Cesta: Praha - Amsterdam - Taipei - Bali
Bali: Sanur, Nusa Lembongan, Ubud, Gn Batur kaldera, Amed, Munduk, Ubud, trajekt na Jávu
(ceny jsou psaný za oba - 100k IDR= ~150CZK)
DEN 1: Praha - Amsterdam, spaní v letadle
Po snídani jsme vyrazili na procházku přes centrum, další zajímavou věcí byla ranní procházka po Red light districtu, kde absolutně nikdo, kromě odpadků, nebyl. Obešli jsme jen malej okruh Oude kerk - De Waag - Dam square a dál jsme byli líný a šli jsme na vlak, stejně nám už v 11 letělo letadlo China Airlines Amsterdam - Bangkok - Taipei. Let byl docela fajn, akorát jsme neměli dotykový obrazovky a celkově to bylo trochu zastaralý, ale jídla a pití bylo hafo. Chudák Anička až po 15 hodinách letu zjistila, že mu může tvarovat sedačku pod hlavou. :D
Akorát byla demence, že jsme v Bangkoku stavěli jen na tankování, ale stejně jsme museli vystoupit z letadla, znovu projít kontrolama a dojít na uplně stejný místo, kde jsme z letadla vystoupili, akorát asi po 3km chození okolo letiště a čekání ve frontách. Na přestup do stejnýho letadla jsme měli dvě hodiny a nakonec to tak skoro trvalo, takže jsme si ani moc nezazevlili. Ještě jsme tam potkali dva Čechy, co měli stejně levný letenky jako my, ale jeli na Filipíny.
DEN 2: Amsterdam - Taipei, spaní na letišti Taipei
Do Taipei jsme přiletěli ve 13:30. Vízum se sice neplatí, ale frontu jsme tam čekali stejně tak hodinu kvůli tomu, abysme strávili jedno odpoledne v Taipei. Na letišti měli parádní úschovnu zavazadel, což byly skříňky podle velikosti batohu (40/60/80TWD na 3 hod) - zaplatí se v automatu, vyjede kód, kterej se namačká - super. Po návratu se prostě doplatí zbytek a je hotovo, přislo nám to docela vhod se netahat s krosnama po městě. Bus do Taipei stál 125TWD. Moc jsme nevěděli, jak jet, ale poradili nám v infocentru bus 1819, kterým jsme dojeli na Taipei main station na modrý lince metra. Systém metra je naprosto suprovej - zaprvý se uplně snadno namačká, kam chce člověk jet a zadruhý se místo lístků nebo kartiček používaj takový žetonky, který evidetně vždycky po použití desinfikujou.
Přejeli jsme metrem na Longshan temple station, kde jsme si prošli chrám přes ulici od metra. Od Longshanu jsme šli pěšky asi 3km na Čankajšekův memoriál, který je dlouhým náměstí, po jehož stranách jsou Národní divadlo a Opera house. Ve chvíli, když jsme se procházeli po náměstí a v dáli vyhlíželi Taipei 101 zrovna zapadlo slunce, takže za světla jsme toho moc nestihli. Na netu jsem našel doporučení na jídlo Xinyi road kousek za Dongmen station - Din Tai Fung na rohu Yongkang street. Už zdálky jsme pochopili, že to bude asi fakt populární místo, před hospodou se stála fronta na stoly a měli jsme evidentně štěstí, že jsme jenom dva a navíc díky naší zmatenosti jsme asi předběhli dost lidí. Dostali jsme takový papírky, na kterejch jsme ve frontě zaškrtali, co chceme, nahlásili, že jsme dva a odevzdali je. Dali jsme si různý druhy knedlíčků (XiaoLongBao a tak) a sladkokyselý polívky a neskutečně jsme si pošmákli. Automaticky nosili čaj, kterej byl výbornej, takže naše dvě coly byly totální kravina. :D Docela jsme se předtim prošli, už byla tma a začlo poprchávat, tak jsme se ještě prošli po Yongkang street a pak jsme popojeli z Dongmen station na Taipei 101. Prošli jsme se po přízemí po jídelnách a krámech s dobrůtkama a pak vyrazili směrem na výhled na Elephant mountain, bohužel nás zastavil docela silnej déšť, tak jsme to vzdali, dojeli zpátky na Taipei main station a jeli zpátky na letiště.
Rozhodli jsme se, že budeme spát na letišti, protože http://www.sleepinginairports.net/ radilo, že je to jedno z letišť s nejlepším zázemím na spaní na světě. My jsme odlítali z terminálu A, přičemž to byl ten trochu horší, ale nakonec jsme zjistili, že jdou oba terminály projít dokola, je to docela štreka, ale jde dojít kamkoliv. Takže jsme si našli jeden ze salónků na terminálu B s pohovkama a parádně se vyspali. Zázemí tam je fakt parádní, krásný záchody, prej tam jsou i sprchy, ale nepídili jsme se po tom. Evidetně to tam tak dělá hodně lidi, ale těch salónků tam je hodně, takže tam vůbec nebylo přelidněno. Aničče bylo spaní na letišti trochu nepříjemný, tak jsem spala takovým polospánkem vedle mě, co jsem to tam zařezával, jak jsem si lehnul.
DEN 3: Přílet na Bali, Sanur
Na Bali jsme dorazili po poledni a na letišti nás přivítalo příšerný vedro a dusno, navíc teda taky asi bambiliarda pokřikujících otravnejch taxikářů. Já měl v rukávu bus, kterej by měl jet do Sanuru přímo z letiště a měl by být skoro zadarmo, takže jsem se vydali na domestic terminál, odkud jsme doufali, že by mohl jet, protože na netu bylo strašně težký o tom najít nějaký informace. Bohužel tam jsme narazili akorát na další armádu taxikářů a po buse ani stopy. Nakonec sem nám podařilo najít zastávku přímo před mezinárodním terminálem hned na první silnici, která se točila zpátky směrem z letiště. Zastávka byla jasně označená, ale nikdo na ní nečekal, akorát okolo nás chodily mraky turistů na taxíky. Po pár minutách k nám přišli taxikáři a začli nám řikat, že jsme tam špatně a že žádný busy nejezděj, že máme jet s nima a blablabla, ale zatím jsme vytrvávali. Asi po půl hodině dorazili dva Holanďani, který taky řikali, že četli, že ten bus má jezdit a shodli jsme se, že si pamatujem něco jako jednou za hodinu. Po několika dalších vlnách taxikářů konečně přijel bus přímo na tu zastávku - celá cesta z letiště do Sanuru stála 4000 na jednoho, což bylo přibližně 25krát levnější než taxíkem. :D Ještě navíc se nám povedlo v Sanuru správně vystoupit a měli jsme to do hostelu asi 200 metrů pěšky, takže úplnej luxus. Na bookingu jsme zamluvili moc pěknej hostelu Griya Ayu Inn (200k Rp za pokoj s klimatizací - tohle byla nakonec naše první a poslední klimatizace, dál už jsme jeli jenom větráky :D), který byl na ideálním místě kus od hlavní silnice z letiště a asi 10 min chůze do centra a 20 min na pláž, na kterou jsme stejně ale první den neměli čas.
Večer jsme šli do centra Sanuru, kde jsme měli vyhlídlej warung Little bird, kterej se ukázal jako super tip. Taky jsme tam měli asi poprvý a naposled velkýho Bintanga (pivo chutí docela podobný českýmu), protože až po nějaký době nám došlo, že jedno pivo stojí jako celá večeře a už nám to bylo líto (celá večeře 147k IDR). :D Chvíli nám trvalo, než jsme se sžili se stylem dopravy, chození po chodnících a celkově neskutečným rámusem a zmatkem oproti Evropě a Taiwanu. Padli jsme docela brzo, protože náš nekonečnej přesun z Prahy se ukázal jako celkem náročnej.
DEN 4: Sanur - Nusa Lembongan
Na další den jsme měli v plánu přejezd na Nusa Lembongan lodí. Veděli jsme, z jakýho místa pláže maj jezdit lodě, tak jsme šli přes centrum, kde jsme si dali snídani (127k) a dál podle pláže - lodě měly odjíždět z konce Jl. Hang Tuah (kde je Warung Mak Beng). Původně jsme chtěli jet tou nejlevnější public boat (280k zpáteční, 90 min), ale kousek před ní nás odchyt chlápek a nabízel zpáteční za 550k. Tak jsme mu řekli, že jdem na public boat, že nechcem a on hned šel dolu na 350k, tak jsme jeli, protože to bylo jenom asi 40 min takovým rychločlunem a působilo to bezpečnějš (Glory express). Ještě jsme měli odvoz na ubytování zadarmo, což je zpětně ukázalo jako zbytečný, protože to bylo pěsky 5 min a na korbě náklaďáku tak 8 okolo vesnice. :D
Cestou byly docela parádní vlny a když jsme vyjeli z krytu Bali, docela slušně to skákalo. Jak jsme se vzdalovali od pobřeží, postupně se objevovala obrovská Gunung Agung (3031) na Bali za náma, která padá vlastně přímo do moře. Při naloďování bylo absolutně fascinující, že třeba 70% lidí jelo na ten ostrov s kuframa a nechali si je nosit na tu loď, což mi trochu mrzelo, protože při nastupování na loď se muselo po stehna do vody, tak by byla sranda je sledovat. Po vystoupení se nás ptali, kde kdo bydlí, že nás rozvezou a po čase nás odvedli na korbu náklaďáku (zpětně jsme zjistili, že to je jediná hromadná doprava na Lembonganu) a rozváželi po vesnici Jungutbatu víceméně co by kanenem dohodil z místa, kde jsme vystoupili z lodi. No každopádně v jednu chvíli jsme vjeli na takovou rozesranou hliněnou cestu a když jsme byli v místě, kde to smrdělo hovnama a po okolí běhaly slepica, chlápek zahlásil, že jsme doma. Vzkřísil jsem Aničku, vystoupili a kde nic, tu nic, řidič nám ještě při odjezdu ukázal do takový tak 80 cm široký uličky, z který bylo jasně patrný, okdud se dere ten smrad. Asi po 100 m chůze s nadávající Aničkou jsme došli na zahradu uplně nádhernýho hostelu, kde bylo všechno absolutně čistý a celkově prostě neskutečně luxusní - Krisna Home Stay (200k IDR za nádhernej čistej pokoj s luxusní západní koupelnou).
Pani domácí nám udělala oběd a vyrazili jsme na obhlídky pláže, byli jsme docela unavený ze všeho, tak jsme šli jen podle vody směrem od centra Jungutbatu (na S) a po chvíli to zalomili v jednom z pár barů na pláži. V Jungutbatu jsou neskutečně parádní výhledy na Bali a Gunung Agung a i pláže a plážový bary jsou hodně fotogenický, případně se dá jít tak kilák na sever a člověk je na pláži kam až vidí úplně sám. Bohužel je tam ale jedna malá nevýhoda, v tom moři nedá koupat - zaprvý kolálovej útes je asi tak kilometr daleko od ostrova a až k němu je pořád hloubka do dvou metrů (prvních třeba 150m je voda po pás) a navíc tam je docela silnej příboj a děsně víří malý rozemletý korály, z kterej ch je vlastně všechen písek, takže ve vodě ani neni nic moc vidět. Jo a navíc se ve vodě po těch rozlámanejch korálech skoro nedá chodit, protože to bolí jak sviň. Takže na jednu stranu jsme byli nadšený, že naše anabáze je u konce a konecně máme flákačku na pláži, ale na druhou stranu nás docela štvalo, že si nezaplavem a nezapotápíme hned první den.
DEN 5: Nusa Lembongan
Další den jsme vyspávali asi do 11 a pak jsme šli zase na pláž v Jungutbatu, protože jsme byli líný někam vyrážet. Došli jsme až severní část ostrova, kde to bylo super na zevlení a výhledy, protože jsme tam byli absolutně sami a i jsme tam našli trochu hlubší vody, takže jsme celý odpol zevlili na pláži a četli jsme si. Cestou zpátky jsme šli dál pořád podle vody až na okraj mangrovů, kde nic moc nebylo, tak jsme to otočili a cestou se zastavili v jednou z warungů u hlavní silnice.
Večer nám to nedalo a šli jsme ještě podle pláže směrem na jih, prošli jsme celý Jungutbatu, pak na pěsinu tak 20 metrů nad vodou a dál podle vody až na Tamarind beach, kde jsem ale zjistili, že stejně neuvidíme západ slunce, tak jsme ještě pokračovali dál, ale jaksi už zmizely všechny cesty podle vody. Nakonec jsme se nějak propletli až na malou silničku, kterou jsme přešli a došli až na útes nad Mushroom beach - celá cesta z hostelu nám nakonec trvala asi hodinu, protože byla navigačně docela složitá a i to mohlo být tak 4km. Přišli jsme tak půl hodiny před západem slunce, užívali jsme si výhledy a taky to, že jsme tam byli absolutně sami - jak jsme byli na konci, nebo spíš mimo, sezónu, tak tam skoro nikdo nebyl na celým ostrově, ještě navíc tam jezdily výletní lodě na odpoledne z Bali, ale ty třeba už v 6 odjely. Většinou to probíhalo tak, že tam přivezly nějaký Japonce a pár Evropanů, vyhodili je před nejdražší hospodu na Mushroom beach nebo v centru Jungutbatu, tam byli celý odpoledne na těch nic moc plážích a po pár hod se zase sbalili zpátky.
Cestou zpátky jsme si řekli, že nepůjdeme zase podle vody, ale vezmeme to po silnici, že to bude jednodušší. Bohužel jsem ale neměli žádnou mapu ostrova a na maps.me skoro žádný cesty nebyly, takže jsme museli jít tak nějak po citu. Takže po asi 30 minutách chůze po citu už jsem měl nějak pocit, že bysme měli být u Jungutbatu a zrovna jsme šli okolo nějakýho baráku, tak jsme se zeptali, jestli jdeme dobře a nějaká ženská, že ne, že musíme úplně zpátky a že je to minimálně hodina. Což už sama o sobě byla podivná informace, protože po silnici by člověk měl za hodinu dojít víceméně na druhou stranu ostrova. Takže jsem šli zpátky a cestou jsme, už za úplný tmy jen s mobilama, potkali nějaký dva chlápky na motorce, co měli u sebe turistickou mapu ostrova a dali nám jí. Podle mapy jsme zjistili, že u tý báby jsme fakt byli nad Jungutbatu a stačilo sejít k moři a jít kus po tý naší pěšině po skalách, ale teď už to zas bylo pěkně daleko a byli jsme kus od hlavní silnice, tak jsme se rozhodli jít po ní. Po hlavní jsme sešli dolů do Jungutbatu a pěkně zničený šli domu.
DEN 6: Nusa Lembongan
Okolí Mushroom beach se nám děsně libílo a chtěli jsme vidět druhou stranu ostrova, tak jsme se další den ráno s věcma pěsky vydali, už zkušeně, podle vody směrem na Mushroom beach. Celá pláž je rozdělená na dvě části - na levý části jsou nějaký bungalowy a asi dvě dražší restauračky a je to to místo, kam příjíždějí denní výlety z Bali. Na pravý části, která je oddělená tak 15 metrů vysokým útesem a není na ní z tý druhý vůbec vidět, vůbec nikdo není a schází se tam takovým prudkým kopcem mezi mangrovníkama. Cesta z Jungutbatu na Mushroom beach podle vody
Z Mushroom beach jsme šli po silnici na Sunset beach, kde byly tak dvoumetrový vlny tříštící se o skály a žádná šance dostat se do vody, ake trochu jsme s tim počítali, kousek podle vody je Devil's Tear, což jsou 10 metrů vysoký útesy, který jsou na návětrný straně ostrova a tříštěj se o ně vlny jako blázen. Přibližně po 500 metrech podle útesů se dojde na Dream beach, kde jsme ukončili naše cestování okolo pobřeží ostrova. Byly tam pěkný vlný, akorát tak na blbnutí a část pláže byl jemnej hezkej písek, tak jsme (no spíš jsem) blbnul ve vlnách společně s Korejcema v neoprénech. :D
Nad Dream beach byl hotel, kde měli docela levný drinky, takže jsme si sedli na terasu a užívali si krásný výhledy na Indickej oceán a Nusa Penidu. Už se zase pomalu blížila tma a my si uvědomili, že jsem zase na úplně druhý straně ostrova a už se nám znova nechce podnikat to putování jako včera, takže jsme se shodli, že si zkusíme něco stopnout. Tak na třetině cesty jsme si v sámošce koupili pivčáky a colu a rozhodli se, že když už jsme na hlavní silnici, že to nejni tak daleko, že to dojdem, ale zrovna v tu chvíli jel okolo jeden z náklaďáčků, tak jsme ho zkusili. No byl to docela vydřiduch a pod 40k za oba prostě nešel, tak jsme se na to nakonec vyprdli a dali mu to. Pivčáky jsme si nakonec vypili na pláži v Jungutbatu.
DEN 7: Nusa Lembongan - Ubud
Den předtim jsme si byli zamluvit místo na lodi a v 10 jsme odjížděli v Lembonganu do Sanuru. V Sanuru jsem si našel, že by měly jezdit Perama shuttle busy z Jl. Hang Tuah do Ubudu, což bylo ideálni, protože to je přímo ta ulice, před kterou kotvěj v Sanuru všechny lodě. Bohužel když jsme dorazili na místo busu, zjistili jsme, že nám před chvíli ujel a další jede až za dvě hodiny, což se nám nechtělo čekat. Po chvíli smlouvání s taxikářema jsme to vzdali a radši jsme šli na hlavní silnici, kde jsme předtim vystoupili z busu z letiště - veděli jsme, že ten bus jede na Batubulan terminál na severu Denpasaru a z něj by měly jezdit busy nebo bema (takový minivany) do Ubudu. Totožnej bus jako z letiště fakt asi za 20 minut přijel a zase jsme platili 4k za jednoho, což bylo celkem příjemný oproti 150k, co navrhoval ten nejlevnější taxikář, i když jsme odcházeli a nakonec i odešli, nikdo nešel dolu.
Batubulan se ukázal jako asi nejodpornější a celkově tak jako nejzasranější místo na celym Bali. Vystoupili jsme z busu a slítli se na nás chlápci, že nás vezmou taxíkem do Ubudu, tak jsme se všechny posílali někam, že ne, že chcem jet busem nebo bemem. Bohužel jsme tam přijeli po poledni a nebyl tam ani jeden místňák, kterej by čekal na bus, takže vyjednávání se ukázalo dost složitý. Asi po půl hodině hledání nějakýo jinýho bema nebo místa, kde by čekali místňáci jsme to prostě museli vzdát, ještě asi 10 minut smlouvat a nakonec se za 80k IDR nechat odvézt asi 30 min do Ubudu. A to jsme to usmlouvali ze 150k IDR, za který jsme mohli jet tágem ze Sarunu, demence prostě.
V Ubudu jsme bydleli v Sindu Homestay na Jl. Sti Wedari za 160k IDR se snídaní, který jsme si zamluvili jako všechni na Bali přes booking.com. Bylo to na absolutně ideálním místě asi 5 minut cesty od hlavní silnice Jl Raya Ubud, ale už tam vůbec nedoléhal ten strašnej hluk a zmatek z centra. Na Bali je neskutečnej výběr parádního a fakt levnýho ubytování, bylo snadný se dostat pod 200k IDR na noc pro nás oba i se snídaní, takže vůbec nestálo za to někde něco obcházet, když jen v Ubudu bylo asi 100 homestayů. Na oběd jsme šli do docela dost posh Seniman coffee studio, kde to vypadalo uplně zápaďácky, ale měli tam výborný jídlo i kafe (asi 170kIDR).
Odpoledne jsme šli na Campuhan rigde walk, který jsme nejdřív úplně nemohli najít, i když jsme měli mapu z lonely planet i od pani domácí. Prostě se musí jít docela kus směrem na západ z Ubudu a pak tak nějak po citu trefit cestičku vedoucí na hřeben, kde je to fakt krásný v výhledama po okolí na údolí a rýžový políčka. Je krása, že asi kilometr a půl z Ubudu je takovejhle klid a venkovská atmosféra, a hlavně ani nikdo, kdo se nám snažil něco prodat něco nás nějakym způsobem okrást. Vlastně kromě jedný báby s ovocem, od který jsme si nakonec něco koupili tak za 200% normální ceny (asi 20kIDR). Ještě to bylo dost na začátku a úplně jsme si cenama nebyli jistý a nebyli jsme zvyklý na tu extrémně okrádací atmosféru na Bali, která byla ještě mnohem horší než na Lembonganu. Ale je pravda, že Batubulan a Ubud nás docela rychle naučili co a jak. Takže jsme si pak hezky našli nebo se zeptali domácí na pravý ceny ovoce, vody a tak, protože jinak je tam smlouvání absolutně nereálný. Při normáním smlouvání by člověk čekal, že prodávající nastřelí třeba 300% ceny, ja automaticky řeknu čtvrtinu až šestinu a nakonec se dostanem na něco normálního, což bylo to na co jsem byl zvyklej třeba z Maroka a tak. Ale přímo na Bali se nám často stávalo, že nastřelej třeba 800% ceny pro místní, z který se prostě na normální cenu dosmlouvat nedá, takže jako nejúspěšnějsí taktika se ukázalo prostě mávnout rukou a říct, že vim že to stojí 10krát míň, že si snad dělá srandu a odejít. Po tomhle často vyšlo to usmlouvat někam blízko k reálný ceně.
Procházka se nám nakonec docela protáhla, navíc jsme nebyli ještě zvyklí na to děsný vlhko na vedro na Bali, kdy na Lembongano byla mnohem menší vlhkost. Cestou zpátky jsme bloudili políčkama místama, kde lidi zrovna sklízeli rejži a nějak záhadně se dostali zadem do obřího komplexu pětihvězdičkovýho hotelu. Tam se nás ujal nějakej slouha, kterej teda hned pochopil, že jsme zevláci, ale stejně nás tam proved, jako bysme byli hosti, a doprovodil nás až k východu, což bylo docela daleko. Campuhan ridge na stravě.
Večer jsme procházeli centrum města mezi Jl. Hanoman a Jl. Monkey Forest, kde jsme si nejvíc oblíbili asi Jl. Gootama, kde bylo hodně warungů s výborným jídlem do 100k IDR pro dva i s pitím, což v porovnání s cenama na Jávě bylo stejně šílený, ale na Bali se nic levnejšího sehnat prostě nedá, kór na jižní straně ostrova. Nejoblíbenejší jsme měli Warung Biah Biah, kde měli jak výrobný jídla jako Nasi Goreng, ale i různý sladkosti po jídle (kelepan) a další typický indonéský věci ve stylu tacos na ochutnání.
DEN 8: Ubud
Další den jsme se rozhodli zůstat v Ubudu, projít si město a monkey forest a večer jít na taneční představení v paláci v Ubudu. Do Moneky forestu to je docela kus přes celej Ubud, ale už jsme si pomalu zvykali na to hnusný dusno. V Monkey forestu (40k IDR) bylo lidí jako blázen, ale celý je to fakt starej parádní les s chrámama, takže i tak se mi tam líbilo. Dole okolo říčky jsou obří stromy s liánama, kamenný mosty, pešinka mezi skálama a tak, fakt je to tam pěkný. Akorát opice jsou děsný svině! My to teda tušili, takže jsme byli opartný a moc jsme si s nima nezahravali a radši jsme neměli žádný jídlo. Ale víckrát jsme viděli, jak se tam na někoho zuřivě vrhla a kradla jídlo, takže já s nima do žádnej větších skcí nepouštěl a Anička taky ne, viz fotka.
Cestou zpátky jsme nakoupili pár dárků domu jako například vyřezávaný penisy pro Iblise a tak.Chození po Ubudu a Monkey forestu nám vlastně zabralo celej den, takže jediná další věc, co jsme dělali bylo že jsme se večer vydali hledat ty pověstný tance v Ubudu. Hledání nebylo moc složitý, protože večer na hlavní ulici prodává vstupenky každej druhej. Tance (200k za oba) samy o sobě byly fakt velký zklamání, herci to evidetně chtěl mít co nejdrív z krku, na druhou stranu to ale bylo takový utahaný a bez náboje. Ve strovnání s představenim, co jsme pak viděli zadarmo v paláci v Yogyakartě byl tohle totální fail a už bych na to znova v žádným připadě nešel. Jako dát za to víc než za luxusní ubytování se snídaní je fakt přehnaný.
Večer jsme si ještě k večeři namachrovaně dali bali rice wine, jakože jsme na jídlo zvyklý už nám nic nemůže udělat, no byl to každopádně burčák, po kterym jsem strávil večer na záchodě. Ale na druhou sranu to byla naše jediná příhoda z celý Indonésie, kdy nám bylo někomu blbě z jídla, takže pohoda na to, že jsme jedli vlastně jenom na ulici jako místní.
DEN 9: Na motorce na Gunung Batur z Ubudu
Rozhodli jsme se, že před výletem okolo Bali na motorce naše schopnosti radši otestujeme jenom jednodenním výletem z Ubudu do kaldery Gunung Batur. Půjčili jsme si dvě motorky a dohodli se, že večer se rozhodnem, jestli pojedeme okolo Bali jenom na jedný nebo na dvou. Ráno nám pan domácí připravil dva parádní skútry (50k IDR/den), chvíli nám ukazoval co a jak, pak Anička nasedla, prohrábla plyn a odvlála do dáli po silnici. Trochu vyděšeně jsem se na sebe podívali a vydal jsem se jí hledat, naštěstí jsem jí po chvíli dohnat, pak už jela dost na jistotu radši. :D Projížděli jsme okolo Tegalalang rice terraces, kde jsme zastavili a ze silnice jsme se na ně koukali, ale počet lidí tam a informace, co jsme dostali od ostatních, nás celkem odradily platit za vstup, takže jsme jeli dál. Tak na půli cesty na Gn Batur nás zastavil chlápek, co jel proti nám, že jsou na silnici před náma policajti, ať radši chvíli počkáme. Četli jsme něco o tom, že tu dokážou na turisty bejt dost otravný, dokud jim člověk něco nedá, tak jsme radši zastavili. On k nám přijel a začal vykládat něco o tom, že si jde dát kafe, ať jedem s nim, což už bylo samozřejmě dost podezřelý, ale řekli jsme si, že ho zkusíme, ale nikde nic platit nebudem, protože to jejich okrádání je fakt všudypřítomný. Nakonec nás vzal na farmu s cibetkovym kafem, kde jsme jenom ochutnali ňáký kafe a nikdo po nás nechtěl žádný prachy, což nás uplně rozhodilo, ale ten chlápek byl stejně nějakej divnej, tak bůh ví. Pak jsme se tam navíc v tý vesnici někoho ptali a ty řikali, že policajti jsou blbost na tom místě, takže fakt asi z nás chtěl vytáhnout prachy na tý farmě, ale my se naštěstí nedáme a syslíme si každou rupii! :D
Do kaldery Gunung Batur se platí oficiální vstup 31k IDR na jednoho, kdy jsou checkpointy na všech hlavních silnících. Na okraj kaldery jsme dorazili v 10 hodin a pořád ještě bylo krásný počasí, i když den předtím večer pršelo a ještě v noci to taky úplně nevypadalo. Sjeli jsme dolu do kaldery, což byl kopec dolu jak kráva a tam jsem zjistil, že jaksi nemám moc benzínu a nahoru z kaldery se mi fakt vracet nechtělo, ale na objetí dokola by to určitě nestačilo. Naštěstí hned na první silnici u jezera byla ruční pumpa na benzín, kterou obsuhovala nějaká bába (cca 6k za litr). Nejdřív jsme vyrazili asi 10km po slepý silnici po východních břehu jezera, kde byly moc pěkný výhledy na Gunung Batur přes jezero. Vrátili jsme se zpátky a jeli jsme po západním břehu jezera až úplně na severní cíp jezera k chrámu Pura Hulundanu Batur Songan. Na severu jezera bylo mraky vesniček, kde na nás mávaly děti u silnice, lidi byli milý a usmívali se a tak, prostě super. Už jsme měli docela hlad, tak jsme se tam ptali lidi na ulici na warung, v prvním nás řekli, že už jim došlo jídlo (asi v půl jedný), zrovna tam dojídali nějaký chlápci. V druhym jsme byli úspěšný a měli jsme pálivou rybu z jezera s rejží. Podle reakcí lidí tam jsme byli asi první bílý, co tam kdy zastavili, chodili se tam koukat děti a tak, připadali jsme si jako na jiný planetě oproti Ubudu. Aničče se trochu nelíbila hygienická stránka věci, ale stejně jsme měli hlad a nedalo se nic dělat, navíc ta ryba byla evidetně hned z jezera u silnice a bylo vidět že každej den vařej znova a když to dojde, tak to prostě dojde. Pálivá byla teda jak kráva, i na mě to bylo až moc, ještě jsme dostali k pití horkej čaj, kterej tomu úplně nepomáhal. Nakonec jsme platili 40k IDR a to si evidentně ještě řekli víc, což je komický v porovnání s cenama na jihu.
Museli jsme se vrátit kousek zpátky na silnici, co vede vnitřkem kaldery okolo Gn Batur a jeli jsme dál (Jl. Serongga a Jl Tabu) turistama naprosto netknutejma vesnicema. Na jednom místě vedla silnice přes 50 let starej lávovej proud, kde ještě pořádně nic nerostlo a bylo tam všechno úplně černý, na druhý straně kaldery se silnice po chvíli změnila z asfaltky na šotolinu a mraky jednýho šedýho popela ze sopky, na jízdu na motorce docela nepříjemný. Přímo na západ od hory se evidetně intenzivně těžil stěrk a kousek na lomem vedla extrémně prudká silnice přímo nahoru na okraj kaldery. Silnice měla sklon minimálně 20%, fakt jsem asi nikdy nic takovýho neviděl, možná akorát starý vojenský cesty v Dolomitech, ještě po ní jely ryhclostí tak 10km/h náklaďáky plný štěrku a vířily prach, takže dostat se nahoru bylo docela utrpení, navíc jsme se s Aničkou nějak ztatili v tom svahu a při předjížděni náklaďáků a shledali se až u hlavní silnice nahoře uplně zasraný od prachu a popela. Mezitím se už uplně zatáhlo a párkrát lehce poprchávalo.Parádní bylo, že celkově jsme v kaldeře potkali jenom asi 4 turisty na motorce, jinak vůbec nikoho, ani nás tam nikdo nenáháněl a nesnažil se něco prodat, bejt Bali takovýhle jako tady v horách, byl bych absolutně nadšenej.
Pomalu jsme vyrazili zpátky, ale trochu jinou cestou než jsme jeli nahoru - chtěli jsme se stavit v Pura Tirta Empul a Gunung Kawi. Cestou nám zase lehce sprchlo, ale jinak to byl strašně zábavnej sjezd na motorce, navíc tam skoro nejezdily žádný auta, nahoře v horách jsme si ještě nakoupili celkem levně ovoce (snake fruit a další nám neznámý dobrůtky, večer předtim jsem ještě googlil ceny s psal si je :D). Pura Tirta Empul (30k) je vodní chrám, kde je v jezírku vidět i trochu geotermální aktivita - bublající bahno na dně, taky se tam známej očistnej bazén. Dali jsme si tam výbornej druhej oběd přímo v chrámu (65k), ten den jsem si tam uvědomili, že ty ceny, co jsme byli zvyklý platit za jídlo byly úplně příšerný - např. přes 200k na pláži na Lembonganu. Poslední zástávkou dne bylo Gunung Kawi (15k), asi jenom 5 min od Tirta Empul směrem na Ubud. Dorazili jsme tam docela pozdě, asi v 5, takže už jsme to měli úplně pro sebe, ani prodavači cetek na schodech vedoucích dolů do údolí k sochám tam nebyli. Je to hluboký údolí, na jehož obou stranách jsou vytesaný hrobky ve skále a cestou k němu a od něj po proudu josu párádní rejžový políčka.
DEN 10: Ubud - Amed (3 hod)
V ubytování jsme si dohodli, že si u nich necháme krosny, půjčili si dvě motorky (Aničku bavilo řídit a byl by voser se mačkat 4 dny okolo Bali na jedný) a vyrazili jsme na první den okruhu: přejezd Ubud - Amed. První cíl bylo Sidemenský údolí ze Semarapury až na silnici pod Gunung Agung. Dostat se tam z Ubudu přes všechny ty města byl docela boj, zabralo to asi hodinu a půl, kdy v první půlce byl hustej otravnej provoz. Ale jakmile jsme vyjeli na silnice za Semarapurou, byli jsme na ní víceméně sami. Pod Gunung Agung jsme jeli ještě asi 10 km směrem na Pura Besakih kvůli výhledům, ale až na chrám jsme nejeli, veděli jsme, že bysme pak večer pořádně nestíhali a radši jsme riskli Pura Lempuyang, na kterej jsem čet lepší recenze.
Na oběd to docela nekonečný jízdě jsme dojeli na Tirga Gangga, omylem jsme přejeli vodní chrám, takže první co jsme viděli byly obrovský rejžový pole na planině pod Gunung Agung. zastavili jsme asi na třech místech u silnice, nad výhledama se otočili a sjeli dolů k chrámu. Ve vodním chrámu Tirta Gangga (40k) bylo třeba jenom 10 dlaších lidí, což byla naprostá paráda, asi hodinu jsme se tam různě procházeli po kamenech v jezírkách a tak. Nakonec nás ale vyhnalo sluníčko a děsivý vedro ven a na oběd do warungu přímo před chrámem. Nejdřív se nám nechtělo jít jíst na místě tak na raně u turistický zastávky, ale když jsme zjistili, že tam dáme oba jídlo a pití dohromady za 60k, nadšeně jsem si sedli. Jedinou nevýhodou, hlavně pro Aničku byla asi 3 metrová krajta a velkej zelenej leguán, který tam majitel měl tak jako na zemi kousek od nás. A vždycky, když se k nám začla plazit, po chvíli přišel a tak jako jí odšoup, no byl to trochu nervózní oběd nakonec.
Z Tirta Ganggy jsme pokračovali směr Amed a v sedle mezi Gunung Agung a Gunung Lempuyang jsme odbočili doprava a vystoupali po neskutečně strmý silnici až pod chrám Pura Lempuyang (21k s tím, že vstup byl asi jenom 3k, měli tam krabičku na příspěvky). U vstupu do chrámu tam byl Indonésan, kterej uměl pár slov česky, že prej zná nějaký Čechy či co, což bylo celkem zábavný, protože na tomhle místě jsme byli skoro nejvíc v prdeli z civilizace, co to na bali jde. :D Navíc řikal, že ten den tam bylo asi 10 lidí před náma a z toho 4 Češi. Chrám byl nádhernej a tu hodinu, co jsme po něm chodili, jsme nepotkali absolutně nikoho kromě kohoutů a slepic. Prý se dá jít až na vrchol hory, což nám doporučoval i ten chlápek, ale celkem děsivě se zatahovalo a navíc už bylo docela pozdě odpol, takže jsme prošli jenom ten největší chrám pár minut cesty do kopce z konce silnice a vrátili se k motorkách zrovna když začalo lehce mrholit.
Asi 10 minut jsem počkali, než se přežene přeháňka a vyrazili jsme zkopce do Amedu, kde jsme měli zamluvený ubytováni přímo na pláži - Sama Sama Café and Bungalows (200k) na Pantai Jemeluk, což je záliv na konci Amedu, kde je kolálovej útes až přímo u břehu a pláže s černým pískem, protože leží přímo pod sopkama Gn Agung a Lempuyang. Na Amedu bylo boží, že to je řada rybářskejch vesnic, takže v těch pár warungách se tam nedá jíst vícemnéně nic jinýho než ryby - vždycky tam měli napsáno, jaký maj ten den, většinou to byla barakuda nebo tuňák. Už jsme se naučili na normální ceny, takže večeře za 100k (ryba 30, jeden fresh 10) byla tak standard.
DEN 11: Amed
Měli jsme naplánovanou flákačku na pláži a taky jsme to dodrželi. Náš hostel byl přímo na korálovým útesu, kterej začínal asi 10 metrů od břehu, takže vzdálenost postel - korálovej útes byla přibližně 25m, což byl docela luxus. Hned ráno jsme si oba půjčili věci na potápění (80k za oba) a celej den jsme trávili tim, že jsme střídavě zevlili na pláži nebo se potápěli. Proplavali jsme víceméně celou Pantai Jemeluk, ale nakonec jsme zhodnotili, že asi nejlepší útes je stejně přímo před našim ubytováním. K obědu jsme si dali v našem ubytování barakudu, odpoledne jsme viděli hejno barakud plavat okolo nás, prostě paráda. :D
K večeru jsme měli už stejně dost zevlení a jeli jsme se ve dvou na jedný motorce projet směrem na nejvýchodnější bod Bali, kam jsme nejspíš nedojeli, ale dojeli jsme na pár krásnejch výhledů na Lombok a absolutně opuštěnějch pláží. Cestou zpátky se směrem od Gunung Agung hnal standardní odpolední liják, kterýmu jsme se akorát stihli vyhnout, chvíli jsme počkali a šli jsme se znova potápět na pláž před večeří.
Večer, při nákupu vody a tak na anabázi, co nás čekala další den z Amedu do Munduku, jsme nakoupili i pár věcí domu - měli tam děsně levný cibetkový kafe, za 100k takovej docela velkej pytlík, v kterym už ale nevim, kolik toho bylo, doma to vyšlo myslim na 3krát šest kafí. A v Amedu se historicky těžila sůl a ještě to tam pár lidí dělá, taková úmorná práce, že nosej barely s vodou do nádrží za pláží a čekaj, až vyschnou a z toho sbíraj sůl - tak jsem tátovi koupil takhle poctivě vydřenou sůl.
DEN 12: Amed - Munduk (4 hod)
Tenhle přejezd byl asi nejnáročnější, první dvě hodiny jsme jeli po hlavní silnici na severu Bali, kde doprava sice nebyla uplně strašná, ale jezdily tam autobusy a náklaďáky, který jsme museli předjíždět, takže to bylo trochu akčnější. První zastávka byl až Les waterfall (40k!), na kterej se obdočilo asi 5 km do vnitrozemí, zpětně jsme uznali, že to bylo trochu zbytečný, sice to byl tak 20 metrů vysokej vodopád v docela pěkný džungli, ale s tím, co bylo v centrálním Bali se to nedalo srovnat. Vtipný bylo, že jsme podle mapy dojeli na konec lesní cesty, odkud to mělo bejt asi 15 min pěšky a tam vůbec nikdo nebyl, kromě stánku a chlápka, co tam prodával lístky, za celou dobu jsme tam nikoho nepotkali, super práce. :D
Po další nekonečný cestě po hlavní silnici jsme asi po hodině konečně zahli do vnitrozemí směrem na Sekumpul waterfall, což by měl být největší vodopád na Bali. Měli jsme trochu dilema, jak to projedeme dál, protože na netu jsem nenašel, jestli je možný ze Sekumpulu projet skrz hory a dostat se přímo nad Danau Buyan - nakonec tam byla vetšinu cesty nová asfaltka a šlo to sice zdlouhavě, ale docela v pohodě. Ještě před vodopádem jsme hledali místo na oběd a konečně v jedný vesnici jsme našli náměstíčko s pár warungama, kde jsme byli hlavní atrakcí a všichni si tam s náma povídali. Je super, že na takovymhle místě nás nikdo nechtěl obrat a oběd stál 45k (2 jídla plus 4 pití).
Na Sekumpul waterfall jsme dorazili za lehkýho mrholení asi v 1 odpol, který nás střídavě provázelo už celej zbytek dne. Cesta na Sekumpul waterfall ze silnice. Celkově jsme na Sekumpulu, což ve skutečnosti není 1 vodopád, ale dvě stopující se údolí s 2 soustavama velikejch vodopádů, strávili asi 2 a půl hodiny. Od parkování to byla docela štreka a čekali tam chlápci s motorkama, s kterejma nás tam dál nepustili, že nás svezou, což jsme s vděky odmítli. Nahoře nám ještě takovej milej kluk nabízel guida, což jsme tak nějak automaticky bez rozmyslu odmítli - když to vezmu zpětně, tak by to možná i bylo fajn při těch rozvodněnejch řekách dole, kde jsme nevěděli kudy jít nejdřív. I když jako nakonec jsme to zvládli bez problému a bylo to celkem přímočarý, šlo jenom o ty rozvodněný řeky. K vodopádům se musí sejít tak 200 metrů převýšení po schodech dolů k řece - levý vodopád je docela blízko a cesta k němu byla snadná. Ten vpravo byl horší a hned na začátku se musela brodit docela hluboká řeka, na který bylo vidět, že je rozvodněná, tak jsme to vzdali. Ale v tu chvíli, co jsme to už zabalili, tam přišel ňákej Indonésan provádějící dva turisty a řikal nám, ať jdeme za nima, že to je uplně v poho a bezpečný. Tak jsme si svlíkli většinu oblečení a s botama to hodili pod strom a šli proti proudu řeky k vodopádům - bylo to tak 800m, možná kilometr, částečně řekou a částečně po kamenech v takový hluboký soutěsce, na konci který byly do podkovy padající 3 vodopády. Celá ta cesta i ty vodopády na konci byly absolutně neskutečný, vlastně asi nejhezčí věc, co jsme na Bali viděli. Zase nám teda asi hrálo do karet, že jsme tam byli odpol a mimo sezónu, takže tam byli jenom ty tři lidi před náma a my v celym údolí. Jediná věc, co to kazila, byla, že se Anička totálně nakopla, když jí to pod vodopádem uklouzlo po nějakym kameni. Celou cestu nahoru i dolu střídavě pršelo, ale bylo tam teplo a vůbec to nevadilo, stejně tam bylo nekonečný vlho a všude voda z vodopádů, tak to ani moc nebylo poznat.
Na Munduk jsme vyráželi v dešti, ale takhle odpol v horách jsme si řekli, že nemá cenu na nic čekat. Jak jsme stoupali výš a výš do hor, docela se ochlazovalo a pršelo pořád víc a víc. Do sedla nad Danau Buyan jsme přijeli už absolutně promrzlý, protože všechno teplý oblečená připravený na sopky na Jávě jsme samozřejmě nechali v Ubudu a měli jsme s sebou jenom pár trik a kraťasů, já měl chytře jenom takovou sračkoidní pláštěnku a neměl jsem ani pončo jako Anička. Cejtili jsme se přibližně stejně jako ta opice na fotce, která tam taky mrzla v dešti v tom sedle. :D Ze sedla to byla ještě minimálně půl hodina v dešti dolu do Munduku, takhle promrzlej jsem nebyl ani nepamatuju, když jsme přijeli, tak jsme se oba uplně celý klepali. :D
DEN 13: Munduk - Ubud (3 hod)
Už jsme si zvykli na místní počasí, takže vzhledem k tomu, že jsme všechno chtěli radši vidět za sluníčka a ne za deště, jsme vstali v půl šestý a šli asi 20 minut pěšky z našeho ubytování na Munduk waterfall. Jedinou překážkou na úzký pešině podle zavlažovacího kanálu byl had, kterej nás docela vystrašil. Na Munduk waterfall z ubytování. Vrátili jsme se akorát na snídani, která byla stejně dokonalá jako večeře - já neodolal a měl jsem zase Nasi Goreng a Anička měla smaženej banán Pisang goreng.
První asi půlhodinu jsme museli dojet zpátky na sedlo nad Danau Buyan, z kterýho jsme sjeli dolu do veliký kaldery okolo jezer Danau Buyan a Danau Beratan. U Danau Beratan jsme zastavili u jendoho z nejznámějších míst na Bali - Pura Ulan Danu Beratan. Hisduistickej chrám na hladině jezera v centru kaldery v centrálním Bali, tady odtud je asi jedna z nejtypičtějších fotek pro Bali. Taky vstup do chrámu stál 100k na jednoho, přitom tam víceméně nic kromě toho chrámu nad vodou nebylo. Ten chrám byl jako pěknej a stálo za to ho vidět, ale ta cena, oproti ostatním věcem, byla dost děsivá. :D Navíc tam člověk stráví prostě čtvrt hodiny, když to protahuje na maximum, protože tam nebylo nic dalšího kromě výběhu s muntžakama, což bylo spíš smutný, protože vypadal probližně tak, jak to v pražský zoo mohlo vypadat tak v roce 1920 nebo možná spíš nikdy. Výběh bez ničeho a jenom hluboký bahno na dně, ble:(.
Jak jsme se bližili k centru Jatiluwih teras, všude okolo už to vypadalo parádně - kopce, terasy, sopka nad náma. Na silnici před terasama vybírali 50k na jednoho za vjezd, to nás po Beratan chrámu pěkně naštavo, tak jsme po pravdě řekli, že chce jenom projet do Ubudu a je nesmyslný za to platit, načež nás pustili zadarmo. Pak jsem teda na jednom místě zastavil na fotku a už nám přišlo, že nás tam chce někdo kontrolovat, jesi jsme platili, tak jsme radši pomalu jeli na motorce dál. :D Jak jsme se bližili k Ubudu, tak doprava houstla a krajina byla čím dál rovnejší a nudnější. Kus před Ubudem jsem viděli nějakou bábu, co krájela velikej jackfruit, tak jsme si řekli, že to musíme taky ochutnat akoupili jsme si to k svačině (popravně v tu chvíli jsme si mysleli, že kupujeme velkej durian a ještě nám pár dní trvalo, než jsme na Jávě pochopili, že durian je fakt děsivější :D). Jakcfruit byl strašná dobrůtka, takže jsme z toho byli nadšený a nechápali jsme, co všichni s tim durianem maj. :D
Vrátili jsme se do našeho ubytováni v Ubudu a šťastně se shledali s báglama. po příjezdu jsme se jeli ještě podívat asi 5km od Ubudu na Jl. Raya Petulu, kde večer přilítají tisíce bílých volavek a spěj tam uplně na všem ve vesnici. Do třetice nás zaskočil chlápek, kterej chtěl platit na průzezd, tentokrát už jsme to vzdali a zaplatili 40k. :D Stálo to za to, to neskutečný množství bílejch volavej sedících všude po vesnici bylo uplně magický. Vesnici jsme projeli s vrátili se k nám domu ze severu po Jl Sri Wedari - kdyby jsme jeli obráceně, tak by tam asi nikdo nevybíral, viděli jsme lidi jen na straně k Ubudu. Večer jsme šli ještě jednou na masáž - Anička celkovou za 100 a já záda asi za 60, paráda - a do našeho oblíbenýho warungu.
DEN 14: Ubud - Jáva (5 hod)
Poslední den na Bali jsme měli na plánu přejezd trajektem na Jávu a případně i noční pochod na Kawah Ijen - podle toho, jak to dopadne. Snažili jsme se sehnat taxíka nebo Uber, kterej by nás odvez přímo na Ubung terminál, odkud jezdí busy do Gilimanuku. Bohužel nešlo sehnat nic rozumý ani přes naše domácí, tak jsme si zjistili, jak jezděj bema na Batubulan a dohodli se, že se opět vydáme do jámy lvové. Bohužel z Ubudu nejede nic přímo na Ubung, takže se musí jet Ubud - Batubulan - Ubung - Gilimanuk. Chytit bemo na Batubulan nakonec nebylo tak náročný, prostě jsme pobíhali na ulici před Ubud marketem a ptali se každýho bema, kam jede, a nakonec nějaký fakt jelo na Batubulan. Nakonec jsme se teda my, pár slepic a nějakejch ženskejch vydali na Batubulan, dokonce se nám povedlo zaplatit jenom 20k na jednoho, což bylo míň, než jsme čekali a stejně jako ženský okolo nás, což bylo milý překvapení.
Batubulan se zamozřejmě ukázal jako sídlo všech největších zmrdů z celýho Bali a prostě jsme nedokázali sehnat veřejný bemo, možná se musí jít někam víc před nádraží nebo dýl čekat, ale na ani jedno jsme uplně něměli čas. Takže po pár minutách smlouvání jsme jeli za 30k na Ubung, což nás sice naštvalo za pár minut v bemu, ale nebylo to tak děsný. Ubung byl taky pěknej voser, nakonec jsme skončili v nějakym menším buse s místňákama, ale platili jsme každej 100k IDR za ty 4 hodiny cesty, což bylo o dost víc, než za vlaky na Jávě. Bohužel jsme nikde nedokázali najít, kolik by to mělo stát a na nádraží na nás jako na jediný bělochy prostě šli s tim, že nás nikdo pod 100k neodveze a moc s tim nešlo nic dělat. Cestou do Gilimanuku jsemasi hodinu stáli v koloně, jejímž důvodem se ukázal bejt první velkej kamion, co jsme na Bali viděli, a hned ve škarpě u silnice.
Pokračování viz. Jáva.
Jídlo:
Reálný ceny na Bali pro místňáky (např v centru Ubudu ale často prostě nedosažitelný, např. v Amedu nebo na Nusa Lembonganu úplně v klidu, na Jávě ještě tak o 25-50% míň):
Nasi Goreng/Mie goreng: 15-20k, v horách se dá sehnat okolo 12kIDR
Cap cay: 15k
Grilovaná ryba, většinou barakuda nebo tuňák: 30k (Amed), 20k (v horách v místním warungu, absolutně bez turistů a stejně si asi řekli víc)
Fresh juice: 10k - sever, Lembongan (např. v Ubudu za tuhle cenu nejde sehnat, do 15k je to normální cena)
Voda: 4k velkej obchoďák, jinak 6-7k v turist. místech.
Základ je se prostě zorientovat nebo si ty ceny najít předem, jinak je člověk nahranej.
Rýžová pole Bali
Počasí v listopadu na Bali
V centrálních horách pršelo každý den, většinou se zatáhlo už před polednem a odpol se nám jednou stalo, že pršelo od 3 do 5 vkuse.
Bali: Sanur, Nusa Lembongan, Ubud, Gn Batur kaldera, Amed, Munduk, Ubud, trajekt na Jávu
(ceny jsou psaný za oba - 100k IDR= ~150CZK)
- Cesta na Bali (Praha - Amsterdam - Taipei) - den 1 a 2
- Přílet, Sanur - den 3
- Nusa Lembongan - den 4 až 7
- Ubud a okolí - 7 až 9, 13 a 14
- Na motorce okolo Bali - 10 až 13
- Jídlo
- Reálný ceny
- Počasí
- Rýžová pole
DEN 1: Praha - Amsterdam, spaní v letadle
Náš výlet začínal zajímavě, jalikož nám posunuli let o den. Naštěstí jsme si nechávali jeden den rezervu v Amsterdamu, tak jsme akorát zkrátili pobyt v Amstru a jeli jsme po krátké procházce rovnou na letiště. Do Amsterdamu jsme jeli busem, což před těma vlastně dvouma dněma v letedla bylo celkem hardcore, ale jelikož jsme si chtěli dokázat jak hrozně levně umíme cestovat, koupila Anička jízdenky u Eurolines, kde měla 20% slevu u O2. Na naší nekonečnou anabázi díky zpátečním letenkách za 7000 jsme tedzy vyráželi večer z Prahy nočním busem do Amstru. Bus naštěstí nebyl plnej, takže jsme každej měli dvojsedadlo pro sebe, ale stejně to bylo zničující jako jakákoliv noční cesta busem. Do Amstru jsme dorazili už v 5:45 ráno oproti 7, jak inzeroval bus, což pro nás úplně výhodný nebylo, protože všechno bylo samozřejmě zavřený. Bus nás vyhodil na metru, takže jsme přejeli na Amsterdam Centraal, kde jsme asi hodinu zevlili dole na lavičkách, než nám tam otevřeli první kavárnu na snídani. Na druhou stranu jsme viděli východ slunce nad zálivem z Centraalu, což se mi nikdy předtím nepovedlo.
Po snídani jsme vyrazili na procházku přes centrum, další zajímavou věcí byla ranní procházka po Red light districtu, kde absolutně nikdo, kromě odpadků, nebyl. Obešli jsme jen malej okruh Oude kerk - De Waag - Dam square a dál jsme byli líný a šli jsme na vlak, stejně nám už v 11 letělo letadlo China Airlines Amsterdam - Bangkok - Taipei. Let byl docela fajn, akorát jsme neměli dotykový obrazovky a celkově to bylo trochu zastaralý, ale jídla a pití bylo hafo. Chudák Anička až po 15 hodinách letu zjistila, že mu může tvarovat sedačku pod hlavou. :DAkorát byla demence, že jsme v Bangkoku stavěli jen na tankování, ale stejně jsme museli vystoupit z letadla, znovu projít kontrolama a dojít na uplně stejný místo, kde jsme z letadla vystoupili, akorát asi po 3km chození okolo letiště a čekání ve frontách. Na přestup do stejnýho letadla jsme měli dvě hodiny a nakonec to tak skoro trvalo, takže jsme si ani moc nezazevlili. Ještě jsme tam potkali dva Čechy, co měli stejně levný letenky jako my, ale jeli na Filipíny.
DEN 2: Amsterdam - Taipei, spaní na letišti Taipei
Do Taipei jsme přiletěli ve 13:30. Vízum se sice neplatí, ale frontu jsme tam čekali stejně tak hodinu kvůli tomu, abysme strávili jedno odpoledne v Taipei. Na letišti měli parádní úschovnu zavazadel, což byly skříňky podle velikosti batohu (40/60/80TWD na 3 hod) - zaplatí se v automatu, vyjede kód, kterej se namačká - super. Po návratu se prostě doplatí zbytek a je hotovo, přislo nám to docela vhod se netahat s krosnama po městě. Bus do Taipei stál 125TWD. Moc jsme nevěděli, jak jet, ale poradili nám v infocentru bus 1819, kterým jsme dojeli na Taipei main station na modrý lince metra. Systém metra je naprosto suprovej - zaprvý se uplně snadno namačká, kam chce člověk jet a zadruhý se místo lístků nebo kartiček používaj takový žetonky, který evidetně vždycky po použití desinfikujou.
Přejeli jsme metrem na Longshan temple station, kde jsme si prošli chrám přes ulici od metra. Od Longshanu jsme šli pěšky asi 3km na Čankajšekův memoriál, který je dlouhým náměstí, po jehož stranách jsou Národní divadlo a Opera house. Ve chvíli, když jsme se procházeli po náměstí a v dáli vyhlíželi Taipei 101 zrovna zapadlo slunce, takže za světla jsme toho moc nestihli. Na netu jsem našel doporučení na jídlo Xinyi road kousek za Dongmen station - Din Tai Fung na rohu Yongkang street. Už zdálky jsme pochopili, že to bude asi fakt populární místo, před hospodou se stála fronta na stoly a měli jsme evidentně štěstí, že jsme jenom dva a navíc díky naší zmatenosti jsme asi předběhli dost lidí. Dostali jsme takový papírky, na kterejch jsme ve frontě zaškrtali, co chceme, nahlásili, že jsme dva a odevzdali je. Dali jsme si různý druhy knedlíčků (XiaoLongBao a tak) a sladkokyselý polívky a neskutečně jsme si pošmákli. Automaticky nosili čaj, kterej byl výbornej, takže naše dvě coly byly totální kravina. :D Docela jsme se předtim prošli, už byla tma a začlo poprchávat, tak jsme se ještě prošli po Yongkang street a pak jsme popojeli z Dongmen station na Taipei 101. Prošli jsme se po přízemí po jídelnách a krámech s dobrůtkama a pak vyrazili směrem na výhled na Elephant mountain, bohužel nás zastavil docela silnej déšť, tak jsme to vzdali, dojeli zpátky na Taipei main station a jeli zpátky na letiště.
V Taipei jsme byli celkově absolutně nadšený všudypřítomnou čistotou - např. na záchodech, jak v metru tak v hospodě, vždycky po použití kabinky do ní šla ženská, která jí vyčistila a až pak tam pustila někoho dalšího. Občas je teda ta čistota až fanatická, ale zase když jsme to pak zpětně srovnali s Indonésií, tak je ta čistota docela fajn věc. :D Důležitý poznatek: když si někam uložíte batohy, je dobré si pamatovat kam. My jsme tušili, ale otázkou bylo na jaký terminal. :D Letiště v noci vypadalo jaksi jinak než letiště přes den. A hlavně místo odjezdu autobusu bylo úplně jiný než místo příjezdu. Zkrátka a dobře po tom, co jsme dostatečně poznali oba terminály letiště, jsme se nakonec dostali k našim batohům!
Rozhodli jsme se, že budeme spát na letišti, protože http://www.sleepinginairports.net/ radilo, že je to jedno z letišť s nejlepším zázemím na spaní na světě. My jsme odlítali z terminálu A, přičemž to byl ten trochu horší, ale nakonec jsme zjistili, že jdou oba terminály projít dokola, je to docela štreka, ale jde dojít kamkoliv. Takže jsme si našli jeden ze salónků na terminálu B s pohovkama a parádně se vyspali. Zázemí tam je fakt parádní, krásný záchody, prej tam jsou i sprchy, ale nepídili jsme se po tom. Evidetně to tam tak dělá hodně lidi, ale těch salónků tam je hodně, takže tam vůbec nebylo přelidněno. Aničče bylo spaní na letišti trochu nepříjemný, tak jsem spala takovým polospánkem vedle mě, co jsem to tam zařezával, jak jsem si lehnul.
Na Bali jsme dorazili po poledni a na letišti nás přivítalo příšerný vedro a dusno, navíc teda taky asi bambiliarda pokřikujících otravnejch taxikářů. Já měl v rukávu bus, kterej by měl jet do Sanuru přímo z letiště a měl by být skoro zadarmo, takže jsem se vydali na domestic terminál, odkud jsme doufali, že by mohl jet, protože na netu bylo strašně težký o tom najít nějaký informace. Bohužel tam jsme narazili akorát na další armádu taxikářů a po buse ani stopy. Nakonec sem nám podařilo najít zastávku přímo před mezinárodním terminálem hned na první silnici, která se točila zpátky směrem z letiště. Zastávka byla jasně označená, ale nikdo na ní nečekal, akorát okolo nás chodily mraky turistů na taxíky. Po pár minutách k nám přišli taxikáři a začli nám řikat, že jsme tam špatně a že žádný busy nejezděj, že máme jet s nima a blablabla, ale zatím jsme vytrvávali. Asi po půl hodině dorazili dva Holanďani, který taky řikali, že četli, že ten bus má jezdit a shodli jsme se, že si pamatujem něco jako jednou za hodinu. Po několika dalších vlnách taxikářů konečně přijel bus přímo na tu zastávku - celá cesta z letiště do Sanuru stála 4000 na jednoho, což bylo přibližně 25krát levnější než taxíkem. :D Ještě navíc se nám povedlo v Sanuru správně vystoupit a měli jsme to do hostelu asi 200 metrů pěšky, takže úplnej luxus. Na bookingu jsme zamluvili moc pěknej hostelu Griya Ayu Inn (200k Rp za pokoj s klimatizací - tohle byla nakonec naše první a poslední klimatizace, dál už jsme jeli jenom větráky :D), který byl na ideálním místě kus od hlavní silnice z letiště a asi 10 min chůze do centra a 20 min na pláž, na kterou jsme stejně ale první den neměli čas.
Večer jsme šli do centra Sanuru, kde jsme měli vyhlídlej warung Little bird, kterej se ukázal jako super tip. Taky jsme tam měli asi poprvý a naposled velkýho Bintanga (pivo chutí docela podobný českýmu), protože až po nějaký době nám došlo, že jedno pivo stojí jako celá večeře a už nám to bylo líto (celá večeře 147k IDR). :D Chvíli nám trvalo, než jsme se sžili se stylem dopravy, chození po chodnících a celkově neskutečným rámusem a zmatkem oproti Evropě a Taiwanu. Padli jsme docela brzo, protože náš nekonečnej přesun z Prahy se ukázal jako celkem náročnej.
Na další den jsme měli v plánu přejezd na Nusa Lembongan lodí. Veděli jsme, z jakýho místa pláže maj jezdit lodě, tak jsme šli přes centrum, kde jsme si dali snídani (127k) a dál podle pláže - lodě měly odjíždět z konce Jl. Hang Tuah (kde je Warung Mak Beng). Původně jsme chtěli jet tou nejlevnější public boat (280k zpáteční, 90 min), ale kousek před ní nás odchyt chlápek a nabízel zpáteční za 550k. Tak jsme mu řekli, že jdem na public boat, že nechcem a on hned šel dolu na 350k, tak jsme jeli, protože to bylo jenom asi 40 min takovým rychločlunem a působilo to bezpečnějš (Glory express). Ještě jsme měli odvoz na ubytování zadarmo, což je zpětně ukázalo jako zbytečný, protože to bylo pěsky 5 min a na korbě náklaďáku tak 8 okolo vesnice. :D
Cestou byly docela parádní vlny a když jsme vyjeli z krytu Bali, docela slušně to skákalo. Jak jsme se vzdalovali od pobřeží, postupně se objevovala obrovská Gunung Agung (3031) na Bali za náma, která padá vlastně přímo do moře. Při naloďování bylo absolutně fascinující, že třeba 70% lidí jelo na ten ostrov s kuframa a nechali si je nosit na tu loď, což mi trochu mrzelo, protože při nastupování na loď se muselo po stehna do vody, tak by byla sranda je sledovat. Po vystoupení se nás ptali, kde kdo bydlí, že nás rozvezou a po čase nás odvedli na korbu náklaďáku (zpětně jsme zjistili, že to je jediná hromadná doprava na Lembonganu) a rozváželi po vesnici Jungutbatu víceméně co by kanenem dohodil z místa, kde jsme vystoupili z lodi. No každopádně v jednu chvíli jsme vjeli na takovou rozesranou hliněnou cestu a když jsme byli v místě, kde to smrdělo hovnama a po okolí běhaly slepica, chlápek zahlásil, že jsme doma. Vzkřísil jsem Aničku, vystoupili a kde nic, tu nic, řidič nám ještě při odjezdu ukázal do takový tak 80 cm široký uličky, z který bylo jasně patrný, okdud se dere ten smrad. Asi po 100 m chůze s nadávající Aničkou jsme došli na zahradu uplně nádhernýho hostelu, kde bylo všechno absolutně čistý a celkově prostě neskutečně luxusní - Krisna Home Stay (200k IDR za nádhernej čistej pokoj s luxusní západní koupelnou).
Pani domácí nám udělala oběd a vyrazili jsme na obhlídky pláže, byli jsme docela unavený ze všeho, tak jsme šli jen podle vody směrem od centra Jungutbatu (na S) a po chvíli to zalomili v jednom z pár barů na pláži. V Jungutbatu jsou neskutečně parádní výhledy na Bali a Gunung Agung a i pláže a plážový bary jsou hodně fotogenický, případně se dá jít tak kilák na sever a člověk je na pláži kam až vidí úplně sám. Bohužel je tam ale jedna malá nevýhoda, v tom moři nedá koupat - zaprvý kolálovej útes je asi tak kilometr daleko od ostrova a až k němu je pořád hloubka do dvou metrů (prvních třeba 150m je voda po pás) a navíc tam je docela silnej příboj a děsně víří malý rozemletý korály, z kterej ch je vlastně všechen písek, takže ve vodě ani neni nic moc vidět. Jo a navíc se ve vodě po těch rozlámanejch korálech skoro nedá chodit, protože to bolí jak sviň. Takže na jednu stranu jsme byli nadšený, že naše anabáze je u konce a konecně máme flákačku na pláži, ale na druhou stranu nás docela štvalo, že si nezaplavem a nezapotápíme hned první den.
Další den jsme vyspávali asi do 11 a pak jsme šli zase na pláž v Jungutbatu, protože jsme byli líný někam vyrážet. Došli jsme až severní část ostrova, kde to bylo super na zevlení a výhledy, protože jsme tam byli absolutně sami a i jsme tam našli trochu hlubší vody, takže jsme celý odpol zevlili na pláži a četli jsme si. Cestou zpátky jsme šli dál pořád podle vody až na okraj mangrovů, kde nic moc nebylo, tak jsme to otočili a cestou se zastavili v jednou z warungů u hlavní silnice.
V Jungutbatu je hafo warungů, ale ty pro místní se dost blbě hledaj, na pláži je akorát pár dražších barů, trochu víc v centru u vody jsou dva trochu dražší, ale ucházející warungy. Ale časem jsem zjistili, že všechny nejlepší warungy (jídlo 15-20k a lepší než ty drahý u pláže) jsou na hlavní silnici v Jungutbatu (Jl Jungutbatu) vedoucí přes celý mestěčko ze severu na jih tak 100 metrů od pláže, jsou tam i nějaký sámošky.
Večer nám to nedalo a šli jsme ještě podle pláže směrem na jih, prošli jsme celý Jungutbatu, pak na pěsinu tak 20 metrů nad vodou a dál podle vody až na Tamarind beach, kde jsem ale zjistili, že stejně neuvidíme západ slunce, tak jsme ještě pokračovali dál, ale jaksi už zmizely všechny cesty podle vody. Nakonec jsme se nějak propletli až na malou silničku, kterou jsme přešli a došli až na útes nad Mushroom beach - celá cesta z hostelu nám nakonec trvala asi hodinu, protože byla navigačně docela složitá a i to mohlo být tak 4km. Přišli jsme tak půl hodiny před západem slunce, užívali jsme si výhledy a taky to, že jsme tam byli absolutně sami - jak jsme byli na konci, nebo spíš mimo, sezónu, tak tam skoro nikdo nebyl na celým ostrově, ještě navíc tam jezdily výletní lodě na odpoledne z Bali, ale ty třeba už v 6 odjely. Většinou to probíhalo tak, že tam přivezly nějaký Japonce a pár Evropanů, vyhodili je před nejdražší hospodu na Mushroom beach nebo v centru Jungutbatu, tam byli celý odpoledne na těch nic moc plážích a po pár hod se zase sbalili zpátky.
Cestou zpátky jsme si řekli, že nepůjdeme zase podle vody, ale vezmeme to po silnici, že to bude jednodušší. Bohužel jsem ale neměli žádnou mapu ostrova a na maps.me skoro žádný cesty nebyly, takže jsme museli jít tak nějak po citu. Takže po asi 30 minutách chůze po citu už jsem měl nějak pocit, že bysme měli být u Jungutbatu a zrovna jsme šli okolo nějakýho baráku, tak jsme se zeptali, jestli jdeme dobře a nějaká ženská, že ne, že musíme úplně zpátky a že je to minimálně hodina. Což už sama o sobě byla podivná informace, protože po silnici by člověk měl za hodinu dojít víceméně na druhou stranu ostrova. Takže jsem šli zpátky a cestou jsme, už za úplný tmy jen s mobilama, potkali nějaký dva chlápky na motorce, co měli u sebe turistickou mapu ostrova a dali nám jí. Podle mapy jsme zjistili, že u tý báby jsme fakt byli nad Jungutbatu a stačilo sejít k moři a jít kus po tý naší pěšině po skalách, ale teď už to zas bylo pěkně daleko a byli jsme kus od hlavní silnice, tak jsme se rozhodli jít po ní. Po hlavní jsme sešli dolů do Jungutbatu a pěkně zničený šli domu.
Okolí Mushroom beach se nám děsně libílo a chtěli jsme vidět druhou stranu ostrova, tak jsme se další den ráno s věcma pěsky vydali, už zkušeně, podle vody směrem na Mushroom beach. Celá pláž je rozdělená na dvě části - na levý části jsou nějaký bungalowy a asi dvě dražší restauračky a je to to místo, kam příjíždějí denní výlety z Bali. Na pravý části, která je oddělená tak 15 metrů vysokým útesem a není na ní z tý druhý vůbec vidět, vůbec nikdo není a schází se tam takovým prudkým kopcem mezi mangrovníkama. Cesta z Jungutbatu na Mushroom beach podle vody
Dorazili jsme tam asi v 11 a kromě nás na celý 100 metrů dlouhý pláži byli akorát tři další lidi. Navíc tam byly korálový útesz úplně hned u břehu a bylo to tam i fajn na plavání, akorát jsem se teda báli plavat dál na moře, protože tak 50 metrů od břehu už to nechránil ten záliv a za rohem byly i velikánský vlny, přestože tahle pláž byla úplně klidná. Potápění nebylo žádný terno, takový trochu lepší Chorvatsko. Pláž sama o sobě ale byla absolutně neskutečná, takže jsem se tam asi 3 hodiny váleli a četli jsme si. Pak nám ale došlo, že nemáme skoro žádný jídlo a máme hlad a bohužel jsem byli odkázaný na ty drahý hospody na druhý části Mushroom beach (270k na dvě jídla, kokos k pití a nějaký drinky, takže jakoby ne tak strašný, ale na ceny na Lembonganu děsný).
Z Mushroom beach jsme šli po silnici na Sunset beach, kde byly tak dvoumetrový vlny tříštící se o skály a žádná šance dostat se do vody, ake trochu jsme s tim počítali, kousek podle vody je Devil's Tear, což jsou 10 metrů vysoký útesy, který jsou na návětrný straně ostrova a tříštěj se o ně vlny jako blázen. Přibližně po 500 metrech podle útesů se dojde na Dream beach, kde jsme ukončili naše cestování okolo pobřeží ostrova. Byly tam pěkný vlný, akorát tak na blbnutí a část pláže byl jemnej hezkej písek, tak jsme (no spíš jsem) blbnul ve vlnách společně s Korejcema v neoprénech. :D
Nad Dream beach byl hotel, kde měli docela levný drinky, takže jsme si sedli na terasu a užívali si krásný výhledy na Indickej oceán a Nusa Penidu. Už se zase pomalu blížila tma a my si uvědomili, že jsem zase na úplně druhý straně ostrova a už se nám znova nechce podnikat to putování jako včera, takže jsme se shodli, že si zkusíme něco stopnout. Tak na třetině cesty jsme si v sámošce koupili pivčáky a colu a rozhodli se, že když už jsme na hlavní silnici, že to nejni tak daleko, že to dojdem, ale zrovna v tu chvíli jel okolo jeden z náklaďáčků, tak jsme ho zkusili. No byl to docela vydřiduch a pod 40k za oba prostě nešel, tak jsme se na to nakonec vyprdli a dali mu to. Pivčáky jsme si nakonec vypili na pláži v Jungutbatu.
Víceméně celej den jsem na sobě měl triko z HM a když jsme byli na pláži, byl jsem schovanej pod palmou, ale přesto, když jsme přisli tomu, tak jsem byl celej uplně spálenej, takže HMko asi nic moc! :D
Den předtim jsme si byli zamluvit místo na lodi a v 10 jsme odjížděli v Lembonganu do Sanuru. V Sanuru jsem si našel, že by měly jezdit Perama shuttle busy z Jl. Hang Tuah do Ubudu, což bylo ideálni, protože to je přímo ta ulice, před kterou kotvěj v Sanuru všechny lodě. Bohužel když jsme dorazili na místo busu, zjistili jsme, že nám před chvíli ujel a další jede až za dvě hodiny, což se nám nechtělo čekat. Po chvíli smlouvání s taxikářema jsme to vzdali a radši jsme šli na hlavní silnici, kde jsme předtim vystoupili z busu z letiště - veděli jsme, že ten bus jede na Batubulan terminál na severu Denpasaru a z něj by měly jezdit busy nebo bema (takový minivany) do Ubudu. Totožnej bus jako z letiště fakt asi za 20 minut přijel a zase jsme platili 4k za jednoho, což bylo celkem příjemný oproti 150k, co navrhoval ten nejlevnější taxikář, i když jsme odcházeli a nakonec i odešli, nikdo nešel dolu. 
Batubulan se ukázal jako asi nejodpornější a celkově tak jako nejzasranější místo na celym Bali. Vystoupili jsme z busu a slítli se na nás chlápci, že nás vezmou taxíkem do Ubudu, tak jsme se všechny posílali někam, že ne, že chcem jet busem nebo bemem. Bohužel jsme tam přijeli po poledni a nebyl tam ani jeden místňák, kterej by čekal na bus, takže vyjednávání se ukázalo dost složitý. Asi po půl hodině hledání nějakýo jinýho bema nebo místa, kde by čekali místňáci jsme to prostě museli vzdát, ještě asi 10 minut smlouvat a nakonec se za 80k IDR nechat odvézt asi 30 min do Ubudu. A to jsme to usmlouvali ze 150k IDR, za který jsme mohli jet tágem ze Sarunu, demence prostě.V Ubudu jsme bydleli v Sindu Homestay na Jl. Sti Wedari za 160k IDR se snídaní, který jsme si zamluvili jako všechni na Bali přes booking.com. Bylo to na absolutně ideálním místě asi 5 minut cesty od hlavní silnice Jl Raya Ubud, ale už tam vůbec nedoléhal ten strašnej hluk a zmatek z centra. Na Bali je neskutečnej výběr parádního a fakt levnýho ubytování, bylo snadný se dostat pod 200k IDR na noc pro nás oba i se snídaní, takže vůbec nestálo za to někde něco obcházet, když jen v Ubudu bylo asi 100 homestayů. Na oběd jsme šli do docela dost posh Seniman coffee studio, kde to vypadalo uplně zápaďácky, ale měli tam výborný jídlo i kafe (asi 170kIDR).
Odpoledne jsme šli na Campuhan rigde walk, který jsme nejdřív úplně nemohli najít, i když jsme měli mapu z lonely planet i od pani domácí. Prostě se musí jít docela kus směrem na západ z Ubudu a pak tak nějak po citu trefit cestičku vedoucí na hřeben, kde je to fakt krásný v výhledama po okolí na údolí a rýžový políčka. Je krása, že asi kilometr a půl z Ubudu je takovejhle klid a venkovská atmosféra, a hlavně ani nikdo, kdo se nám snažil něco prodat něco nás nějakym způsobem okrást. Vlastně kromě jedný báby s ovocem, od který jsme si nakonec něco koupili tak za 200% normální ceny (asi 20kIDR). Ještě to bylo dost na začátku a úplně jsme si cenama nebyli jistý a nebyli jsme zvyklý na tu extrémně okrádací atmosféru na Bali, která byla ještě mnohem horší než na Lembonganu. Ale je pravda, že Batubulan a Ubud nás docela rychle naučili co a jak. Takže jsme si pak hezky našli nebo se zeptali domácí na pravý ceny ovoce, vody a tak, protože jinak je tam smlouvání absolutně nereálný. Při normáním smlouvání by člověk čekal, že prodávající nastřelí třeba 300% ceny, ja automaticky řeknu čtvrtinu až šestinu a nakonec se dostanem na něco normálního, což bylo to na co jsem byl zvyklej třeba z Maroka a tak. Ale přímo na Bali se nám často stávalo, že nastřelej třeba 800% ceny pro místní, z který se prostě na normální cenu dosmlouvat nedá, takže jako nejúspěšnějsí taktika se ukázalo prostě mávnout rukou a říct, že vim že to stojí 10krát míň, že si snad dělá srandu a odejít. Po tomhle často vyšlo to usmlouvat někam blízko k reálný ceně.
Procházka se nám nakonec docela protáhla, navíc jsme nebyli ještě zvyklí na to děsný vlhko na vedro na Bali, kdy na Lembongano byla mnohem menší vlhkost. Cestou zpátky jsme bloudili políčkama místama, kde lidi zrovna sklízeli rejži a nějak záhadně se dostali zadem do obřího komplexu pětihvězdičkovýho hotelu. Tam se nás ujal nějakej slouha, kterej teda hned pochopil, že jsme zevláci, ale stejně nás tam proved, jako bysme byli hosti, a doprovodil nás až k východu, což bylo docela daleko. Campuhan ridge na stravě.
Večer jsme procházeli centrum města mezi Jl. Hanoman a Jl. Monkey Forest, kde jsme si nejvíc oblíbili asi Jl. Gootama, kde bylo hodně warungů s výborným jídlem do 100k IDR pro dva i s pitím, což v porovnání s cenama na Jávě bylo stejně šílený, ale na Bali se nic levnejšího sehnat prostě nedá, kór na jižní straně ostrova. Nejoblíbenejší jsme měli Warung Biah Biah, kde měli jak výrobný jídla jako Nasi Goreng, ale i různý sladkosti po jídle (kelepan) a další typický indonéský věci ve stylu tacos na ochutnání.
Ubud market: Na nákup ovoce a jídla se tam musí přijít brzy ráno, třeba v 9 tam začnou schovávat jídlo a vyndavat cetky pro lidi přijíždějící na výket do Ubudu z Kuty a tak. A taky prostě pro vyspavající turisty. :D Jediný, co tam má cenu kupovat je ovoce, nic jinýho jsme neobjevili.
Další den jsme se rozhodli zůstat v Ubudu, projít si město a monkey forest a večer jít na taneční představení v paláci v Ubudu. Do Moneky forestu to je docela kus přes celej Ubud, ale už jsme si pomalu zvykali na to hnusný dusno. V Monkey forestu (40k IDR) bylo lidí jako blázen, ale celý je to fakt starej parádní les s chrámama, takže i tak se mi tam líbilo. Dole okolo říčky jsou obří stromy s liánama, kamenný mosty, pešinka mezi skálama a tak, fakt je to tam pěkný. Akorát opice jsou děsný svině! My to teda tušili, takže jsme byli opartný a moc jsme si s nima nezahravali a radši jsme neměli žádný jídlo. Ale víckrát jsme viděli, jak se tam na někoho zuřivě vrhla a kradla jídlo, takže já s nima do žádnej větších skcí nepouštěl a Anička taky ne, viz fotka.
Cestou zpátky jsme nakoupili pár dárků domu jako například vyřezávaný penisy pro Iblise a tak.Chození po Ubudu a Monkey forestu nám vlastně zabralo celej den, takže jediná další věc, co jsme dělali bylo že jsme se večer vydali hledat ty pověstný tance v Ubudu. Hledání nebylo moc složitý, protože večer na hlavní ulici prodává vstupenky každej druhej. Tance (200k za oba) samy o sobě byly fakt velký zklamání, herci to evidetně chtěl mít co nejdrív z krku, na druhou stranu to ale bylo takový utahaný a bez náboje. Ve strovnání s představenim, co jsme pak viděli zadarmo v paláci v Yogyakartě byl tohle totální fail a už bych na to znova v žádným připadě nešel. Jako dát za to víc než za luxusní ubytování se snídaní je fakt přehnaný.
Večer jsme si ještě k večeři namachrovaně dali bali rice wine, jakože jsme na jídlo zvyklý už nám nic nemůže udělat, no byl to každopádně burčák, po kterym jsem strávil večer na záchodě. Ale na druhou sranu to byla naše jediná příhoda z celý Indonésie, kdy nám bylo někomu blbě z jídla, takže pohoda na to, že jsme jedli vlastně jenom na ulici jako místní.
Rozhodli jsme se, že před výletem okolo Bali na motorce naše schopnosti radši otestujeme jenom jednodenním výletem z Ubudu do kaldery Gunung Batur. Půjčili jsme si dvě motorky a dohodli se, že večer se rozhodnem, jestli pojedeme okolo Bali jenom na jedný nebo na dvou. Ráno nám pan domácí připravil dva parádní skútry (50k IDR/den), chvíli nám ukazoval co a jak, pak Anička nasedla, prohrábla plyn a odvlála do dáli po silnici. Trochu vyděšeně jsem se na sebe podívali a vydal jsem se jí hledat, naštěstí jsem jí po chvíli dohnat, pak už jela dost na jistotu radši. :D Projížděli jsme okolo Tegalalang rice terraces, kde jsme zastavili a ze silnice jsme se na ně koukali, ale počet lidí tam a informace, co jsme dostali od ostatních, nás celkem odradily platit za vstup, takže jsme jeli dál. Tak na půli cesty na Gn Batur nás zastavil chlápek, co jel proti nám, že jsou na silnici před náma policajti, ať radši chvíli počkáme. Četli jsme něco o tom, že tu dokážou na turisty bejt dost otravný, dokud jim člověk něco nedá, tak jsme radši zastavili. On k nám přijel a začal vykládat něco o tom, že si jde dát kafe, ať jedem s nim, což už bylo samozřejmě dost podezřelý, ale řekli jsme si, že ho zkusíme, ale nikde nic platit nebudem, protože to jejich okrádání je fakt všudypřítomný. Nakonec nás vzal na farmu s cibetkovym kafem, kde jsme jenom ochutnali ňáký kafe a nikdo po nás nechtěl žádný prachy, což nás uplně rozhodilo, ale ten chlápek byl stejně nějakej divnej, tak bůh ví. Pak jsme se tam navíc v tý vesnici někoho ptali a ty řikali, že policajti jsou blbost na tom místě, takže fakt asi z nás chtěl vytáhnout prachy na tý farmě, ale my se naštěstí nedáme a syslíme si každou rupii! :D
Do kaldery Gunung Batur se platí oficiální vstup 31k IDR na jednoho, kdy jsou checkpointy na všech hlavních silnících. Na okraj kaldery jsme dorazili v 10 hodin a pořád ještě bylo krásný počasí, i když den předtím večer pršelo a ještě v noci to taky úplně nevypadalo. Sjeli jsme dolu do kaldery, což byl kopec dolu jak kráva a tam jsem zjistil, že jaksi nemám moc benzínu a nahoru z kaldery se mi fakt vracet nechtělo, ale na objetí dokola by to určitě nestačilo. Naštěstí hned na první silnici u jezera byla ruční pumpa na benzín, kterou obsuhovala nějaká bába (cca 6k za litr). Nejdřív jsme vyrazili asi 10km po slepý silnici po východních břehu jezera, kde byly moc pěkný výhledy na Gunung Batur přes jezero. Vrátili jsme se zpátky a jeli jsme po západním břehu jezera až úplně na severní cíp jezera k chrámu Pura Hulundanu Batur Songan. Na severu jezera bylo mraky vesniček, kde na nás mávaly děti u silnice, lidi byli milý a usmívali se a tak, prostě super. Už jsme měli docela hlad, tak jsme se tam ptali lidi na ulici na warung, v prvním nás řekli, že už jim došlo jídlo (asi v půl jedný), zrovna tam dojídali nějaký chlápci. V druhym jsme byli úspěšný a měli jsme pálivou rybu z jezera s rejží. Podle reakcí lidí tam jsme byli asi první bílý, co tam kdy zastavili, chodili se tam koukat děti a tak, připadali jsme si jako na jiný planetě oproti Ubudu. Aničče se trochu nelíbila hygienická stránka věci, ale stejně jsme měli hlad a nedalo se nic dělat, navíc ta ryba byla evidetně hned z jezera u silnice a bylo vidět že každej den vařej znova a když to dojde, tak to prostě dojde. Pálivá byla teda jak kráva, i na mě to bylo až moc, ještě jsme dostali k pití horkej čaj, kterej tomu úplně nepomáhal. Nakonec jsme platili 40k IDR a to si evidentně ještě řekli víc, což je komický v porovnání s cenama na jihu.
Museli jsme se vrátit kousek zpátky na silnici, co vede vnitřkem kaldery okolo Gn Batur a jeli jsme dál (Jl. Serongga a Jl Tabu) turistama naprosto netknutejma vesnicema. Na jednom místě vedla silnice přes 50 let starej lávovej proud, kde ještě pořádně nic nerostlo a bylo tam všechno úplně černý, na druhý straně kaldery se silnice po chvíli změnila z asfaltky na šotolinu a mraky jednýho šedýho popela ze sopky, na jízdu na motorce docela nepříjemný. Přímo na západ od hory se evidetně intenzivně těžil stěrk a kousek na lomem vedla extrémně prudká silnice přímo nahoru na okraj kaldery. Silnice měla sklon minimálně 20%, fakt jsem asi nikdy nic takovýho neviděl, možná akorát starý vojenský cesty v Dolomitech, ještě po ní jely ryhclostí tak 10km/h náklaďáky plný štěrku a vířily prach, takže dostat se nahoru bylo docela utrpení, navíc jsme se s Aničkou nějak ztatili v tom svahu a při předjížděni náklaďáků a shledali se až u hlavní silnice nahoře uplně zasraný od prachu a popela. Mezitím se už uplně zatáhlo a párkrát lehce poprchávalo.Parádní bylo, že celkově jsme v kaldeře potkali jenom asi 4 turisty na motorce, jinak vůbec nikoho, ani nás tam nikdo nenáháněl a nesnažil se něco prodat, bejt Bali takovýhle jako tady v horách, byl bych absolutně nadšenej.
Pomalu jsme vyrazili zpátky, ale trochu jinou cestou než jsme jeli nahoru - chtěli jsme se stavit v Pura Tirta Empul a Gunung Kawi. Cestou nám zase lehce sprchlo, ale jinak to byl strašně zábavnej sjezd na motorce, navíc tam skoro nejezdily žádný auta, nahoře v horách jsme si ještě nakoupili celkem levně ovoce (snake fruit a další nám neznámý dobrůtky, večer předtim jsem ještě googlil ceny s psal si je :D). Pura Tirta Empul (30k) je vodní chrám, kde je v jezírku vidět i trochu geotermální aktivita - bublající bahno na dně, taky se tam známej očistnej bazén. Dali jsme si tam výbornej druhej oběd přímo v chrámu (65k), ten den jsem si tam uvědomili, že ty ceny, co jsme byli zvyklý platit za jídlo byly úplně příšerný - např. přes 200k na pláži na Lembonganu. Poslední zástávkou dne bylo Gunung Kawi (15k), asi jenom 5 min od Tirta Empul směrem na Ubud. Dorazili jsme tam docela pozdě, asi v 5, takže už jsme to měli úplně pro sebe, ani prodavači cetek na schodech vedoucích dolů do údolí k sochám tam nebyli. Je to hluboký údolí, na jehož obou stranách jsou vytesaný hrobky ve skále a cestou k němu a od něj po proudu josu párádní rejžový políčka.
Večer jsme šli na naší oblíbený Jl. Gootama na masáž nohou (50k za jednoho na půl hodiny!), která byla po celym dni na motorce naprosto luxusní! Na celý ulici je asi 5 salónů a všechny jsou dost podobný, tak jsme si prostě jeden vybrali.
DEN 10: Ubud - Amed (3 hod)
V ubytování jsme si dohodli, že si u nich necháme krosny, půjčili si dvě motorky (Aničku bavilo řídit a byl by voser se mačkat 4 dny okolo Bali na jedný) a vyrazili jsme na první den okruhu: přejezd Ubud - Amed. První cíl bylo Sidemenský údolí ze Semarapury až na silnici pod Gunung Agung. Dostat se tam z Ubudu přes všechny ty města byl docela boj, zabralo to asi hodinu a půl, kdy v první půlce byl hustej otravnej provoz. Ale jakmile jsme vyjeli na silnice za Semarapurou, byli jsme na ní víceméně sami. Pod Gunung Agung jsme jeli ještě asi 10 km směrem na Pura Besakih kvůli výhledům, ale až na chrám jsme nejeli, veděli jsme, že bysme pak večer pořádně nestíhali a radši jsme riskli Pura Lempuyang, na kterej jsem čet lepší recenze.
Na oběd to docela nekonečný jízdě jsme dojeli na Tirga Gangga, omylem jsme přejeli vodní chrám, takže první co jsme viděli byly obrovský rejžový pole na planině pod Gunung Agung. zastavili jsme asi na třech místech u silnice, nad výhledama se otočili a sjeli dolů k chrámu. Ve vodním chrámu Tirta Gangga (40k) bylo třeba jenom 10 dlaších lidí, což byla naprostá paráda, asi hodinu jsme se tam různě procházeli po kamenech v jezírkách a tak. Nakonec nás ale vyhnalo sluníčko a děsivý vedro ven a na oběd do warungu přímo před chrámem. Nejdřív se nám nechtělo jít jíst na místě tak na raně u turistický zastávky, ale když jsme zjistili, že tam dáme oba jídlo a pití dohromady za 60k, nadšeně jsem si sedli. Jedinou nevýhodou, hlavně pro Aničku byla asi 3 metrová krajta a velkej zelenej leguán, který tam majitel měl tak jako na zemi kousek od nás. A vždycky, když se k nám začla plazit, po chvíli přišel a tak jako jí odšoup, no byl to trochu nervózní oběd nakonec.
Z Tirta Ganggy jsme pokračovali směr Amed a v sedle mezi Gunung Agung a Gunung Lempuyang jsme odbočili doprava a vystoupali po neskutečně strmý silnici až pod chrám Pura Lempuyang (21k s tím, že vstup byl asi jenom 3k, měli tam krabičku na příspěvky). U vstupu do chrámu tam byl Indonésan, kterej uměl pár slov česky, že prej zná nějaký Čechy či co, což bylo celkem zábavný, protože na tomhle místě jsme byli skoro nejvíc v prdeli z civilizace, co to na bali jde. :D Navíc řikal, že ten den tam bylo asi 10 lidí před náma a z toho 4 Češi. Chrám byl nádhernej a tu hodinu, co jsme po něm chodili, jsme nepotkali absolutně nikoho kromě kohoutů a slepic. Prý se dá jít až na vrchol hory, což nám doporučoval i ten chlápek, ale celkem děsivě se zatahovalo a navíc už bylo docela pozdě odpol, takže jsme prošli jenom ten největší chrám pár minut cesty do kopce z konce silnice a vrátili se k motorkách zrovna když začalo lehce mrholit.
Asi 10 minut jsem počkali, než se přežene přeháňka a vyrazili jsme zkopce do Amedu, kde jsme měli zamluvený ubytováni přímo na pláži - Sama Sama Café and Bungalows (200k) na Pantai Jemeluk, což je záliv na konci Amedu, kde je kolálovej útes až přímo u břehu a pláže s černým pískem, protože leží přímo pod sopkama Gn Agung a Lempuyang. Na Amedu bylo boží, že to je řada rybářskejch vesnic, takže v těch pár warungách se tam nedá jíst vícemnéně nic jinýho než ryby - vždycky tam měli napsáno, jaký maj ten den, většinou to byla barakuda nebo tuňák. Už jsme se naučili na normální ceny, takže večeře za 100k (ryba 30, jeden fresh 10) byla tak standard.DEN 11: Amed
Měli jsme naplánovanou flákačku na pláži a taky jsme to dodrželi. Náš hostel byl přímo na korálovým útesu, kterej začínal asi 10 metrů od břehu, takže vzdálenost postel - korálovej útes byla přibližně 25m, což byl docela luxus. Hned ráno jsme si oba půjčili věci na potápění (80k za oba) a celej den jsme trávili tim, že jsme střídavě zevlili na pláži nebo se potápěli. Proplavali jsme víceméně celou Pantai Jemeluk, ale nakonec jsme zhodnotili, že asi nejlepší útes je stejně přímo před našim ubytováním. K obědu jsme si dali v našem ubytování barakudu, odpoledne jsme viděli hejno barakud plavat okolo nás, prostě paráda. :D
K večeru jsme měli už stejně dost zevlení a jeli jsme se ve dvou na jedný motorce projet směrem na nejvýchodnější bod Bali, kam jsme nejspíš nedojeli, ale dojeli jsme na pár krásnejch výhledů na Lombok a absolutně opuštěnějch pláží. Cestou zpátky se směrem od Gunung Agung hnal standardní odpolední liják, kterýmu jsme se akorát stihli vyhnout, chvíli jsme počkali a šli jsme se znova potápět na pláž před večeří.
Večer, při nákupu vody a tak na anabázi, co nás čekala další den z Amedu do Munduku, jsme nakoupili i pár věcí domu - měli tam děsně levný cibetkový kafe, za 100k takovej docela velkej pytlík, v kterym už ale nevim, kolik toho bylo, doma to vyšlo myslim na 3krát šest kafí. A v Amedu se historicky těžila sůl a ještě to tam pár lidí dělá, taková úmorná práce, že nosej barely s vodou do nádrží za pláží a čekaj, až vyschnou a z toho sbíraj sůl - tak jsem tátovi koupil takhle poctivě vydřenou sůl.
DEN 12: Amed - Munduk (4 hod)
Tenhle přejezd byl asi nejnáročnější, první dvě hodiny jsme jeli po hlavní silnici na severu Bali, kde doprava sice nebyla uplně strašná, ale jezdily tam autobusy a náklaďáky, který jsme museli předjíždět, takže to bylo trochu akčnější. První zastávka byl až Les waterfall (40k!), na kterej se obdočilo asi 5 km do vnitrozemí, zpětně jsme uznali, že to bylo trochu zbytečný, sice to byl tak 20 metrů vysokej vodopád v docela pěkný džungli, ale s tím, co bylo v centrálním Bali se to nedalo srovnat. Vtipný bylo, že jsme podle mapy dojeli na konec lesní cesty, odkud to mělo bejt asi 15 min pěšky a tam vůbec nikdo nebyl, kromě stánku a chlápka, co tam prodával lístky, za celou dobu jsme tam nikoho nepotkali, super práce. :D
Po další nekonečný cestě po hlavní silnici jsme asi po hodině konečně zahli do vnitrozemí směrem na Sekumpul waterfall, což by měl být největší vodopád na Bali. Měli jsme trochu dilema, jak to projedeme dál, protože na netu jsem nenašel, jestli je možný ze Sekumpulu projet skrz hory a dostat se přímo nad Danau Buyan - nakonec tam byla vetšinu cesty nová asfaltka a šlo to sice zdlouhavě, ale docela v pohodě. Ještě před vodopádem jsme hledali místo na oběd a konečně v jedný vesnici jsme našli náměstíčko s pár warungama, kde jsme byli hlavní atrakcí a všichni si tam s náma povídali. Je super, že na takovymhle místě nás nikdo nechtěl obrat a oběd stál 45k (2 jídla plus 4 pití). 
Na Sekumpul waterfall jsme dorazili za lehkýho mrholení asi v 1 odpol, který nás střídavě provázelo už celej zbytek dne. Cesta na Sekumpul waterfall ze silnice. Celkově jsme na Sekumpulu, což ve skutečnosti není 1 vodopád, ale dvě stopující se údolí s 2 soustavama velikejch vodopádů, strávili asi 2 a půl hodiny. Od parkování to byla docela štreka a čekali tam chlápci s motorkama, s kterejma nás tam dál nepustili, že nás svezou, což jsme s vděky odmítli. Nahoře nám ještě takovej milej kluk nabízel guida, což jsme tak nějak automaticky bez rozmyslu odmítli - když to vezmu zpětně, tak by to možná i bylo fajn při těch rozvodněnejch řekách dole, kde jsme nevěděli kudy jít nejdřív. I když jako nakonec jsme to zvládli bez problému a bylo to celkem přímočarý, šlo jenom o ty rozvodněný řeky. K vodopádům se musí sejít tak 200 metrů převýšení po schodech dolů k řece - levý vodopád je docela blízko a cesta k němu byla snadná. Ten vpravo byl horší a hned na začátku se musela brodit docela hluboká řeka, na který bylo vidět, že je rozvodněná, tak jsme to vzdali. Ale v tu chvíli, co jsme to už zabalili, tam přišel ňákej Indonésan provádějící dva turisty a řikal nám, ať jdeme za nima, že to je uplně v poho a bezpečný. Tak jsme si svlíkli většinu oblečení a s botama to hodili pod strom a šli proti proudu řeky k vodopádům - bylo to tak 800m, možná kilometr, částečně řekou a částečně po kamenech v takový hluboký soutěsce, na konci který byly do podkovy padající 3 vodopády. Celá ta cesta i ty vodopády na konci byly absolutně neskutečný, vlastně asi nejhezčí věc, co jsme na Bali viděli. Zase nám teda asi hrálo do karet, že jsme tam byli odpol a mimo sezónu, takže tam byli jenom ty tři lidi před náma a my v celym údolí. Jediná věc, co to kazila, byla, že se Anička totálně nakopla, když jí to pod vodopádem uklouzlo po nějakym kameni. Celou cestu nahoru i dolu střídavě pršelo, ale bylo tam teplo a vůbec to nevadilo, stejně tam bylo nekonečný vlho a všude voda z vodopádů, tak to ani moc nebylo poznat.
Na Munduk jsme vyráželi v dešti, ale takhle odpol v horách jsme si řekli, že nemá cenu na nic čekat. Jak jsme stoupali výš a výš do hor, docela se ochlazovalo a pršelo pořád víc a víc. Do sedla nad Danau Buyan jsme přijeli už absolutně promrzlý, protože všechno teplý oblečená připravený na sopky na Jávě jsme samozřejmě nechali v Ubudu a měli jsme s sebou jenom pár trik a kraťasů, já měl chytře jenom takovou sračkoidní pláštěnku a neměl jsem ani pončo jako Anička. Cejtili jsme se přibližně stejně jako ta opice na fotce, která tam taky mrzla v dešti v tom sedle. :D Ze sedla to byla ještě minimálně půl hodina v dešti dolu do Munduku, takhle promrzlej jsem nebyl ani nepamatuju, když jsme přijeli, tak jsme se oba uplně celý klepali. :D
Měli jsme s Aničkou trochu neshody, jestli bydlet v parádním ubytováni s dobrým hodnocením za 270k (Adila Warung and Homestay - Anička) nebo v nějaký asi trochu spíně asi za 150k (já). Nakonec jsem naprdlej souhlasil, že teda budem v tom dražším, což nám (nakonec teda spíš mě absolutně bez oblečení :D) asi zachránilo život, protože v nečem zatuchlym bez teplý vody bych ten den fakt chcípnul zimou. :D Takže jsem přijeli do toho parádního ubytování, byli asi půl hodiny ve vařící sprše a pak si dali k večeři jendoznačně nejlepší Nasi a Mie goreng, co jsme měli za celou dobu na Bali měli. Musel jsem přiznat, že to ubytování bylo naprosto boží a fakt to stálo za to.
DEN 13: Munduk - Ubud (3 hod)
Už jsme si zvykli na místní počasí, takže vzhledem k tomu, že jsme všechno chtěli radši vidět za sluníčka a ne za deště, jsme vstali v půl šestý a šli asi 20 minut pěšky z našeho ubytování na Munduk waterfall. Jedinou překážkou na úzký pešině podle zavlažovacího kanálu byl had, kterej nás docela vystrašil. Na Munduk waterfall z ubytování. Vrátili jsme se akorát na snídani, která byla stejně dokonalá jako večeře - já neodolal a měl jsem zase Nasi Goreng a Anička měla smaženej banán Pisang goreng.
První asi půlhodinu jsme museli dojet zpátky na sedlo nad Danau Buyan, z kterýho jsme sjeli dolu do veliký kaldery okolo jezer Danau Buyan a Danau Beratan. U Danau Beratan jsme zastavili u jendoho z nejznámějších míst na Bali - Pura Ulan Danu Beratan. Hisduistickej chrám na hladině jezera v centru kaldery v centrálním Bali, tady odtud je asi jedna z nejtypičtějších fotek pro Bali. Taky vstup do chrámu stál 100k na jednoho, přitom tam víceméně nic kromě toho chrámu nad vodou nebylo. Ten chrám byl jako pěknej a stálo za to ho vidět, ale ta cena, oproti ostatním věcem, byla dost děsivá. :D Navíc tam člověk stráví prostě čtvrt hodiny, když to protahuje na maximum, protože tam nebylo nic dalšího kromě výběhu s muntžakama, což bylo spíš smutný, protože vypadal probližně tak, jak to v pražský zoo mohlo vypadat tak v roce 1920 nebo možná spíš nikdy. Výběh bez ničeho a jenom hluboký bahno na dně, ble:(.
Poslední zastávka na naší circumnavigaci Bali byly Jatiluwih rice terraces, asi největší terasy společně s Tirga Gangga, tyhle navíc ve zvleněnejch kopcích. Cestou do Ubudu to byla tam půl hodiny zajížďka, ale pěkná, jelo se kopcema, kde byly vesničky s chrámama a parádníma rejžovejma polema. Dokonce jsem viděl poporvý v životě sesuv v rejžovejch terasách, o čemž jsem tak dlouho přemejšlel, že se nestává víc. Byl jenom tak 20 metrů dlouhej, ale byla tam parádně čistá kruhová odlučná hrana.
Jak jsme se bližili k centru Jatiluwih teras, všude okolo už to vypadalo parádně - kopce, terasy, sopka nad náma. Na silnici před terasama vybírali 50k na jednoho za vjezd, to nás po Beratan chrámu pěkně naštavo, tak jsme po pravdě řekli, že chce jenom projet do Ubudu a je nesmyslný za to platit, načež nás pustili zadarmo. Pak jsem teda na jednom místě zastavil na fotku a už nám přišlo, že nás tam chce někdo kontrolovat, jesi jsme platili, tak jsme radši pomalu jeli na motorce dál. :D Jak jsme se bližili k Ubudu, tak doprava houstla a krajina byla čím dál rovnejší a nudnější. Kus před Ubudem jsem viděli nějakou bábu, co krájela velikej jackfruit, tak jsme si řekli, že to musíme taky ochutnat akoupili jsme si to k svačině (popravně v tu chvíli jsme si mysleli, že kupujeme velkej durian a ještě nám pár dní trvalo, než jsme na Jávě pochopili, že durian je fakt děsivější :D). Jakcfruit byl strašná dobrůtka, takže jsme z toho byli nadšený a nechápali jsme, co všichni s tim durianem maj. :D
Vrátili jsme se do našeho ubytováni v Ubudu a šťastně se shledali s báglama. po příjezdu jsme se jeli ještě podívat asi 5km od Ubudu na Jl. Raya Petulu, kde večer přilítají tisíce bílých volavek a spěj tam uplně na všem ve vesnici. Do třetice nás zaskočil chlápek, kterej chtěl platit na průzezd, tentokrát už jsme to vzdali a zaplatili 40k. :D Stálo to za to, to neskutečný množství bílejch volavej sedících všude po vesnici bylo uplně magický. Vesnici jsme projeli s vrátili se k nám domu ze severu po Jl Sri Wedari - kdyby jsme jeli obráceně, tak by tam asi nikdo nevybíral, viděli jsme lidi jen na straně k Ubudu. Večer jsme šli ještě jednou na masáž - Anička celkovou za 100 a já záda asi za 60, paráda - a do našeho oblíbenýho warungu.
DEN 14: Ubud - Jáva (5 hod)
Poslední den na Bali jsme měli na plánu přejezd trajektem na Jávu a případně i noční pochod na Kawah Ijen - podle toho, jak to dopadne. Snažili jsme se sehnat taxíka nebo Uber, kterej by nás odvez přímo na Ubung terminál, odkud jezdí busy do Gilimanuku. Bohužel nešlo sehnat nic rozumý ani přes naše domácí, tak jsme si zjistili, jak jezděj bema na Batubulan a dohodli se, že se opět vydáme do jámy lvové. Bohužel z Ubudu nejede nic přímo na Ubung, takže se musí jet Ubud - Batubulan - Ubung - Gilimanuk. Chytit bemo na Batubulan nakonec nebylo tak náročný, prostě jsme pobíhali na ulici před Ubud marketem a ptali se každýho bema, kam jede, a nakonec nějaký fakt jelo na Batubulan. Nakonec jsme se teda my, pár slepic a nějakejch ženskejch vydali na Batubulan, dokonce se nám povedlo zaplatit jenom 20k na jednoho, což bylo míň, než jsme čekali a stejně jako ženský okolo nás, což bylo milý překvapení.
Batubulan se zamozřejmě ukázal jako sídlo všech největších zmrdů z celýho Bali a prostě jsme nedokázali sehnat veřejný bemo, možná se musí jít někam víc před nádraží nebo dýl čekat, ale na ani jedno jsme uplně něměli čas. Takže po pár minutách smlouvání jsme jeli za 30k na Ubung, což nás sice naštvalo za pár minut v bemu, ale nebylo to tak děsný. Ubung byl taky pěknej voser, nakonec jsme skončili v nějakym menším buse s místňákama, ale platili jsme každej 100k IDR za ty 4 hodiny cesty, což bylo o dost víc, než za vlaky na Jávě. Bohužel jsme nikde nedokázali najít, kolik by to mělo stát a na nádraží na nás jako na jediný bělochy prostě šli s tim, že nás nikdo pod 100k neodveze a moc s tim nešlo nic dělat. Cestou do Gilimanuku jsemasi hodinu stáli v koloně, jejímž důvodem se ukázal bejt první velkej kamion, co jsme na Bali viděli, a hned ve škarpě u silnice.
V Gilimanuku bylo všechno parádně přehledný, za půlhodinovej trajekt jsme dostali dokonce oficiální lístky a zaplatili 6k IDR na jednoho, což po těch 100k na bus bylo docela komický.
Jídlo:
Nakonec se naším nejoblíbenějším jídlem bylo Nasi Goreng, což je jejich nejjednodušší jídlo, prostě smažená rejže s různou zeleninou a masem/krevetama a volským okem. Nebo Mie Goreng, což je verze s nudlema. Nasi a Mie goreng maj absolutne vsude a casto vicemene jako jediny jidlo.
Ryby - v Amedu to byl naprostej ráj, v každym warungu měli večer čerstvou rybu (barakuda/tuňák) za 30k. Např. v Ubudu byly o hodně dražší, ale to je pocjopitelný, když v Amedu je chytaj víceméně na zahradě.
Cap cay - polívka se zeleninou, dost jinej styl oproti osttaním jídlům, někdo nám řikál, že to je původem čínský..
Satay - kuře s omáčkou z ořechů, moc mi nechutnalo.
Pisang Goreng - snídaně, smaženej banán, ke kterýmu dávaj různě čokoládu a tak, absolutně boží
Ovoce - všude čerstvý a výborný, nejlepší koupit u stánku u silnice, v sámoškách, kterej stejně neni moc, bylo dražší. Moje nejoblíbenější bylo snake fruit a chutná nám i jackfruit, čerstvej durian jsme nezastihli.
Reálný ceny na Bali pro místňáky (např v centru Ubudu ale často prostě nedosažitelný, např. v Amedu nebo na Nusa Lembonganu úplně v klidu, na Jávě ještě tak o 25-50% míň):
Nasi Goreng/Mie goreng: 15-20k, v horách se dá sehnat okolo 12kIDR
Cap cay: 15k
Grilovaná ryba, většinou barakuda nebo tuňák: 30k (Amed), 20k (v horách v místním warungu, absolutně bez turistů a stejně si asi řekli víc)
Fresh juice: 10k - sever, Lembongan (např. v Ubudu za tuhle cenu nejde sehnat, do 15k je to normální cena)
Voda: 4k velkej obchoďák, jinak 6-7k v turist. místech.
Většina cen byla snadno vygooglitelná a je to dost důležitej krok, hlavně když je člověk v Indonésii poprvý a hned na Balia nemá na ceny odhad. Na druhou stranu jsme se bavili s lidma, co začínali na Jávě a dojeli na Bali a byli vyvalený, jak je tam všechno nesrovnatelně dražší. Zajímavý na tom bylo, že ceny, co jsem našel z roku třeba 2010, byly poloviční oproti cenám 2016. Víceméně ceny Bali 2010 přesně odpovídaly Jávě, když jsme tam byli.
Rýžová pole Bali
- Tirta Gangga - největší a neskutečně parádní, na severovýchodě u vodního chrámu. Výhled asi kilometr nad chrámem u silnice je neskutečnej. Většina je na rovině, ale výhled je tak 100 nad nima.
- Jatiluwih - veliký terasy v kopcích, na pohled asi nejhezčí na Bali, ale víc turisticky zkažený než Tirta Gangga, platí se i vstup na silnici (40k?). My teda řekli, že jenom projíždíme a nezaplatili, ale já pak zastavil na fotku a už nás tam někdo naháněl. :D Když už tam clověk dojede, stálo by za to zaplatit podlě mě. Jakákoliv náhodná silnička v okolí byla nádherná a vedla přes pěkný rejžový pole, takže 100% stojí za to si tam dojet na motorce.
- Jižně od Gn Agung a Sidemen údolí - žádný speciální místo, ale je to ve stylu jako Jatiluwih, bez turistů, že si člověk může zajet kam chce a jsou tam i parádní výhledy.
Tegalalang- hlavní turistický místo severně od Ubudu, takový malý údolíčko, bylo by to pěkný, ale absolutní přeplněnost turistama plus to, že místňáci tam stojej na cestách a vybíraj na každejch 10 metrech prachy je fakt fail. Nestojí za to tam jezdit, maximálně cestou na Gn Batur. V porovnání s timhle je údolí a terasy u Gunung Kawi mnohem hezčí, vlastně je hezčí i Campuhan ridge přímo za Ubudem. Blouděnim okolo Ubudu a procházkou po Campuhan ridge toho člověk uvidí daleko víc a v mnohem větším klidu v porovnání s Tegalalangem.
Jediný rozumný řešení, co jsme našli, je prostě motorka (za 50k na den jsme v Ubudu sehnali docela pěkný, ale bylo to v našem homestayi). Veřejný busy a bema jsou fakt psychicky i časově náročný, ale někde jsem čet, že aspoň busy z letiště by se měly zlepšit snad od 2017. Např. cesta Ubud - Ubung by byla nejvýhodnější Uberem, ale ráno jsme nic nesehnali.
Vlastně jediný chvíle, kdy jsme si to na Bali 100% užívali a nemuseli se ničim stresovat, bylo na Lembonganu nebo na Bali, když jsem měli půjčený motorky. Jakmile tam člověk musí bejt na někom závislej, je to peklo.
Smlouvání
Při normáním smlouvání by člověk čekal, že prodávající nastřelí třeba 300% ceny, ja automaticky řeknu čtvrtinu až šestinu a nakonec se dostanem na něco normálního, což bylo to na co jsem byl zvyklej třeba z Maroka a tak. Ale přímo na Bali se nám často stávalo, že nastřelej třeba 800% ceny pro místní, z který se prostě na normální cenu dosmlouvat nedá, takže jako nejúspěšnějsí taktika se ukázalo prostě mávnout rukou a říct, že vim že to stojí 10krát míň, že si snad dělá srandu a odejít. Po tomhle často vyšlo to usmlouvat někam blízko k reálný ceně. (z textu den 7)
Počasí v listopadu na Bali
Trochu jsme se váli, že nám začátek období dešťů zkazí dovolenou, ale nakonec se ukázalo, že je to docela v pohodě:
Na Nusa Lembonganu a v Sanuru nepršelo vůbec, akorát byly vidět mraky ve vnitrozemí nad Ubudem a okolo Gunung Agung, na Lembonganu sprchlo jednou asi 10 minut a to jsme za to byli vděčný, jinak celou dobu absolutně modrá obloha.
V Ubudu a v Amedu pršelo víceméně každý den, ale vždy to bylo třeba půl hodiny v 5 odpol. Ráno nepršelo nikdy a vždycky bylo ráno naprosto parádní počasí, který se behěm dne pomalu zhoršovalo - dobrý dny bylo pořád modro a pršelo 20 min někdy pozdějš odpol nebo vůbec, horší dny se zatáhlo po poledni a sprchlo třeba jednou ve 2 a jednou v 5 na půl hodiny.
V centrálních horách pršelo každý den, většinou se zatáhlo už před polednem a odpol se nám jednou stalo, že pršelo od 3 do 5 vkuse.
Takže na cestování v horách je to reálný, ale naučili jsme se, že jsme vstávali v 6, kdy bylo krásný počasí na východ slunce, a chodili jsme spát dřív, takže když pršelo, tak jsme většinou dorazili domu nebo večeřeli. Ono na to být v Ubudu déšť vlastně vůbec nevadí, většinou jsou to intenzivní přeháňky, před kterýma se dá snadno schovat.
