Cesta autem okolo Polska - 3300 km za 14 dní, viz. přiložená mapa, v závorkách čas přejezdů.
1. DEN: Kladno - Ustka (10 hodin)
Nakonec vyrážíme o den později kvůli pátečnímu narození Elišky, takže se rozhodujeme vynechat Wolin a pobřeží západně od Slowinski NP, takže hned první den jedeme 10 hodin přejezd až do Ustky. K moři přijíždíme asi v 6 večer a po chvíli bloudění nacházíme kemp, kde jsme skoro sami. Procházíme si město, kde je sice poměrně dost německejch turistů, ale nakonec v porovnání s Lebou se ukazuje jako naprosto poklidný a shodujeme se, že zastávku jsme zvolili určitě dobře, na promenádě si dáváme výborný mořský speciality a na molu koukáme na plachetnici odjíždějící z přístavu při západu slunce. Vzhledem k tomu, že v Čechách bylo 35 stupňů a i předpověď ukazovala teplo, celkem nás zaskočí nutnost vzít si večer mikiny a dlouhý kalhoty.
2. DEN: Ustka - Leba (2 hod), Slowinski NP
Ráno vyrážíme do západní části Slowinski NP: první zastávku máme na nejvyšší hoře národního parku - asi 150 m vysokém kopci nad Smoldzinem, od benzínky je to asi půl hodiny do kopce, kde je krásná nová rozhledna s výhledem na Gardno i Lebske jezero a duny u Czolpina. Dál pokračujeme do vesnice Kluki, kde je krásně udělaný skanzen, který se prolíná se starou vesnicí, že vlastně není poznat, co se skanzen a co ne, navíc jde celý projít zadarmo.
Dál parkujeme v Czolpinu a jdeme na duny asi 2km SV od parkoviště, procházíme duny až k moři, kde zrovna moc nefouká a je teplo, tak se chvíli poflakujeme na pláži a koupeme se. Dál jdeme až na úroveň majáku, kde zahýbáme směrem k parkovišti. Maják je bohužel zavřený, i když podle všeho jen kvůli tomu, že správce zrovna někam odešel. Celý okruh tady. Na parkovišti k pláži je neskutečně narváno, v dunách je lidí jenom pár a na cestě po pláži jsme uplně sami, i když tam jsme v poledne.
Už celkem unavený přejíždíme směrem do Leby, cestou jedeme krásnou krajinou po malých silničkách a obdivujeme čapí hnízda se skoro dospělými mláďaty. V jednu chvíli zastavujeme, protože nám čáp přechází přes cestu. Už při vjezdu do Leby stojíme v koloně a po čase se dostáváme do neuvěřitelně přelidněnýho města, na doporučení nějakýho blogu stavíme v kempu hned vlevo za mostem přes Lebu - kemp Rafael. Kemp je sice plnej, ale perfektně vybavenej a dost velkej, takže najít místo pro auto a pro stan pro dva není problém. Večer se ještě jdeme koupat na městkou pláž, kde je poměrně kosa a fouká příšernej vítr, takže koupání vzdáváme a časem docházíme podle Leby do centra, kde už jenom bloudíme po městě, ale není tu nic moc k vidění.
3. DEN: Slowinski NP - duny u Leby, přejezd Leba - Kashubia - Gdansk (4 hod)
Další den vstáváme v 7 ráno a před osmou jsme na parkovišti směrem na Górą Łącką, kde jsme uplně první, takže nemáme komu zaplatit parkování. Víme, že by měl od parkoviště až k dunám jezdit vláček, ale zjišťujeme, že první jezdí až v 9 hodin, takže vyrážíme pěšky a 5km máme za sebou asi po 50 minutách a k dunám dorážíme společně s prvním vláčkem a obsluhou kasy. Na dunách jsme úplně sami, trávíme tu asi hodinu a pak jdeme dál vykoupat se do moře, kde se až asi po půl hodině objevují první lidi. Zpátky přes duny se vydáváme okolo 11., kdy už tam jsou neskutečný davy lidí - jsme na sebe pyšný, jak jsme ráno zvládli vyrazit rozumně a užít si to sami. Okruh opět tady. Už jsme celkem unavený, tak se nakonec rozhodujeme zaplatit si na cestu zpátky vláček, i když nám to chvíli trvá, protože cena je dost přestřelená.
Zjišťujeme, že je poledne, jsme zpátky v Lebě, z národního parku jsme viděli všechno, co jsme chtěli a u moře je celkem chladno a dost fouká, takže se rozhodujeme vynechat den flákání u moře a radši pokračujeme dál do Kashubie, kde plánujeme jednu noc přespat.
Brzy odpoledne dorážíme do Kashubie, kde se zastavujeme v Chmielnu, který leží na hrázi mezi dvěma jezerama. Bohužel se ukazuje, že dál od moře je mnohem větší vedro a je tu přes 30, takže máme sílu jenom na koupání se v jezeru. Po chvíli se rozhodujeme, že přejedeme až ke Gdaňsku, protože tady bysme ve vedru stejně jenom leželi u jezera, kde bylo stejně poměrně dost lidí.
Zastavujeme se v Kartuzy, kde je kartuziánský klášter založený mnichy , kteří přišli z Prahy - vypadá dost monumentálně a i děsivě, tvar lodi by měl údajně připomínat rakev, na stěně jsou hodiny, u kterých je napsáno "s každou odbytou vteřinou se přibližuje okamžik smrti" a velký sluneční hodiny s nápisem Memento mori.
V Gdaňsku se nakonec rozhodujeme najít kemp, nakonec se rozhodujeme pro Kemp Stogi ležící na ostrově za Mrtvou Wislou, odkud jezdí tramvaj do centra a přitom leží dál od města u moře. Kemp je opět neuvěřitelně přeplněnej, ale po chvíli se nám daří najít místo v borovicovym lese na okraji kempu, stavíme stan a rychle vyrážíme na večerní prohlídku města.
Jedeme ze Stogi do centra, který si od 7 do 11 procházíme, za tmy se město stejně ukazuje jako nejhezčí, nejvíc času nakonec trávíme okolo kánálu, potom poslední tramvají jedeme zpátky do kempu. Rozhodujeme se, že ráno pojedeme dál, město jsme si prošli a do muzeí se nám nechce, nakonec kvůli koloně vzdáváme i Westerplatte, kde padly první výstřely 2.WW.
4. DEN: Gdaňsk - Sztutowo - Katy Rybackie - Malbork (3 hod)
Ze shonu posledních dvou dní jsme celkem unavený, tak ráno nikam nepospícháme a asi v 10 vyrážíme na pláž kousek od kempu - údajně nejhezčí pláž v Gdaňsku. Podle počtu lidí je vidět, že oblíbená je určitě, mile působí i nedalekej nákladní přístav. Moře je poměrně nezvykle zelený, ale je nám vedro, tak se rychle převlíkáme a skáčeme do vody, až ve vodě nám začíná bejt podezřelý, že jsme ve vodě úplně sami. Aničku po chvíli vyhání z vody pískot plavčíka, později zjišťujeme, že byl vyhlášený zákaz plavání kvůli přemnoženejm sinicím - vůbec by mi nenapadlo, že to je v moři možný, ale na druhou stranu, voda tam skoro nebyla slaná. Jdeme tedy zpátky do kempu, daváme si oběd, důkladně se koupeme a po složitým kličkování mezi borovicema konečně vyrážíme směr písečná kosa, na který leží Krynica Morska.
Cestou musíme přejet přes přívoz vedoucí přes už docela velikou Wislu přímo u jejího ústí. Dál pokračujeme asi 40 minut směrem na východ a nakonec se rozhodujeme, že zastavíme v koncentračních táboře Stutthof, který je asi 3 min od hlavní silnice a ještě navíc tam je vstup zadarmo. Prohlídka nám zabere slabou hodinu, během který se krásná modrá obloha z ničeho nic změní na černý bouřkový mraky ženoucí se ze západu - celou dobu je tak krásný počasí, že nás ani nenapadlo koukat na předpověď. V Katy Rybackie chceme jít na pozorovací věže na kolonii kormoránů, ale je příšerná průtrž mračen a podle všeho ještě pár hodin bude, tak nakonec vzdáváme plán, že dáme ještě flákačku u moře a radši jedeme dál do bejvalýho hlavního města germánských rytířů - Malborku. Jakmile zastavíme, tak přestane pršet, takže rychle postavíme stan a hned vyrážíme na večerní procházku okolo hradu a hlavně jdeme na druhý břeh na výhled přes řeku. Rozdíl mezi davama turistů přes den a večerním tichem je neuvěřitelnej a libujeme si, jak můžeme chodit sami po všech nádvořích, vlastní hrad půspbí díky svojí velikosti spíš jako malý město než jako hrad. Za celou dobu potkáváme asi 5 lidí. Na náměstí si dáváme pivo a ve tmě se zpět do kempu,
Brzy odpoledne dorážíme do Kashubie, kde se zastavujeme v Chmielnu, který leží na hrázi mezi dvěma jezerama. Bohužel se ukazuje, že dál od moře je mnohem větší vedro a je tu přes 30, takže máme sílu jenom na koupání se v jezeru. Po chvíli se rozhodujeme, že přejedeme až ke Gdaňsku, protože tady bysme ve vedru stejně jenom leželi u jezera, kde bylo stejně poměrně dost lidí.
Zastavujeme se v Kartuzy, kde je kartuziánský klášter založený mnichy , kteří přišli z Prahy - vypadá dost monumentálně a i děsivě, tvar lodi by měl údajně připomínat rakev, na stěně jsou hodiny, u kterých je napsáno "s každou odbytou vteřinou se přibližuje okamžik smrti" a velký sluneční hodiny s nápisem Memento mori.V Gdaňsku se nakonec rozhodujeme najít kemp, nakonec se rozhodujeme pro Kemp Stogi ležící na ostrově za Mrtvou Wislou, odkud jezdí tramvaj do centra a přitom leží dál od města u moře. Kemp je opět neuvěřitelně přeplněnej, ale po chvíli se nám daří najít místo v borovicovym lese na okraji kempu, stavíme stan a rychle vyrážíme na večerní prohlídku města.
Jedeme ze Stogi do centra, který si od 7 do 11 procházíme, za tmy se město stejně ukazuje jako nejhezčí, nejvíc času nakonec trávíme okolo kánálu, potom poslední tramvají jedeme zpátky do kempu. Rozhodujeme se, že ráno pojedeme dál, město jsme si prošli a do muzeí se nám nechce, nakonec kvůli koloně vzdáváme i Westerplatte, kde padly první výstřely 2.WW.
4. DEN: Gdaňsk - Sztutowo - Katy Rybackie - Malbork (3 hod)
Ze shonu posledních dvou dní jsme celkem unavený, tak ráno nikam nepospícháme a asi v 10 vyrážíme na pláž kousek od kempu - údajně nejhezčí pláž v Gdaňsku. Podle počtu lidí je vidět, že oblíbená je určitě, mile působí i nedalekej nákladní přístav. Moře je poměrně nezvykle zelený, ale je nám vedro, tak se rychle převlíkáme a skáčeme do vody, až ve vodě nám začíná bejt podezřelý, že jsme ve vodě úplně sami. Aničku po chvíli vyhání z vody pískot plavčíka, později zjišťujeme, že byl vyhlášený zákaz plavání kvůli přemnoženejm sinicím - vůbec by mi nenapadlo, že to je v moři možný, ale na druhou stranu, voda tam skoro nebyla slaná. Jdeme tedy zpátky do kempu, daváme si oběd, důkladně se koupeme a po složitým kličkování mezi borovicema konečně vyrážíme směr písečná kosa, na který leží Krynica Morska.
Cestou musíme přejet přes přívoz vedoucí přes už docela velikou Wislu přímo u jejího ústí. Dál pokračujeme asi 40 minut směrem na východ a nakonec se rozhodujeme, že zastavíme v koncentračních táboře Stutthof, který je asi 3 min od hlavní silnice a ještě navíc tam je vstup zadarmo. Prohlídka nám zabere slabou hodinu, během který se krásná modrá obloha z ničeho nic změní na černý bouřkový mraky ženoucí se ze západu - celou dobu je tak krásný počasí, že nás ani nenapadlo koukat na předpověď. V Katy Rybackie chceme jít na pozorovací věže na kolonii kormoránů, ale je příšerná průtrž mračen a podle všeho ještě pár hodin bude, tak nakonec vzdáváme plán, že dáme ještě flákačku u moře a radši jedeme dál do bejvalýho hlavního města germánských rytířů - Malborku. Jakmile zastavíme, tak přestane pršet, takže rychle postavíme stan a hned vyrážíme na večerní procházku okolo hradu a hlavně jdeme na druhý břeh na výhled přes řeku. Rozdíl mezi davama turistů přes den a večerním tichem je neuvěřitelnej a libujeme si, jak můžeme chodit sami po všech nádvořích, vlastní hrad půspbí díky svojí velikosti spíš jako malý město než jako hrad. Za celou dobu potkáváme asi 5 lidí. Na náměstí si dáváme pivo a ve tmě se zpět do kempu,
5. DEN: Malbork - Gniew - Toruň (2 a půl hod)
Ráno vstáváme v 7, abysme byli u hradu na otvíračku v 8, protože tušíme, že během dne tam budou davy turistů. Pujčujeme si mluvítka s angličtinou a prohlídku si užíváme a nikam nepospícháme - ve 12 máme hotovo a jsme děsně hladový. Při odchodu z hradu okolo hlavní brány vidíme frontu, která se tváří minimálně na hodinu a spokojeně odcházíme do Mekáče na zmrzlinu a wifinu. Malbork je město, který evidentně žije jenom turismem z hradu a jinak v něm vůbec nic není, chvíli se snažíme najít krám, ale pak to vzdáváme a hlad nás zahání zpátky do mekáče, kde se cpeme, cehož, jako vždy, potom trpce litujeme.
Rozhodnutí věnovat dnešek památkám germánských rytířů a přesunu do Toruně vyrážíme směrem na jih, když vidíme hrad ve Sztumu, nakonec nezastavujeme a pokračujeme až do Kwidzině, kde je nádherná pevnost nad šikorým údolím řeky Wisly. Procházíme nádvoří, já běžím na pole pod pevnost na pár fotek a radší sedáme do auta a jedeme dál, venku je přes 30 stupňů a těšíme se na vítr v autě. Přes řeku se zastavujeme v další pevnosti rytířů ve městě Gniew. Město působí celkem dost zaostale - na hlavní ulici je pár obchodů, ale ve všech vedlejších jsou zahrady se slepicema, rozpadlý baráky atd. Uprostřed všeho stojí monumentální čtvercová pevnost, kde se procházíme, chvíli odpočíváme při výhledu na Wislu z druhý strany údolí a jedeme dál. Je třeba přiznat, že germánští rytíři obsypali hlavně údolí Wisly neskutečným množstvím staveb z cihlový gotiky, takže jsme pečlivě vybírali, kde se stavit a kde ne cestou do Toruně. Například Grudziazd a sýpky v městských hradbách padající až do Wisly už jsme vzdali a těšili se na poklidnej večer v Toruni. Hostel jsme si naštěstí zamluvili v mekáči na wifině předchozí den, takže se proplétáme celkem velikou Toruní podle navigace a parkujeme přímo před hostelem, který leží na hranici historickýho centra, kam se už nesmí autem. V hostelu jsme měli pokoj pro 4 a byla tam s náma jenom jedna Ruska, což nám ze začátku přišlo jako docela fajn. Jako první varování se ukázalo její pohoršení, že nemíříme do města nikam na party, ale jenom projít centrum a tak o půlnoci budeme doma a navíc ani neplánujeme při tom nic pít. Její dlouhý fintění, ke kterýmu si pouštěla nějakej ruskej pop pro nás mělo bejt varování číslo dva. Nicméně jsme v blažený nevědomosti, co nás čeká, jsme vyrazili do města - centrum se ukázalo relativně malý a za dvě hodiny jsme si ho prošli, večer jsme skončili na náměstí v pivnici, kde měli asi milion druhů "koktejlů" s vodkou. Po večerní procházce jsme asi o půlnoci dorazili do hotelu a šli
6. DEN: Toruň - Olsztyn - Vlčí doupě - Mikolajki (5 hod)
Z procházky po městě jsme se vrátili asi před 9. a rychle si všechno zabalili (Ruska stále poklidně chrápala jako horda dřevorubců) a vyrazili směr Olsztyn - věděli jsme, že dnešek bohužel strávíme hlavně v autě, protože nás čekal 350 km dlouhej přejezd bez dálnice až do Mikolajki uprostřed Mazurských jezer.
Cesta se ukázala jako opravdu náročná, celou cestu je jelo po silnici stylu Karlovarky, kde bylo poměrně dost kamionů a tedy předjíždění. Vlastně poprvý jsme jeli po silnici, kde to působilo celkem nebezpečně (což je vlastně pozitivní, protože podle ohlasů jsme je čekali všude v Polsku). Cestou do Olsztyna nakonec nikde nestavíme, jen u benzínky na kafe a lehce po poledni dorážíme do města, kde poměrně složitě hledáme parkování v okolí centra.
Poměrně nesmyslně se ztrácíme díky tomu, že jsme zaparkovali u nádhernýho gotickýho kostela, o kterým jsem si myslel, že je to katedrála v centru, ale ve skutečnosti to byl jen nějaký kostel asi 500 metrů od centra a já jsem geniálně zavelel v pochodu na druhou stranu. Když se po poměrně dlouhým pochodu nedostáváme k řece, zachraňuje nás Anička, která se jde zeptat do hotelu, kde jsme a bere si tam mapu. Město si prohlížíme asi dvě hodiny, ale spíš ve stylu, že tam zevlíme, jdeme si koupit něco k jídlu do obchoďáku a odpočíváme před další cestou. Historický centrum se stejně ukázalo tak malý, že při pospíchání (a neztracení se) by se dalo projít za 20 min. Nad řekou se opět nachází obligátní gotická pevnost z červených cihel.
Nakonec ale ve vedru vyrážíme dál, protože víme, že nás toho ten den čeká podle plánu ještě poměrně dost. Cesta do Vlčího doupěte zabere přes dvě hodiny a na prohlídku vyrážíme až přibližně v 5 hodin. Vlčí doupě působí opravdu monumentálně, bunkry jsou opravdu obrovký, například u bunkru Hitlera si myslíme, že koukáme na celý bunkr, ale ve skutečnosti to byla akorát jedna jeho stěna o šířce 9 m a chodby vedoucí do místností ve středu (viz. foto vpravo). Bunkrů je něco přes 20 a do všech je zákazaný vstup, ale vidíme že lidi, co si zaplatili průvodce to všechno prolézají, tak nakonec prolézáme taky, ale například v obřím Hitlerově bunkru se bojíme jít dál, protože máme jenom telefony na svícení, chodby jsou úzký a je tam absolutní tma, všechno tam navíc působí poměrně děsivě. Celkově jsme z prohlídky naprosto nadšený, člověk může stát například přímo na místě, kde se Claus von Stauffenberg v roce 1944 pokusil spáchat téměř úspěšný atentát na Hitlera. I zjištění, že po otevření východní fronty trávil Hitler ve Vlčím doupěti víceméně veškerý čas, bylo celkem fascinující. Asi v 7 vyrážíme dál směrem do Mikolajki, kam dorážíme už za tmy a nakonec se poměrně složitě dostáváme do úplně narvanýho kempu na kopci centru, který se ukázal jako pravděpodobně jediný v okolí. Padáme únavou, ale stejně ještě jdeme na večeři na promenádu k jezeru, kde maj neskutečně dobrý a poměrně levný ryby.
Konečně nám vychází, že jeden den nikam nepojedeme autem a plánujeme si užít zevlení u jezer a nakonec se rozhodneme půjčit si kola u nás v kempu. Kola se ukážou jako absolutně neuvěřitelně opotřebovaný a zničený starý biky, ale do auta opravdu nechceme, tak je nakonec berem a vyražíme na cyklovýlet. Jedeme k jezeru Luknajno, kde je největší kolonie labutí v Evropě, přitom jezero je jenom pár km čtverečních. Cesta je většinou v 5cm hlubokým písku, kterým skoro nejde jet a jako zpestření okolo nás občas proletí auto, kdy pokaždý sníme tak tunu prachu. Po boji s cestou a nefungujícíma kolama se dostáváme na pás pevniny mezi Luknajnem a jezerem Sniardwy, kde nacházíme parádní místo na koupání a rozhodujem se, že dáme pauzu po zničujících 6 km.
Po koupačce a zevlení pokračujeme dál okolo jezera, kde lezeme na pozorovací věže s výhledem na jezero, kde bohužel bez teleobjektivu a dalekohledu vidíme jenom strašně moc vzdálených bílých fleků, výhledy na krajinu jsou ale moc pěkný. Po návratu do Mikolajki se nakonec rozhodneme, že ještě pojedeme na výlet na jih, nakonec toho ale litujeme, protože silnice je zase plná hlubokýho písku a občasnejch jeepů. Takže jen dojedeme k dalšímu jezeru a uplně hotový se vracíme zpátky do kempu. Odpočinkovej den se ukázal nakonec docela náročnej, a to jsme ujeli jenom pár km, ale stav cest a kol tomu úplně nepomohl (gps z výletu: První část výletu na kole druhá část). Večer se jdeme ještě koupat na městskou pláž a potom do centra na ryby. Příklad cen: měl jsem candáta s račí omáčkou, kde byly kousky raků a bylo to neuvěřitelně dobrý a stálo to 150Kč v celkem luxusní restauraci.
8. DEN: Mikolajki - Tykocin - Bialystok - Kruszyniany - Bialowieza (6 hod)
Z procházky po městě jsme se vrátili asi před 9. a rychle si všechno zabalili (Ruska stále poklidně chrápala jako horda dřevorubců) a vyrazili směr Olsztyn - věděli jsme, že dnešek bohužel strávíme hlavně v autě, protože nás čekal 350 km dlouhej přejezd bez dálnice až do Mikolajki uprostřed Mazurských jezer.
 |
Poměrně nesmyslně se ztrácíme díky tomu, že jsme zaparkovali u nádhernýho gotickýho kostela, o kterým jsem si myslel, že je to katedrála v centru, ale ve skutečnosti to byl jen nějaký kostel asi 500 metrů od centra a já jsem geniálně zavelel v pochodu na druhou stranu. Když se po poměrně dlouhým pochodu nedostáváme k řece, zachraňuje nás Anička, která se jde zeptat do hotelu, kde jsme a bere si tam mapu. Město si prohlížíme asi dvě hodiny, ale spíš ve stylu, že tam zevlíme, jdeme si koupit něco k jídlu do obchoďáku a odpočíváme před další cestou. Historický centrum se stejně ukázalo tak malý, že při pospíchání (a neztracení se) by se dalo projít za 20 min. Nad řekou se opět nachází obligátní gotická pevnost z červených cihel.
Nakonec ale ve vedru vyrážíme dál, protože víme, že nás toho ten den čeká podle plánu ještě poměrně dost. Cesta do Vlčího doupěte zabere přes dvě hodiny a na prohlídku vyrážíme až přibližně v 5 hodin. Vlčí doupě působí opravdu monumentálně, bunkry jsou opravdu obrovký, například u bunkru Hitlera si myslíme, že koukáme na celý bunkr, ale ve skutečnosti to byla akorát jedna jeho stěna o šířce 9 m a chodby vedoucí do místností ve středu (viz. foto vpravo). Bunkrů je něco přes 20 a do všech je zákazaný vstup, ale vidíme že lidi, co si zaplatili průvodce to všechno prolézají, tak nakonec prolézáme taky, ale například v obřím Hitlerově bunkru se bojíme jít dál, protože máme jenom telefony na svícení, chodby jsou úzký a je tam absolutní tma, všechno tam navíc působí poměrně děsivě. Celkově jsme z prohlídky naprosto nadšený, člověk může stát například přímo na místě, kde se Claus von Stauffenberg v roce 1944 pokusil spáchat téměř úspěšný atentát na Hitlera. I zjištění, že po otevření východní fronty trávil Hitler ve Vlčím doupěti víceméně veškerý čas, bylo celkem fascinující. Asi v 7 vyrážíme dál směrem do Mikolajki, kam dorážíme už za tmy a nakonec se poměrně složitě dostáváme do úplně narvanýho kempu na kopci centru, který se ukázal jako pravděpodobně jediný v okolí. Padáme únavou, ale stejně ještě jdeme na večeři na promenádu k jezeru, kde maj neskutečně dobrý a poměrně levný ryby.
7. DEN: Mikolajki a okolí - Mazurská jezera
Konečně nám vychází, že jeden den nikam nepojedeme autem a plánujeme si užít zevlení u jezer a nakonec se rozhodneme půjčit si kola u nás v kempu. Kola se ukážou jako absolutně neuvěřitelně opotřebovaný a zničený starý biky, ale do auta opravdu nechceme, tak je nakonec berem a vyražíme na cyklovýlet. Jedeme k jezeru Luknajno, kde je největší kolonie labutí v Evropě, přitom jezero je jenom pár km čtverečních. Cesta je většinou v 5cm hlubokým písku, kterým skoro nejde jet a jako zpestření okolo nás občas proletí auto, kdy pokaždý sníme tak tunu prachu. Po boji s cestou a nefungujícíma kolama se dostáváme na pás pevniny mezi Luknajnem a jezerem Sniardwy, kde nacházíme parádní místo na koupání a rozhodujem se, že dáme pauzu po zničujících 6 km.
Po koupačce a zevlení pokračujeme dál okolo jezera, kde lezeme na pozorovací věže s výhledem na jezero, kde bohužel bez teleobjektivu a dalekohledu vidíme jenom strašně moc vzdálených bílých fleků, výhledy na krajinu jsou ale moc pěkný. Po návratu do Mikolajki se nakonec rozhodneme, že ještě pojedeme na výlet na jih, nakonec toho ale litujeme, protože silnice je zase plná hlubokýho písku a občasnejch jeepů. Takže jen dojedeme k dalšímu jezeru a uplně hotový se vracíme zpátky do kempu. Odpočinkovej den se ukázal nakonec docela náročnej, a to jsme ujeli jenom pár km, ale stav cest a kol tomu úplně nepomohl (gps z výletu: První část výletu na kole druhá část). Večer se jdeme ještě koupat na městskou pláž a potom do centra na ryby. Příklad cen: měl jsem candáta s račí omáčkou, kde byly kousky raků a bylo to neuvěřitelně dobrý a stálo to 150Kč v celkem luxusní restauraci.
8. DEN: Mikolajki - Tykocin - Bialystok - Kruszyniany - Bialowieza (6 hod)
Opět nás čeká extrémně dlouhý přejezd bez dálnic, i když na vzdálenost to není nic extrémního, už předem je nás jasný, že ještě se zajížďkou k Běloruské hranici to zabere úplně celý den. Ráno se dělá poměrně hnusně a dopoledne jedeme v dešti, první zastávku máme až v Tykočíně, což je naprosto poklidná historická vesnička, která působí, jakože jsme první turisti, co tam kdy byli. Ve vesnici je náměstí ve stylu selského baroka a pak jedna z mála zachovalých synagog v Polsku, dokonce i s výzdobou. Asi kilometr od Tykočína by měla být kolonie čápů, kterou po poměrně dlouhym hledání nacházíme, znechuceně platíme vstup (postupně zjišťujeme, že v Polsku se platí snad všude a za všechno) a ještě víc znechuceně zjišťujeme, že čápi kromě asi 2 už odletěli a oni nás přesto nechali zaplatit asi 50Kč na jednoho. Navíc při otázce, kolik je tam čápů nám chlápek řekne, že uvidíme. Takže vytočený jedeme dál do Bialystoku, kde si asi hodinu procházíme město, dáváme výbornou zmrzlinu a potkáváme asi 2 tisíce rowdies (a tisíc policajtů), který se připravujou na večerní fotbal. Atmosféra ve městě je už jiná a celkově je poznat, že se blížíme k hranicím Běloruska.
Pokračujeme až přímo k Běloruské hranici do vesnice Kruszyniany, což je jedna z mála vesnic, kde jsou ještě Tataři, který se do oblasti na hranici Polska a Běloruska dostali s invazi Mongolů s Čingischánem a Zlatou Hordou. Mongolský rysy jsou dokonce ještě patrný i na obličejích lidí, i když už evidentně jenom výjimečně. Největší zajímavostí je každopádně dřevěná mešita, kterou si procházíme a dokonce dostáváme asi půlhodinou přednášku v polštině, z který bohužel nerozumíme ani slovo. Dál jdeme na muslimský hřbitov na okraji vesnice, kde jsou náhrobky v latince i v arabštině (a jména jako Mustafa Bogdanovič, což polsky úplně nezní). Už je skoro 6 večer a nás čeká ještě cesta na jih podél Běloruské hranice do vesnice Bialowieža, což je vstupní bod do Bělověžského pralesa. Podle navigace by cesta měla trvat asi hodinu a půl, ale jakmile opouštíme vesnici, končí asfalt a jedeme po našich oblíbených vlnkách (jak tohle jako proboha na tý silnici vznikne?!?), na kterých se neustále bojíme, že se nám rozpadne auto a rozskočí hlava. Nakonec to trvá asi jenom půl hodiny a dál už pokračujeme po relativně normální silnici až do Bialowieži, která byla zajímavá jenom tím, že nás poprvé zastavila pohraniční stráž a přestože jsme původně byli dost vyděšený, nakonec jsme si s nima hezky popovídali odkud kam jedeme. Už za tmy hledáme kemp a jdeme jako vždy vyčerpaný spát.
9. a 10. DEN: Bělověžský prales
První den jsme vyrazili ráno do rezervace Vysoke Bagno, která leží u Běloruských hranic západně od Bialowiežy. Obešli jsme kratší pěší okruh, z kterýho jsme moc nadšený nebyli, vypadalo to tam tak jako hustší les v Křivoklátksu, nedalo se to srovnat s pralesem, co jsme viděli následující den na kole.
Pěší okruh plus nevypnutí gps v autě. Potom jsme vyrazili do Centrály parku, kde jsme byli asi 2 hodiny v muzeu, který spíš působilo jako prohlídka pro nějaký školní výlety a bylo uplně zbytečný, navíc se šlo ve skupině a všude se zastavovalo, takže ani nešlo utéct dřív. Voser. Dál jsme jeli autem západně od Pogorzelců, cestou jsme jěště zastavili na pár pozorovacích věží na výhled. U Pogorzelců jsme si prošli háj, kde bylo asi 20 neskutečně obrovskejch a starejch buků mezi kterejma byly vyšlapaný cestičky. Odpoledne jsme strávili v zoo, kde jsme aspoň viděli všechny zvířata, co žijou v Bialowieže - zubry, losy, vlky, rysy atd. Cestou domu jsme si prohlídli skanzen, kam byly přivezený různý starý dřevěný stavení z okolí.
Večer jsme si šli sednou do vesnice směrem ke vstupu do parku na večeři, kde jsme si dali docela dobrý pirohy a pivčáka.
Druhý den jsme vyrazili na celodenní výlet na kole. Došli jsmě pěšky do centra Bialowiežy, kde jsme si u vstupu do muzea pujčili kola. Kola byly stejně drahý jako u Mazurských jezer a přitom uplně nový a jelo se na nich naprosto super. Celý výlet na kole.Nejdřív jsme jeli na jih, kde jsme prvních pár km potkávali ještě další lidi, ale jak jsme dojeli asi 10 km od města, byli jsme už v pralese uplně sami. Bohužel bylo vedro, takže jsme za celý den nevideli žádný zvíře a moje pátrání po zubrech, losech a rysech bylo neúspěšný. Mezi Podcerkwou a Topilem jsme projížděli úplně nedotčenej les, kde nebylo ani stopy po dalších lidech, často bylo okolo hodně bažin. V místech u Běloruských hranic jsem nejvíc doufal ve zvířata, ale nidke nic. Akorát u jedný tůně na pití jsme našli hodne stop, kde některý z nich byly určitě od losa, další mohli bejt vlci nebo taky pes.
V místech nejblíže k hranici jsme asi po dvou hodinách potkali první lidi, což byli polský pohraničníci. Dál jsme jeli do Topila, kde jsme obědvali u parádního rybníka v lese. Cestou z a do Topila jsme projížděli obrovskou nivu (tak 2km široká holá pláň) řícky, kde byla všude 2 metry vysoká tráva.
Dál jsme se rozhodli, že pojedeme na sever, kde jsme severně od hlavní silnice viděli asi největší a nejstarší stromy. Někde v těhlech místech se Anicče podařilo rozjet napůl ohroženou užovku, což vedlo k tomu, že jsem na ní byl naprdlej, že jí nepřeskočila.Navrhoval jsem, že se vrátíme, už takhle by to bylo 60 km, Anička ale byla nadšená a hecla to, že dojedem až na planinu, kde by měly pozorovací věže na pasoucí se zubry. Kousek od posedů jsem se rozhodl, že to vezmene zkratkou, takže jsme nakonec asi 2 km tlačili kola přes hustej les, kde se mi aspoň splnilo, že jsem byl v kontaktu se zubrem. Bohužel jsme neviděli žádnýho živýho, ale aspoň jsme objevili čerstvý hovno v lese. Okolo Narewky byly krásný úzký cestičky, kde jsme i zahlídli bežet nějakýho chřástala či co. Cestou zpátky jsem ještě hecnul, že pojedeme po úzký cestě která jde po okraji první zóny parku. Cesta nakonec vedla po starý úzkokolejce, takže se tam jelo dost blbě, jako bonus už se dost stmívalo a nebylo pořádně vidět. Navíc tohle asi byla nejhustší část pralesa, kde jsme za celej den byli, takže já byl naprosto nadšenej a Anička už se tam docela bála, protože každej stín považovala za útočícího zubra. Jak jsme se bližili k Bialiwieže, les řídnul a u vesnice už zase bylo docela dobře vidět, kola jsme odevzdávali pěkně unavený při západu slunce.
Uvařili jsme si v kempu a padli jako zabitý, ráno nás čekal pěkně dlouhej přejezd do Varšavy.
11. DEN: Bialowieža - Varšava (5 hod)
Procházka Varšavou
Do Varšavy jsme dorazili až asi ve 3 odpoledne po propršený cestě, která nějak moc neutíkala. Bydlení jsme si zamluvili z nějakýho mekáče na okraji Varšavy a nakonec jsme našli bydlení proti Palace of culture and science, což jsme chtěli, protože jsme to chtěli vidět večer osvícený. Po delším hledání vchodu a pár telefonátech se nám povedlo dostat do bydlení, kde jsme asi do 5 zevlili a pak vyrazili na výhled na vrchol paláce. Výhled byl zajímavej hlavně v tom, jak bylo patrný, že v historický Varšavy nezůstalo vůbec nic a všechno jsou buď paneláky nebo v blízkym okolí i mrakodrapy. V dálce se u řeky rýsovalo malý přestavený historický centrum. Dál jsme obešli celý centrum a dali si nejlepší pirohy v životě a nejlepší jídlo na celý dovolený. Šli jsme tam na doporučení Lonely Planet a fakt to stálo za to.
Cestou domu jsme šli okolo hospody se jménem Česká, kde měli typický český jídla a Plzeň, kterou čepovali ve stylu jako v Lokálu. Nakonec jsme ještě dali zrdžovačku při nočním focení paláce.12. DEN: Varšava - Olsztyn - Ojcowský náradní park (5 hod)
Ve Varšavě se nám moc nelíbilo a shodli jsme se, že další ráno radši rovnou pojedeme dál. Přejezd nám zabral víceméně celý den, protože mezi Czestochowou a Ojcowem jsme zastavovali na procházky u vápencovejch skal a zřícenin hradů.První zastávku, kde jsme měli i pozdní oběd jsme dali na Olsztýně u nádherný zříceniny hradu na vápencovejch skalách. Zase mraky polskejch turistů, ale na druhou stranu nic ve srovnání s mořem nebo Mazurskejma jezerama.
Dál jsme dojeli k zámku Mirów, u kterýho jsme zaparkovali a šli do skal na hřebeni mezi touhle zříceninou a hradem Bobolice, který jsme jen viděli z dálky.Další zastávka byla u největšího z hradů - Zamek Ogrodzieniec. Vstup byl celkem drahej a za hradem jsme viděli docela vysoký skály, takže nejdřív jsme se rozhodli hrad obejít zleva a vylezt na skály. Což se ukázalo jako super nápad, protože tam nebyli žádný davy jako dole přímo u hradu a výhled byl fakt impozantní. Nakonec jsme celý hradby obešli dokola s občasnym lezením na skalky na výhled. Všude na skalách okolo bylo osazený jištění a vypadalo to tam krásně na lezení.
Dál jsme už jeli do Ojcowa údolím okolo zámku Pieskowa Skala celým Ojcowským údolím, vypadá to tam jako v německu ve Fraknenjuře, kde jsme měli v plánu hledat kemp. První kemp, co jsme našli na kopci nad vesnicí, vypadal pěkně odporně a po vybalení půlky věcí a odhalení absolutně neuvěřitelnýho bordelu v kuchyňce jsme se rozhodli, že pojedem ještě hledat dál. Nakonec jsme našli krásnou zahradu u penzionu přímo v Ojcowě. Po všech dnech pěknýho vedra nás docela zaskočila kosa, co byla večer v tom údolí.
13. DEN: Ojcowský náradní park - Krakow
Ráno jsme vyrazili pěšky z našeho kempu a šli jsme údolím až k Bráne Krakowské, což je 5 metrů uzký průchod mezi skálama do vedlejšího údolí. Zpátky jsme bohužel museli jít dost podobnou cestou, v Ojcově jsme se ještě stavili na oběd.Výlet Ojcowským údolím
Sbalili jsme se a vyrazili jsme ještě na další dvě procházky po skalách, kdy ta hezčí byla údolim u vesničky Kobylany směrem na Bedkovice. Vypadalo to tam zase jako ve Frankenjuře a všude byly skály osazený jištěním.
Odpoledne jsme přijeli do Krakowa, kde jsme sehnali ubytování s novym hostelu, kterej měl mladej kluk v rekonstruovanym bytě, v kterým jšetě bydlela jeho babička. Jinak ale ubytování bylo absolutně nový a parádní. Příchod byl ale pro nás celkem děsivej, protože hostel byl ve starym činžáku, kterej měl ještě navíc uplně rozmlácený vstupní dveře, což údajně den předtím udělali fotbalový fanoušci po zápase.
Asi v 5 jsme vyrazili do centra, kde jsme byli asi až do 11 a našli jsme na večeři hospodu, která byla ze stejnýho řetezce jako ty dokonalý pirohy ve Waršavě, bohužel ale už nebyly tak dobrý.
Krakow pěšky.
14. DEN: Krakow - Kladno
Procházka Krakow.