Shark bay
Čtvrtek ráno až pondělí večer šílenejch 2000+ km za 5 dni:
Lesueur NP - Hutt lagoon - Kalbarri NP - Shark bay world heritage site: Hamelin pool, Shell beach, Monkey Mia - Hutt river principality - Pinnacles - Yanchep (vzdálenost, čistej čas řízení)
Britta nebyla na UWA a docela dost jsem toho měl hotovo, tak jsem se dohodli, že dáme pětidenní výlet na sever. Po dohodě s Guyem a dalšíma lidma během obědů na UWA jsem se rozhodli, že s největší pravděpodobností nemá cenu jezdit dál než Kalbarri, teoreticky maximálně Shark Bay, ale Karinji mi všichni tak nějak rozumně vysvětlili, že na pět dní absolutně nemá smysl a nevylezem z auta. Nakonec i takhle na Shark Bay a zpátky to bylo celkem šílený - přes 2000 km a z toho hodně slušná část po oranžovejch dirt roads.
Busem jsem dojeli z Claremontu do centra (Anais nás doprovodila na zastávku) - chtěli jsem si vzít dost jídla už z domova plus věci na vaření, takže jsme toho táhli celkem dost, ale bus zastavoval přes silnici od půjčovny, takže to nebyl moc problém. Jediná zajímavá věc byla, že se mi geniálně povedlo odhlásit se lítačkou uprostřed cesty, když jsem se kapsou takticky opřel o ten označovací box. Rozhodli jsme se, že u ničeho blíž zastavovat nebudem a radši rychle dojedeme někam dál a na co nám zbyde čas, můžeme dát po cestě zpátky. Z Perthu jsme tedy bez zastávky jeli až do Cervantes, kde jsem si dali oběd na parkovišti na pláži. Pláž na Thirsty Point v Cervatnes byla jako vždy v zimě v Austrálii absolutně liduprázdná a až přehnaně nádherná - stará dřevěná vyhlídková věž, bílej písek bez jediný stopy a neskutečně tyrkysový moře. Anička nadšeně vběhla do moře, ale to jí celkem rychle vyhnalo ven svou teplotou cca 16 stupňů. :D V Cervantes jsem přejeli jen kousek na Lake Thetis - slaný jezero za plážovejma dunama, kde nepřežije žádnej složitější život, takže tam můžou přežívat živý stromatolity. Západní Austrálie je jedno z málo míst na světě, kde se dají ještě najít, všude jinde jsou jenom zkameněliny, protože to je forma života, která se za poslední 3.5 mld let vůbec nezměnila, což je absolutně neuvěřitelná představa, že tu takhle existuje víceméně od vzniku Země. Jezero jsme obešli, ale vzhledem k tomu, že jsme tam byli v zimě, tak všechny bochníky stromatolitů byly pod vodou, ale z chodníčku stejně byly vidět. K Lake Thetis jsme jeli po naší první oranžový dirt road, tentokrát jenom pár km a hodně opatrně jsem se vyhýbal loužím, aby auto zůstalo čistý. V půjčovně nám řekli, že auto smíme používat pouze na asfaltkách a na šotolinový (v australskym případě je asi lepší mluvit o oranžovejch sračkách) cesty nesmíme.
Severně od Cervantes jsem odbočili do vnitrozemí směrem na Lesueur NP. Po pár km po asfaltu jsme opět odbočili na oranžovou cestu - prvních pár km jsem se snažil jet pořád opatrně, ale po chvíli jsem to prostě vzdal, protože nám na cestu evidentně ten den napršelo a jel jsem proste pár cm hlubokym oranžovym lepivym bahnem a bylo to stejně beznadějný. Jel jsem cca 60, ale bylo to celkem nepříjemný, občas bylo bahno hlubší a do toho se objevily díry a auto se stalo víceméně neovladatelný, ale silnice měla naštěstí tak 15 metrů šířku a auto jsme za asi dvě hodiny ve vnitrozemí potkali jedno. Po 30 km jsme dorazili na okruh skrz Lesueur NP, kterej byl zničeho nic celej asfaltovej, což v nás vzbudilo celkem nadšení. U vstupu do parku bylo parkoviště a box, do kterýho se platilo vstupný, vedle byla cedule a bylo tam vypsaný, kolik stojí vstupný za člověka a kolik za auto. Nejlepší na tom je, že v Západní Austrálii je prostě úplně jasný, že tam jednoznačně neprojede nikdo, kdo by nezaplatil.
V parku jsme zastavili pár km od Mt Lesueur na parkovišti pod walkama a poprvý jsme prošli čistící stanicí na boty. Je to u vstupů do parků, aby lidi nezanesli do přírody půdní bakterie, který můžou ničit místní rostliny a celkově stav půdy. Obešli jsme kopec nad parkovištěm (asi půl hod), kde jsme potkali první lidi za poslední tři hodiny, co se vraceli z kratšího walku po okolí s ptali se na cestu - i tady nám pomohlo MAPS.me. Rozhodli jsme se vyjít na stolovou horu Mt Lesueur (Mt Lesueur walk), Anička při výstupu na ní viděla první svoje klokany a byla úplně v euforii. Z vrcholu stolový hory byl krásnej výhled na úplně zelenej zalesněnej outback, ta zima vlastně nakonec bylo asi docela štěstí, v létě by to tam bylo úplně mrtvý. Krajina byla děsně zajímavá, střídání eukalyptovejch hájů, porostů grass trees a různejch křovisek s kytkama, který bohužel ještě nekvetly a kvůli kterejm je tahle část WA nejznámější. Na konci okruhu ještě krásnej výhled na krajinu parku a Mt Lesueur z druhý strany. 
Po návratu k moři jsme byli opět na asfaltce a do Port Denison jsme dorazili akorát na západ slunce celkem nudnou cestou po pobřeží. Rozhodli jsme se, že dojedeme až do Geraldtonu, protože cestou z Port Denison stejně nic není. Cesta po západu slunce byla celkem nepříjemná, pořád jsem se bál, kdy mi tam vletí klokan, ale měli jsme štěstí. Téměř s ničím v nádrži jsme dorazili do Geraldtonu, kde jsem bez zamlouvání našli ubytko, kde naštěstí byl volnej jeden pokoj. Ubytování bylo takový trochu creepy za městem, ještě navíc tam okolo nás chodil dost divnej chlápek, co neměl nos, měl na sobě montérky a mluvil s takovym australskym přízvukem, že jsme mu nerozuměli ani slovo. Trochu to působilo, že jsme v nějakym hororu, ale nakonec jsme noc přežili. :D
V noci nás naštěstí beznosej chlápek nezavraždil, takže jsme zajeli s dojezdem asi 10 km do nejbližší benzínky a na nákup do centra do obchoďáku, kde jsme nakoupili zbytek zásob na celej vejlet, protože jsme tušili, že je to asi poslední větší sámoška dalších 1000 km. Koupili jsme si snídani a kafe a nasnídali se na pláži u Geraldtonskýho majáku. Asi hodinu na sever je Hutt Lagoon - sytě růžový jezero zbarvený bakteriema, co produkujou beta-karoten a nemají v tý slaný vodě žádný nepřátele. Už takhle vypadalo sytě řůžový, v létě, kdy vůbec neprší to musí bejt až přehnaný. Od moře je oddělený jen takovou vysokou písečnou dunou, takže jsme si zašli k moři a pak se prošli po břehu jezera. V jednu chvíli byla voda z obou stran silnice - na jedný straně normálně tmavě modrá a na druhý sytě řůžová, oddělený jen náspem silnice.
Hodinu severně od Hutt Lagoon začíná národní park Kalbarri se 100 metrů vysokejma bílejma útesama padajícíma přímo do moře. Při zastávce na oběd jsme zjistili, že jsem u beznosýho chlápka v Geraldtonu nechal tašku s veškerou naší svačinou. Jediný, co nám zbylo, byl tuňák a salát, bohužel v tašce bylo i nádobí a příbory. :D Jet zpátky 3 hodiny na jih nepřipadalo v úvahu, tak jsme zhodnotili, že se prostě v tom creepy ubytování musíme stavit ještě zpátky cestou na jih. Cestou do města Kalbarri jsme zastavili asi na třech místech s útesama, který byly víceméně stejný, a na jednom jsme viděly hejno asi 20 delfínů přímo pod náma, teleobjektiv jsem samozřejmě nechal v autě. Během odpoledne jsme dojeli do městečka Kalbarri, kde jsme zastavili u ústí řeky Murchison river, sledovali tam koupající se šílence, pelikány a tak a dali si chvíli pauzu.
V Kalbarri jsme z předpovědi zjistili, že další den má příjít studená fronta a všude jižně od Shark Bay má děsně pršet. Zjistili jsme to až odpol, protože Kalbarri bylo první místo od rána, kde byl telefonní signál. Rozhodli jsme se, že místo flákačky u ústí řeky ještě zajedeme do národního parku do kaňonu Murchison river a uvidíme, co stihneme dneska za hezkýho počasí. Celkem značnou nevýhodou bylo, že v tu dobu, co přijela Anička, byl nejkratší den a stmívalo se už v 5. První místo, kam jsme jeli, byl Z-band, meandr Murchison river v hlubokým kaňonu, šli jsme jenom na vyhlídku a ne dolu k řece, což by byla hodina navíc. U vyhlídky jsme na pískovcích našli zkaměněliny trilobitů. Asi hodinu času nám ušetřilo to, že loni tam místo oranžový silnice udělali skrz park krásno novou asfaltku. Druhou, a pro ten den poslední, zastávkou v parku bylo Nature's Window, kde nás celkem zaskočilo, že jsme uplně sami, protože to je asi nejvíc propagovaný místo do 500 km severně od Perthu. Užívali jsme si tam pohodičku a klid a čekali na západ slunce, když cca 20 minut před západem přijel autobus Asiatů, který evidentně dorazili taky na focení západu slunce. Otráveně jsme se sbalili a radši jeli zpátky do městečka, po tom klidu ve 2 jsme to tam s nima nemohli vydržet. Za Nature's Window jsem měl v plánu jít asi 3hodinovej walk, ale zaprvý další den mělo dost chcát a ten den to bylo už nereálný stihnout a zadruhý vstup do parku platil jen jeden den a my jsme to zaplatili asi ve 3 odpol, takže jsme nechtěli platit další den znova.
V Kalbarri jsme našli hostel - typickej australskej hostel, kterej byl dost neuklizenej a špinavej, skoro se tam nedalo vařit a spaní na palandách v domitory taky žádneh luxus. Večer jsme se tam bavili se Švýcarama, co byli u nás na pokoji a jeli už půl roku okolo Austrálie (15k km: Sydney - Alice Springs -Darwin - Perth) a že prej neviděli déšť cca tři měsíce. Načež jsme s Aničkou řikali, že jsme dneska viděli modrou oblohu poprvý asi za 14 dní a večer se v hostelu řešilo, jak reagovat na tu extrémně špatnou předpověď - polovina lidi se rozhodla pokračovat dál až do Perthu a lidi v našem směru se většinou rozhodli přejet do Shark Bay, což jsme se nakonec rozhodli i my. Já jsem byl pořád trochu proti, ale jakmile Anička zjistila, že v Monkey Mia uvidí delfíny, jakákoliv diskuze byla zbytečná.
3. DEN, sobota: Kalbarri NP - Billabong roadhouse - Hamelin pool - Shell beach - Monkey Mia (430 km, 6 hod)
Ráno podle očekávání poprchávalo - po snídani jsme jeli pro benzín, protože jsme tušili, že až do Shark Bay nemusí bejt žádná benzínka a mělo to bejt cca 400 km. Jo a taky jsme museli znova nakoupit jídlo, který jsem den předtim ztratil. :D V centru Kalbarri jsme sledovali grupu pelikánů, co se tam procházela u parkoviště. Jakmile jsme vyjeli, ještě se vyjasnilo, takže na poslední procházky okolo kaňonu Murchison river jsme měli tak nějak polojasno. Vyrazili jsme směrem na Great Northern Highway a cestou nás čekaly dvě zastávky v národním parku. První byla Hawk's Head, kde Anička poprvý viděla u silnice ježuru.
Jedinou zastávku na Great Northern highway jsme dali v Billabong roadhouse, kde jsme si dali k obědu fish and chips a kafe. :D V roadhousu jsme byli jen my, řidiči obřích roadtrainů a pár náhodnejch cestovatelů, tohle už byla dokonalá definice totální prdele daleko v outbacku. Tahle část Great Northern Hwy byla nekonečná nuda, rovná silnice, občas nějakej kamion a jednodlitý hnusný křoví s občasnym mrtvym klokanem u krajnice. Po odbočení na Shark Bay se to trochu zlepšilo a po půl hodině jsme dojeli na Hamelin Pool stromatolites, nejznámější místo na světě s dosud žijícíma stromatolitama. Stromatolity, strava. Bohužel byl přiliv a ještě k tomu zataženo, takže stromatolily byly skoro všechny pod vodou, nejzajímavější byla asi kolonie kormoránů. :D Prošli jsme se po okolí a došli do opuštěnýho lomu škeblovýho vápence, kde byly ještě položený kostky tý horniny složený čistě jenom z 1 cm velkejch škeblí.
Ráno podle očekávání poprchávalo - po snídani jsme jeli pro benzín, protože jsme tušili, že až do Shark Bay nemusí bejt žádná benzínka a mělo to bejt cca 400 km. Jo a taky jsme museli znova nakoupit jídlo, který jsem den předtim ztratil. :D V centru Kalbarri jsme sledovali grupu pelikánů, co se tam procházela u parkoviště. Jakmile jsme vyjeli, ještě se vyjasnilo, takže na poslední procházky okolo kaňonu Murchison river jsme měli tak nějak polojasno. Vyrazili jsme směrem na Great Northern Highway a cestou nás čekaly dvě zastávky v národním parku. První byla Hawk's Head, kde Anička poprvý viděla u silnice ježuru.
Poslední zastávky v Kalbarri byl Ross Graham lookout, bylo to taky nejsnazší místo, jak se dostat až dolu k řece, protože to bylo dost daleko od pobřeží a údolí už bylo hodně otevřený. Využili jsme celkem hezkýho počasí a šli asi hodinovou procházku dolu k řece. U řeky to vypadalo úplně božsky, člověk jenom čekal, že by se tam někde měl objevit mořskej krokodýl - takovej ten typickej oranžovej australskej outback s eukalyptama a zeleno-modrou řekou. Bohužel po pár minutách přišly černý mraky a jentaktak jsme utekli průtrži mračen. To bylo cca v 10 dopol a od tý doby nepřestalo pršet až do večera.
Jedinou zastávku na Great Northern highway jsme dali v Billabong roadhouse, kde jsme si dali k obědu fish and chips a kafe. :D V roadhousu jsme byli jen my, řidiči obřích roadtrainů a pár náhodnejch cestovatelů, tohle už byla dokonalá definice totální prdele daleko v outbacku. Tahle část Great Northern Hwy byla nekonečná nuda, rovná silnice, občas nějakej kamion a jednodlitý hnusný křoví s občasnym mrtvym klokanem u krajnice. Po odbočení na Shark Bay se to trochu zlepšilo a po půl hodině jsme dojeli na Hamelin Pool stromatolites, nejznámější místo na světě s dosud žijícíma stromatolitama. Stromatolity, strava. Bohužel byl přiliv a ještě k tomu zataženo, takže stromatolily byly skoro všechny pod vodou, nejzajímavější byla asi kolonie kormoránů. :D Prošli jsme se po okolí a došli do opuštěnýho lomu škeblovýho vápence, kde byly ještě položený kostky tý horniny složený čistě jenom z 1 cm velkejch škeblí.
Pokračovali jsme dál po poloostrově Shark Bay, přes cestu nám jentaktak přeběhl emu. Zastavili jsme na Shell beach, což je pláž, kde jsou místo písku jen ty malý škeble jako v tom vápenci. V Shark Bay je strašně slaná voda a nepřežijou tam víceméně žádný dravci, proto se tam extrémně daří těm škebličkách a taky stromatolitům. Na pláži chcalo a přicházel příšerně černej mrak, tak jsem řikal, že se tam nemá cenu zdržovat, že se tam stavíme další den cestou zpátky. Nakonec se samozřejmě ukázalo, že další den bylo počasí ještě mnohem hnusnější a to toho deště ještě foukal posranej vítr a bylo asi 5 stupňů. :D Udělalo se úplně extrémně hnusně a v průtrži mračen jsme jen dojeli do Monkey Mia, kam jsme stejně dorazili asi až ve 4, takže stejně nebylo moc času navíc. Hostel v Monkey Mia byl pro změnu docela dost hnusnej, fakt nás mrzelo, že nemáme stan, i když v tom posranym celodenním dešti by to asi taky nebyla úplně výhra, protože i v tom komplexu hostelu a okolí bylo takový vody, že vůbec nemělo cenu chodit v botách nebo doufat, že člověk zůstane suchej. V okolí byly i nějaký hospody, celej ten komplex byl neskutečně připravenej na turisty a potkali jsme tu nejvíc lidí během celýho výletění po Západní Austrálii. Dali jsme si pizzu a pivčáky a zevlili jsme na terase a koukali, jak neúnavně prší na Shark Bay. Večer taková flákačka, nejzábavnější bylo, že nějaký Australanky vedle nás se příšerně ožraly. Dormitory úplně plná a dost malá, takže nijak extra komfortní. Na Shark Bay se objevily dvě nový cedule, který jsme neznali z okolí Perthu - pozor mallee fowl (tabon) a pozor miniklokánek.
4. DEN, neděle: Monkey Mia - Billabong roadhouse - Hutt River principality - Geraldton (510 km, 7 hod)
V noci jsme se nijak extra nevyspali, bylo tam fakt hodně lidí a málo prostoru. Během dělání snídaně dost pršelo, ale když jsme vyráželi na pláž za delfínama, tak aspoň ustal ten déšť. Na pláži bylo nejvíc turistů, co jsem v Austrálii viděl - třeba 40 lidí seřazenejch v řadě čekajících, až připlavou delfíni, který jsou údajně zvyklý připlavat okolo osmý ráno a dostanou za to pár ryb. V minulosti je lidi dokrmovali tak, že si odvykli sami lovit, což teď už přestali dávat a hoděj jim toho jenom malinko, aby na lidech nebyli závislý. Delfíni plavali tak 8-20 m od nás cca 20 minut a bylo to fakt vtipný, jak se nakláněli na bok a sledovali, co tam děláme. Jeden chlápek vydržel čekat na ně ve vodě asi 40 min, což jsem vůbec nechápal, protože já na hraně vydržel bejt cca 15 min po kolena ve vodě. Bylo zajímavý vidět divoký delfíny takhle zblízka, ale na druhou stranu to nebylo nic neuvěřitelnýho, vidět velryby v moři mi přišlo jako mnohem zajímavější zážitek. Po chvíli pro změnu začalo pršet, tak jsme se v dešti sbalili a jeli do největšího městečka na Shark Bay - do Denhamu, kde jsme chtěli najít kavárnu na snídani/svačinu. Kavárnu jsme našli parádní, ještě navíc byl celej barák postavenej z toho vápence ze škeblí, což na první pohled úplně nebudilo důvěru, ale bylo to fakt pěkný. Ono co maj dělat, když nejbližší normální skály jsou třeba 500 km ve vnitrozemí.
Z Denhamu jsme jeli zpátky po Shark Bay rozhodnutý, že musíme dát pár zastávek, i když bude pršet, protože jsme přece nejeli 1000 km navíc po rovný hnusný silnici nadarmo. :D Výhled Eagles Bluff na zátokou v Shark Bay by byl za hezkýho počasí neskutečnej a nám aspoň chvíli nechcalo, takže jsme to taky dokázali ocenit. Podle internetu by tam člověk v tý průzračný vodě pod sebou měl mít dost velkou šanci vidět kapustňáky a žraloky, což jsme samozdřejmě neviděli. Na Shark Bay žije největší populace kapustňáků na světě a melo by jich tam bejt fakt hafo, ale ono taky jak bylo zataženo, nebylo do toho moře vidět tak pěkně. Jeli jsme ještě na jeden výhled na jižní Shark Bay, ale dost pršelo, takže jsme byli z auta jen pár min. Všechny odbočky z hlavní byly oranžový totálně rozbředlý cesty, takže v tom našem autě nic moc a radši už jsme to moc nehrotili, abysme někam nezapadli. Na Shell beach jsme zastavili na oběd, ale bylo tak hnusně, že jsme zase jen došli 200 metrů na pláž a šli zpátky, jo a cestou byl u silnice mrtvej emu. Dál už jen nekonečná cesta na jih se zastávkou asi po 3 hodinách v Billabong Roadhouse, kde jsme si zase dali kafe a něco k jídlu a jeli dál.
Spát jsme museli v Geradtonu u beznosýho chlápka nebo někde v okolí, protože jsme tam chtěli vyzvednout zapomenutý jídlo a hlavně nádobí, co jsme si půjčili od Emily. Mezi Kalbarri a Northamptonem jsme odbočili pryč z Great Northern Hwy a vyrazili po okreskách do Hutt River Principality, což je nezávislej mikrostát v Západní Austrálii vyhlášenej asi před 50 lety. Dostat se tam po rozmočenejch okreskách byl celkem boj, ale nakonec se nám to podařilo. Potkali jsme místního prince, kterýmu je už 90 a jeho syn-nástupce nás proved po farmě, dostali jsme navíc i razítko do pasu s vízama a vyměnili si pár dolarů za jejich peníze. Syn prince nás ještě přemlouval, jestli nechceme bát velvyslanci v Český Republice, že tam nikodo nemají, ale nakonec jsme s díky odmítki. :D Severně od Northamptonu jsme se vrátili na hlavní silnici, ale v Northamptonu jí zase opustili a jeli jsme do Geraldtonu údolím Chapman valley - cesta mohla být třeba o 10 min delší, ale tisíckrát zajímavější než nudná hlavní silnice. Malý městečka, údolí a taková vrchovina, po těch hnusnejch rovinách na severu parádní změna. Ped stmíváním jsme dorazili k beznosýmu chlápkovi, kde jsme našli všechno nádobí, ale jídlo bohužel vyhodila uklízečka. Bylo to tam celkem levný (ještě aby ne) a pokoje byly vlastně celkem pěkný, takže jsme tam nakonec zůstali.
5. DEN, pondělí: Geraldton - Green Head - Pinnacles desert - Yanchep NP (470 km, 6 hod)
Poslední den nás čekal přejezd Geraldton - Perth, kterej už jsme znali (já dvojnásobně). Z Geraldtonu, kde jsme se stavili v ráno v parádní kavárně na pláži, jsme se vydali na nekonečnou cestou až do Namburg NP na Pinnacles desert, kde jsem sice už já s Evelyn byl, ale Anička ještě ne. Evelyn se bála projet písečný cesty autem, tak tentokrát jsme využili toho, že jsme ze všech těch dirt roads už byli tak otrkaný, že jsme se toho nebáli a projeli to, takže jsem viděl místa, který předtim ne. Z Pinnacles jsme přejeli do Yanchep NP, kam platila vstupenka z Pinnacles a taky už jsem tam byl s Evelyn. Chvílema poprchávalo, tak jsme jenom chodili okolo jezera, kde byla asi miliarda ptáků a koaly, ale žádný klokani, na který se Anička tešila. Nakonec jsme zašli dál do lesa a našli tam klokanici s miniklokánkem v kapse, takže euforie, konečně jsem to taky viděl! :D Z národího parku jsme to vzali do města Yanchep pak jeli podle pobřeží až do Perthu, chtěl jsem Aničče ukázat Ocean drive, bohužel na nejhezčí části už byla tma. Cestou jsme se stavili na hambáčích v Hungry Jacka umejt příšerně špinavý auto z rozmočenejch dirt roads. Zajeli jsme do myčky, ale nějak to uplně nestačilo, tak jsme ho pak myli ještě další den ráno.
Poslední den nás čekal přejezd Geraldton - Perth, kterej už jsme znali (já dvojnásobně). Z Geraldtonu, kde jsme se stavili v ráno v parádní kavárně na pláži, jsme se vydali na nekonečnou cestou až do Namburg NP na Pinnacles desert, kde jsem sice už já s Evelyn byl, ale Anička ještě ne. Evelyn se bála projet písečný cesty autem, tak tentokrát jsme využili toho, že jsme ze všech těch dirt roads už byli tak otrkaný, že jsme se toho nebáli a projeli to, takže jsem viděl místa, který předtim ne. Z Pinnacles jsme přejeli do Yanchep NP, kam platila vstupenka z Pinnacles a taky už jsem tam byl s Evelyn. Chvílema poprchávalo, tak jsme jenom chodili okolo jezera, kde byla asi miliarda ptáků a koaly, ale žádný klokani, na který se Anička tešila. Nakonec jsme zašli dál do lesa a našli tam klokanici s miniklokánkem v kapse, takže euforie, konečně jsem to taky viděl! :D Z národího parku jsme to vzali do města Yanchep pak jeli podle pobřeží až do Perthu, chtěl jsem Aničče ukázat Ocean drive, bohužel na nejhezčí části už byla tma. Cestou jsme se stavili na hambáčích v Hungry Jacka umejt příšerně špinavý auto z rozmočenejch dirt roads. Zajeli jsme do myčky, ale nějak to uplně nestačilo, tak jsme ho pak myli ještě další den ráno.
