovaný velrybama, ale stejně nás to docela naladilo na výlet na lodi.
Whale watching (90AUD) trvalo dvě hodiny a za tu dobu jsme viděli tak približně 10 různejch keporkaků, dvě dvojice dospělýho s mládětem. Vždkycky podle toho, když někdo z lidí na lodi viděl gejzír vydechovaný, jsme se vydali tím směrem. Keporkaci se vynořovali vždycky tak jednou za dvě minuty a zůstali chvíli u hladiny, nějaký se jen dvakrát nadechli a nějaký plácali ploutvema a byli vidět dýl. Jendou se dvojice keporkaků priblížila tak 5 metrů od lodi, což byl naprosto neskutečnej pohled na to, jak jsou obrovský, prostě autobus ve vodě. V jednu chvíli byla u lodi dvojice keporkaků okolo který kroužili dva delfíni. Zážitek neskutečnej, ještě by to chtělo vidět to skákání, ale to je prej prostě dost o stěstí, že tejden to v zálivu neviděj a pak najednou, jak to udělá jeden, co dělá celej záliv. Ten skok je ve vodě slyšet děsně daleko a nějak takhle i komunikujou prej. Celkově jsme tam mohli vidět tři druhy, a to keporkaky, velryby jižní a plejtváky obrovský (humpback whale, southern right whale, blue whale), ale na plejtváky to chce taky pořádný stěstí, je jich mnohem míň než keporkaků a velryb jižních. V okolí Austrálie nebyly velryby nikdy tak vylovený jako na severní polokouli, a tak populace keporkaků u Západní Austrálie je větší, než celá jejich populace na severní polokouli.
Z Augusty jsme pak už pokračovali směrem na Perth, ale nechtěli jsme jet zpátky stejnou cestou, tak jsme jeli přes Nannup, kde jsme zastavili na procházku po lese tak na 45 min, což byla celkem nuda, něco jako Bold park v Perthu, aspoň jsme viděli zas klokany. Hezčí než procházka byla silnice Nannup - Balingup, která vedla pro nás uplně novou krajinou, takový evropsky vypadající lesy a kopečky jako na Křivoklátsku proložený pastvinama pro ovce.
Z Augusty jsme pak už pokračovali směrem na Perth, ale nechtěli jsme jet zpátky stejnou cestou, tak jsme jeli přes Nannup, kde jsme zastavili na procházku po lese tak na 45 min, což byla celkem nuda, něco jako Bold park v Perthu, aspoň jsme viděli zas klokany. Hezčí než procházka byla silnice Nannup - Balingup, která vedla pro nás uplně novou krajinou, takový evropsky vypadající lesy a kopečky jako na Křivoklátsku proložený pastvinama pro ovce.