Jáva: Banyuwangi - Licin - Kawah Ijen - Bromo - Malang - Yogyakarta - Prambanan - Borobudur
1. DEN: Trajekt z Bali, spaní pod Ijenem v Licenu
Našel jsem si na netu, že v hornický vesnici Licin pod Ijenem by mělo jít snadno sehnat ubytování, takže jsem vymyslel plán, že si půjčíme v Banyuwangi motorky, dojedeme do Licinu na úpatí Ijenu, kde přespíme, a pak zase na motorkách dojedeme do sedla pod Ijen a budeme krásně nezávislý. Tenhle plán začal dostávat trhliny už v Ketapangu, kde se absolutně nedala sehnat půjčovna motorek. Při našem zmateným bloudění okolo přístavu jsme potkali Francouze Frederica, kterej měl totožnej problém jako my - chtěl se nějak levně dostat na Ijen a byl to jedinej další Evropan na trajektu. Na hlavní silnici stály nějaký bema a chlápek, co nabízel, že nás odveze za 50k na jednoho do Banyuwangi, což jsme věděli, že je tak 10 minut. Tak jsme mu řekli, že se snad zbláznil, že dáme každej 10k, což ho trochu odradilo a jak bylo našim stylem, poslal nás někam. :D Chvíli jsme bloudili po Ketapangu a ptali jsme se lidí, jestli se tam dá někde půjčit motorka, ale vzešlo z toho, že tam fakt žádná půjčovna prostě nebyla. Párkrát nás ještě během hledání půjčovny otravoval někdo s bemem (jeden vytrvalej za náma asi půl hodiny tak jako creepy popojížděl) a my vždycky, že pojedem max za 30, na což se nakonec asi pátej chlápek chytnul a odvez nás. Což bylo z původních 150 fajn, na druhou stranu těch 150 byla absolutní ujeťárna za 10 min v bemu po půlhodinovym trajektu za 6k.
Po večeři jsme se dali do plánování, kdy a jak pojedeme na Ijen. Náš geniální a nejsnažší plán s motorkama bohužel padnul, takže jsme to potřebovali vyřešit jinak. Nakonec jsme se dohodli ve vesnici, že zaplatíme 750k ve třech za to, že nás dovezou na Ijen a pak kam budeme chtít po okolí a na vlak dolu do Banyuwangi. Vlastně to byla doprava do Licinu první den, druhý den na Ijen, výlety po okolí, pro lístky na nádraží a pak třetí den na vlak, což bylo docela dost ježdění. S motorkama by to bylo levnější, ale nakonec jsme byli další den po nočním pochodu na Ijen docela vděčný, že se domu svezeme autem, a viděli jsme toho víc a bylo to jednodušší.
Podle předpovědi to vypadalo tak 50 na 50, takže jsem se dohodli, že se ve 23:30 sejdem před barákem a dohodneme se, jestli půjdem první noc nebo radši počkáme.
2. DEN: Noční hike na Kawah Ijen, Licin
Cestou jsme předešli pár neskutečně pomalejch indonéskejch turistů, který uplně nevypadali, že jsou zvyklý chodit a furt se tam někde ploužili nebo skuhrali. Cestou se nám povedlo všechny Indonésany předejít, takže na okraj kráteru jsme přišli asi v půl 3. ráno společně s třema prvníma horníkama. Byla úplná tma, tak jsme na nic nečekali a začali sestupovat dolů do kráteru po úzký kamenitý cestičce, která byla už o dost náročnější než velká cesta na okraj kráteru. Asi ve tři jsme byli na dně kráteru, kde nádherně modře hořely výpary síry, nejvyšší plameny mohly mít tak 8 metrů, což je v sytě modrý barvě v úplný tmě něco absolutně neskutečnýho. Většinu času jsme byli tak 30 metrů od plamenů a jenom asi na 15 minut jsme procházeli přímo místama okolo horníků, kde ze země chrlí žlutej sirnej dým, kterej někdě hoří a tak jako děsivě syčí. Chvílema se stalo, že jsme se dostali do takovýho kouře, že mělo cenu jen stát na místě, zavřít oči, zvolna dejchat a čekat až to přejde. Další asi hodinu jsme strávili pozorováním plamenů z bezpečný vzdálenosti za doprovodu syčení plamenů a občasnýho bušení od horníků. Po chvííli se pomalu začaly do kráteru trousit davy lidí, asi ve 4 už tam došli víceméně všichni, takže jsme vyrazili proti ostatním nahoru na okraj krateru na východ slunce.
Už asi v 7 ráno se začalo zlehka zatahovat, tak jsme vyrazili dolu. Jak se trochu kazilo počasí, dým ze sopky už nestoupal nahoru, ale jen se převalil přes okraj a začal padat po svazích do údolí, takže jsme velkou část cesty zpátky šli sirnejma výparama. Cestou zpátky jsme viděli v lese opice, který se anglicky jmenujou Javan lutung, česky podle mě langur jávský, ale nějak jsem to nikde nenašel. Jsou docela vzácný a žijou jen v pár národních parcích na Jávě. Na Ijenu není pěkná jen ta sopka sama o sobě, ale i ten národní park okolo, kde je hodně dalších sopek vystupujících z pralesů, což je na přelidněný Jávě vzácný a bylo by super tam bejt dýl a prochodit to tam ze základny v Licinu.
Byli jsme docela vděčný, že tam na nás po 7 hodinách na nohou v 8 ráno čekalo auto z naší vesnice. Cestou zpátky jsme zastavili v jedný vesničče na snídani a domluvili se, že pojedem zpátky do Licinu, kde se chvíli prospíme. Kdybysme pospíchali, teoreticky by šel stihnout vlak na Bromo v 9:15, ale Licin se nám líbil, tak jsme to neřešili a rozhodli se neumřít vysílením. Odpoledne jsme zajeli autem na nádraží, kde jsme si koupili lístky do Probolinggo pod Gunung Bromo, což byla naše další zastávka. Cestou z nádraží nám chlápek, co nás vozil, zastavil doma a nadšeně nám dal asi 15 čerstvejch durianovejch palačinek. Já jako rekordman jsem sněd tři, Anička jednu a Frederick asi půlku. Jako bylo to fakt hardcore, prostě čerstvej rozmixovanej durian. :D Ale zjistil sem, že jakmile překonám prvních pět vtěřin intenzivního pudu zvracet, začně to bejt docela sladký. Zbytek odpoledne jsme strávili zevlenim na vodopádech kus od Licinu, kde nás ve vodě při koupání okusovaly rybičky - takovýto, jak člověk vidí třeba po Praze. Bylo to vtipný, bylo jich tam mraky a děsně to lochtalo, navíc jaksi okusovaly všude a potom, co mi nějaká vplula i do trenclí už jsem byl nějakej nervózní a radši jsem se evakuoval. Pak jsme si už užívali pohodu ve vesnici, která byla plná dětí a lidí, který si s náma chtěli povídat, a taky jsme jim dali zpátky durianový palačinky, po kterejch se mohli utlouct. :D
3. DEN: Přejezd na Bromo
Věděli jsme, že se z vlakovýho nádraží musíme dostat na autobusák na Jl. Raya Bromo, odkud by mělo jít chytit bemo až do Cemoro Lawang na okraji Tengger kaldery v NP Tengger Semeru. Před nádražím jsme se dostali do bema, kde po nás chlápek chtěl jenom 5k na jednoho, což nás úplně dostalo, protože jsme čekali, že zas nastřelí něco jako 50k. Chvíli po nás nastoupil nějakej Taiwanec, kterýmu si řek o 50k a on mu to dal a my jsme byli tak vyjukaný, že jsme nic neřekli.:D Spokojeně, společně s dětma ze školy, jsme se vydali bemem před Probolinggo, a to dokonce správným směrem. V jednu chvíli zastavil a řiká, že jsme na místě. Samozřejmě nás nedovez až na nádraží, ale do ňáký turistický agentury, která se nám snažila prodat výlet na Bromo jeepem přesně jak jsme četli na netu. Dozvěděli jsme se, že nám seženou bus na Bromo za 30k, ale musíme počkat hodinu (než odjede poslední bemo..?), potom, že vlastně žádný nejedou a že musíme s nima, pak, že nás odvezou až do Yogyakarty jako balíček. No asi po 10 minutách jsem našel na mapě podle gps kde jsme, s úlevou jsem zjistil, že je to asi jenom 500 metrů na autobusák a odešli jsme. Měl jsem v hlavě uloženou informaci "zelený bemo před autobusákem", nejdřív jsme hledali na autobusáku, nikde nic, před autobusákem taky nic a nakonec jsme našli skupinu asi 6 backpackerů čekajících u zelenýho bema asi 40 metrů za autobusákem u jednoho z warungů u hlavní silnice vedoucí na Bromo. Byly asi 3 odpoledne a dozvěděli jsme se, že jeden Němec tam čekal už od 10 od dopoledne, než se bemo naplní. S náma nás bylo 10, tak jsme se rozhodli, že to rozpočítáme na počet míst, což bylo tušim 14 (tolik lidí by se tam s krosnama samozřejmě nikdy nevešlo) a po pár minutách jsme vyrazili skoro poloprázdným uplně narvaným bemem.:D Takže pro nás docela parádní štěstí oproti ostatním. Nakonec nás to vyšlo na 35k na jednoho.
Puůvodně jsme s Fredericem plánovali jít spát na viewpoint na východ slunce (neměl ale spacák:D), ale bylo docela hnusně a vypadalo to, že bysme mohli zmoknout. Navíc jsme se v bemu od někoho dozvěděli, že jdou do hostelu Yog Bromo Homestay a že je to za 150k pro dva. Takže jsme se nakonec jako jedna velká skupina vydali do hostelu, kde nikdo další nebyl, takže jsme spokojeně zabrali 5 pokojů. :D Hostel byl navíc na ideálním místě u Cemara Indah hotelu asi 30 metrů od okraje kaldery a přímo u cesty, která vedla na výhled na Bromo, kam jsme plánovali jít v noci. Hostel byl absolutně dostačující, hlavně když jsme věděli, že ve 2 ráno vyrážíme na Gunung Penanjakan na výhled na východ slunce.
4. DEN: Bromo, Probolinggo - Malang
GPS hike Bromo
Veškerá navigace byla úplně snadná pomocí kombinace maps.me a návodu z wikivoyage.
Ve dvě ráno jsme společně s Němcem Patrickem, Fredericem a Kanaďankou Julie vyrazili na Gunung Penanjakan viewpoint na Bromo a na celou kalderu při východu slunce. Ještě je dobrý připomenout, že celej předchozí den za náma jako stín šel ten Taiwanec, pak u hostelu zmizel a ve 2 ráno (!!!) se objevil zase 50 metrů za náma na cestě na výhled.:D:D Na úplně nejnižší viewpoint jsme šli asi 45 min a pak jsme se ještě tak 30 drápali po schodech na takovou vyhlídkovou plošinu, kde jsme byli úplně sami. Když jsme dorazili, tak byla ještě úplná tma a já se šel podívat ještě kus do kopce, kde jsem našel takový rozbořený baráky, kde by se bejvalo dalo uplně parádně přespat (i když v tý kose s mym letním spacákem jsem byl docela vděčnej za hostel).
Tak ve 4 se objevily první džípy, který vozily turisty na vrchol kopce kus nad náma po silnici a musely přejet kalderu okolo sopek (světla na první fotce). My jsme schválně nešli až nahoru, protože jsme věděli, že na tom našem výhledu bude minimum lidí a nahoře to bude narvaný džípama. Z výhledu jsou vidět tři sopky, nejnižší a nejaktivnější kouřící Bromo, krásnej kužel Batok a vzadu nejvyšší sopka Jávy a taky aktivní Semeru. Chvíli před východem slunce se přes Semeru přehnala bouřka a byly vidět blesky přes dým z Broma, bohužel se mi to nepovedlo vyfotit. Někdy okolo východu slunce byla taky vidět erupce Semeru, což bylo takový hnědošedý uprdnutí a ne dým jako z Broma. Na cestě dolů do kráteru prodávali místňáci kafe, čaj a sušenky, což nám všem přišlo v půl sedmý ráno docela vhod.
Výhodou toho, že jsme šli pěšky bylo zaprvý to, že jsme na výhledu byli sami, zadruhý jsme neplatili vstup do národního parku, protože ten se vybírá na silnici pro džípy a stojí asi 150k na jednoho a zatřetí, že jsme šli uplně boží hike z výhledu přes Sea of Sand až pod Bromo. Džípy sjedou z výhledu a dojedou až těsně pod Bromo, tim ale úplně vynechaj naprosto parádní asi 4km procházku přes dno kaldery. Dostat se z výhledu dolu do kaldery bylo trochu náročnější na orientaci, ale nám se naštěstí už den předem podařilo najít cestu, která vedla z okraje kaldery přímo dolů na Sea of Sand kousek pod viewpointem. Byla to pěšinka, která byla celkem příznačně označená jako: "Zákaz vstupu, tímto obcházíte oficiální vstup do parku" nebo tak něco, prostě naprosto přesně, co jsme hledali.:D Každopádně ofic. vstup do parku byl uplně na druhý straně vesnice a pěšky bylo úplně nesmyslný tamtudy jít a obcházet to. Po zahnutí z hlavní silnice už se jenom snadno šlo po pěšince zkopce, pak po Sea of Sand (kus bažinou), až jsme došli k parkovišti na dně kaldery, kde stálo tak 50 džípů, z kterejch už lezli lidi a chodili kousek na okraj kráteru kouřícího Broma. Jako bonus tam čekali chlápci s koněma a lidi ještě těch posledních asi 500 metrů do kopce vozili na koni.
Před Bromem se projde okolo hisduistickýho kláštera na dně kráteru, kterej je částečně zasypanej popelem a vypadá naprosto magicky. Přímo na okraj kráteru Broma vedou schody a po dost exponovaný pešince se dá kráter Broma obejít. Anička na to neměla uplně žaludek a radši čekala s ostatníma nad schodama, kde bylo takový kamenný zábradlí. Zpátky jsme se vydali nejkratší cestou do Cemoro Lawang, protože jsme věděli, že přímo okolo Cemoho Indah hotelu vede do kráteru pěšinka, po který půjde vyjít nahoru a nebudeme muset jít po silnici. Někdo se bál, že nás budou kontrolovat, jestli máme vstup do parku, ale samozřejmě nikde nikdo nebyl. Už po devátý (což bylo ale stejně 7 hodin na nohou :D) jsme se vrátili do hostelu. Původně jsme nechtěli pospíchat, ale Juliet měla koupenej vlak do Banyuwangi na 11, tak jsme se dohodli, že všichni, co tam už jsme, pojedeme zase společně bemem do Probolingga, protože ona by se tam jinak nedostala. Trochu nás hlodalo, jestli tam ještě den nezůstanem, ale už tak v 8 ráno se zatáhlo a vypadalo to, že se to nerozfouká, když jsme odjížděli, tak i malinko mrholilo. Juliet to nakonec prej o pár minut nestihla každopádně.
My jsme došli 100 metrů na autobusák a jak jsme tam dorazili, viděli jsme, že zrovna odjíždí bus do Malangu, takže jsme do něj hned skočili. Bohužel jsem zase jenom snídali na výhledu a nic pořádnýho nejedli, takže než jsme dorazili do Malangu, už jsem byl docela hladovej a mrzutej. No, docela, dost mrzutej.:D Bus (30k/2 hod) byl docela děsivej - jel jak totální magor, každej tam kouřil a flusal na zem a ještě dycky když jsme zastavili tam vlezli žebráci, překvapivě ale prudili Indonésany a nás ne. Původně jsme do Malangu vůbec nechtěli, ale vzhledem k tomu, že jsme plánovali dva dny na Bromo a nakonec jsme to zalomili hned vlastně první den ráno, poslechli jsme radu Juliet, že to stojí za to a posunuli se jen dvě hodiny busem do Malangu. Aspoň jsme si zkrátili ten dlouhej přejezd do Yogyakarty vlakem další den.
Dostali jsme doporučení na parádní čistej MADOR Malang dorm hostel (155k) naprosti čínskýmu paláci. Něco, co bysme tam vůbec nečekali, dokonce tak jako evropsky vypadající s anglicky mluvící recepční, paráda! Při pozdně odpolední procházce jsme pěkně zmokli (na Jávě byl odpolední déšť tuhovka, kór v Malangu uprostřed ostrova pod Semeru). Navečeřeli jsme se za 40k v nějakým náhodným pouličnim warungu a šli na doporučení z hostelu do takový posh kavárny v centru - Java dancer coffee, která se do zbytku města taky absolutně nehodila, ale bylo příjemný na chvíli opustit bordel a zmatek ulic venku. :D Navíc jsme si ještě dali za 50k cibetkový kafe! Mezitím jsme se rozdělili s Frederikem, kterej si šel na chvíli lehnout, každopádně dostal stejnej nápad jako my a přišel do tý kavárny asi půl hodiny po nás. Ještě jsme si kupovali lístky na vlak (140k/8 hod economy) - nebejt tam nějaká pani, co měla syna v Kanadě, uměla anglicky a chtěla nám pomoct, asi bysme si tam ty lístky kupovali ještě dneska. Nejdřív se tahaly lístky, pak člověka volali, pak se ještě musel udělat check-in, prostě totální zmatení. :D
Po Ijenu a Bromu jsme byli dost vycuclý a šli jsme spát po osmý večer. Ve chvíli, kdy už Anička spala se najednou začala tak divně houpat postel, tak si řikám, co jako dělá - ale Anička spala jak zabitá a nedělal nic. Po pár vteřinách jsem si uvědomil, že se nehejbe jenom postel, ale i lustr a tak nějak všechno okolo a dalších pár vteřin mi trvalo, než mi došlo, že nejede okolo hostelu kamión, ale je to zemětřesení. Stoupnul jsem si a bylo to jako stát na takovejch malejch vlnách, který přicházely z jednoho směru. Ještě bylo slyšet padat nádobí z kuchyně a najednou se všechno uklidnilo, celkově to mohlo trvat tak 30 vteřin. Zatřás jsem s Aničkou a řikám, že bylo zemětřesení a že bylo docela silný, že bysme radši měli bejt vzhůru a Anička na to jenom: "Jasně, Honzí, tak mi to řekneš ráno, jo." :D Uvědomil jsem si, že jsme vlastně přímo pod nejvyšší a nejaktivnější sopkou Jávy Semeru a že jsem koukal, že její status byl nejaktivnější za asi 5 let. Došlo mi, že mam v mobilu aplikaci od Americký geologický služby (USGS), kde jsou zemětřesení a varování o sopkách, tak jsem rychle koukal, kde bylo to zemětřesení, jestli pod sopkou nebo někde u subdukčních desek v moři jižně od Jávy. Zemětřesení fakt bylo v moři přímo na jih od Malangu (je super, že to tam USGS nahrává automaticky, takže jsem to viděl už tak minutu po zemětřesení) a první odhad bylo magnitudo 6.1, což už je fakt hafo, během půl hodiny to kleslo na 5.9. Aplikace má i makroseismickej dotazník a tak a psali tam lidi až z Bali, že v Kutě padaly věci z poliček a lidi utíkali z pláže, že se báli tsunami. Bali je tak 300km.
Dál jsme pokračovali na Bird market, což je trh se živejma zvířatama, krmením a kytkama, kde měli všechno od kusů trávníku 1x1 metr, přes ohrožený ptáky až po opice. Byl jsem na to zvědavej a i jsem se docela těšil, ale nakonec jsme odcházeli uplně zhnusený, je strašný, jak si prostě nevážej tý neskutečný přírody, co tam okolo maj, a takhle to ničej. Jenom těch ptáků, naprosto evidetně pochytanejch v přírodě v horách, tam bylo neskutečný množství a bylo to fakt spíš smutný. O opicích v malejch klecích ani nemluvě.
Zbytek dne jsme strávili ve vlaku. Na hlavním nádraží v Yogyakartě jsme prošli okolo taxíků a na hlavní ulici Malioboro jsme chytili Transyogya bus za 5k, kterým jsme přejeli celý centrum až k našemu hostelu jižně od kratonu kousek od známý backpackerský ulice Prawirotaman. Yogyakarta bylo první město i Indonésii, kde normálně fungovala veřejná doprava - prodávali se lístky, fixní ceny a zastávky - a byla to po tom všem docela paráda.
6. DEN: Prambanan
Hlavní chrám v Prambananu je sice fakt parádní, ale že bysme zas byli uplně příšerně hotový, to taky ne, je to prostě tak očekávatelně pěkný. Asi nejzajímavější bylo 20 metrů vysoký bambusový lešení na jednom z hlavních chrámů, celkově jsou ty jednnotlivý chrámy vyšší než bych řek z fotek. Za vlastním Prambananem je ještě pár dalších chrámů, kdy ten nejvzdálenější je asi 2 km daleko buddhistickej chrám Sewu z 8. století, což je zajímavý, protože hlavní chrám a všechno v jeho okolí je hinduistický. My jsme až dozadu došli docela rychle a měli jsme celej komplex asi 20 minut uplně sami pro sebe, což bylo naprostá bomba, navíc se nám ten buddhistickej styl líbil asi víc než hinduistickej, kterej jsme posledních 14 dní viděli na každym kroku.
Hlavní atrakcí kopců byly borovicový háje, kde to ale vypadalo asi tak jako na Klůčku na Mácháči, takže nás to uplně do kolen nedostalo a pokračovali jsme dál do Imogiri, ale je třeba uznat, že silničky to byly pěkný a zase jsme viděli jinej venkov. Pořádnej oběd jsme si dali až v luxusním Bumi Langit resto, kde to vypadalo, že se schází vyšší společnost, takže ceny tam byly skoro jak u nás v průměrný hospodě. Ale jídlo a fresh z passionfruit byl naprosto boží. Cestou zpátky jsme ještě plánovali zastávku v Imogiri, ale přímo v Imogiri se rozpršelo, tak jsme to nakonec vzdali a rozhodli se, že pojedeme už do Yogji. Déšť ale po chvíli přešel do takovýho tropickýho lijáku, že se v tom víceméně nedalo řídit a zastavili jsme se chovat v jednom warungu, bohužel jsme byli úplně narvaný, tak jsme si dali jenom čaj a čekali až to přejde. Tenhle nápad mělo i pár dalších motorkářů.
7. DEN: Yogyakarta
Dohodli jsme se, že dáme celej den jenom zevlení po Yogyakartě taky jeden den. Nejdřív jsme prošli celou Malioboro ulici s milionem krámků a indonéskejch turistů. Už jsme se naučili ignorovat otázky odkud jsme, protože to vždycky samozřejmě vedlo do nějakýho krámu za rohem nebo "art gallery", kde by nám něco vnucovali. Potom jsme se vrátili do oblasti kratonu, kde se nám nepodařilo najít nic k jídlu, tak jsme si řekli, že si to nejdřív projdem. Začali jsme vodním palácem, což byla asi nejošklivější a nejnudnější památka, co jsem kdy navštívil. Je fakt neuvěřitelný, že před více než 1000 lety tu stavěli tak neuvěřitekný chrámy jako Prambanan a Borobudur a za posledních pár set let tu vyrost maximálně tenhle palác. Trochu se to snažilo tvářit jako nějaký paláce třeba v Marakéši, ale vypadalo to jako tak náhodně spojený starý baráky s bazénem uprostřed. Ještě navíc tam prostě v zahradách měli lidi postavený baráčky a normálně bydleli. Vlastně nezaplatit vstup, nepoznal bych, že se prostě neprocházím nějakou čtvrtí Yogyakarty. Tenhle den, a vlastně i ten další, byly proložený asi 15 rozhovorama se studentama místní univerzity, který měli za úkol udělat rozhovor s cizincem v angličtině o Yogyakartě, proč tam jsme atd atd. Vypadalo to, že ten tejden jsme byli v Yogyakartě asi jediný Evropani, protože jak jsme se objevili na hlavní ulici, slítly se na nás skupinky studentů. :D Další zajímavou věcí bylo, že vždycky ten rozhovor dělat ten, kterej v tý skupině uměl nejhůř anglicky, což většinou znamenalo vlastně vůbec, a otázky měli napsaný na napíře a dost často ignorovali naše odpovědi, takovej typickej kus rozvovoru:
"Where are you from?"
"Czech Republic, do you know Czech Republic?" (naše osvědčená podpásovka)
.....3 minuty vysvětlování, co chceme a proč se ptáme my a ne oni...
"No, I don't know." Pohled do notýsku."I think your country is beatiful."
"But you just said you don't know our country."
.....3 minuty vysvětlování, co chceme a proč se ptáme my a ne oni...
"What do you like and dislike about Yogya?"
"Honestly, we like everything except giving interviews."
Zmatení.
8. DEN: Yogyakarta
Jednou se nám zase vyplatilo naše odmítání taxíků a šetření, kdy nám pani domácí v hotelu řikala, že ojek, což je motorka s pár sedačkama před řidičem, by měl ke kratonu stát okolo 30k. My procházeli okolo pár zaparkovanejch a nějak proběh rozhovor, že jdem na kraton a my ze srandy řekli, že jedem max za 15k a ten chlápek se evidetně nudil a stejně nás vzal. :D Tak jsme se projeli ojekem! V paláci taky nic moc nebylo, akorát jsem tam zadarmo viděli naprosto parádní taneční představení nějakej profíků, co si to tam zkoušeli a bylo to před veřejností. Bylo to tak 1000krát lepší, než ty fakt špatný tance bez náboje v Ubudu.
Pak jsme cestou přes Sambal spesial došli zpátky do hostelu, sbalili si věci a přesunuli se do novýho hostelu Yogyakarta BnB, kterej nám doporučil někdo na Bromu a měl super hodnocení. Ten přesun jsme udělali hlavně proto, abysme poznali zbízka taky jinou část města a tenhle hostel byl v takový druhý hlavní backpackerský zóně kus od ulice Sosrowijayan a Malioboro, což je takový turisticko-obchodní centrum celýho města.
Odpoledne jsme si jen zařídili půjčení motorky v hostelu a brouzdali po okolí. Nejzajímavější věcí bylo obří třípatrový tržiště hned u Malioboro, kde prodávali absolutně všechno.
9. DEN: Borobudur
10. DEN: Lety Yogyakarta - Jakarta - Taipei - Bangkok - Amsterdam
11. a 12. DEN: Zevlení Amsterdam
Další den jsme si po nekonečným spánku akorát prošli místa jako Flower market a tak a šli na Centraal.
1. DEN: Trajekt z Bali, spaní pod Ijenem v Licenu
Našel jsem si na netu, že v hornický vesnici Licin pod Ijenem by mělo jít snadno sehnat ubytování, takže jsem vymyslel plán, že si půjčíme v Banyuwangi motorky, dojedeme do Licinu na úpatí Ijenu, kde přespíme, a pak zase na motorkách dojedeme do sedla pod Ijen a budeme krásně nezávislý. Tenhle plán začal dostávat trhliny už v Ketapangu, kde se absolutně nedala sehnat půjčovna motorek. Při našem zmateným bloudění okolo přístavu jsme potkali Francouze Frederica, kterej měl totožnej problém jako my - chtěl se nějak levně dostat na Ijen a byl to jedinej další Evropan na trajektu. Na hlavní silnici stály nějaký bema a chlápek, co nabízel, že nás odveze za 50k na jednoho do Banyuwangi, což jsme věděli, že je tak 10 minut. Tak jsme mu řekli, že se snad zbláznil, že dáme každej 10k, což ho trochu odradilo a jak bylo našim stylem, poslal nás někam. :D Chvíli jsme bloudili po Ketapangu a ptali jsme se lidí, jestli se tam dá někde půjčit motorka, ale vzešlo z toho, že tam fakt žádná půjčovna prostě nebyla. Párkrát nás ještě během hledání půjčovny otravoval někdo s bemem (jeden vytrvalej za náma asi půl hodiny tak jako creepy popojížděl) a my vždycky, že pojedem max za 30, na což se nakonec asi pátej chlápek chytnul a odvez nás. Což bylo z původních 150 fajn, na druhou stranu těch 150 byla absolutní ujeťárna za 10 min v bemu po půlhodinovym trajektu za 6k.
V Banyuwangi jsme našli půjčovnu motorek hned na hlavní silnici. Bohužel z nich ale vypadlo, že si chtěj nechat naše pasy, což bylo pro nás samozřejmě nereálný a s kopiema nesouhlasili. Takže jsme smutně odešli a hledali dál po městě, ale všichni nás posílali zpátky do místa, kde jsme nepochodili a ukázalo se, že tam maj fakt asi monopol. V tu chvíli jsme byli docela bezmocný, protože do vesnice do bylo asi 15 km do kopce a veřejná doprava byla úplně bez šance směrem do hor. Nakonec jsem si vzpomněl, že jsem si vyfotil číslo na nějakej homestay v tý hornický vesnici, tak jsem na to zkusil zavolat. Vzal to chlápek a slíbil, že pro nás zajede do Banyuwangi, v tu chvíli jsem to bral jako lepší řešení než někde hledat bemo a hodinu smlouvat, když jsem viděl, jak maj výborný hodnocení na netu. Byl to chlápek, co zorganizoval pár rodin ve vesničce Licin, který ubytovávaj cizince a začal to i inzerovat na bookingu a na dalších stránkách. Já jsem k němu přišel přes nějakej blog, kterej to v Licinu vychvaloval. Dělají to tak, že ty peníze za cizince rozdělují mezi všechny rodiny, který se toho účastní, je to fakt super nápad a všichni lidi byli strašně vděčný, že tam jsme.
Do Licinu jsme jeli asi 20 minut autem, část po úplně rozpadlý kamenitý cestě lesem. Už jak jsme tam dorazili, byli jsme absolutně nadšený, protože v celý vesnici jsme byli jediný turisti a všichni byli strašně milý. Ubytovali jsme se v takovym malinkym pokoji v jedný rodině (ubytováni pro dva se snídaní, obědem a večeří za 120k :D) a nadšeně se vrhni na večeři, co nám pani domácí uvařila. Vesnice byla vlastně jenom jedna asi 200 metrů dlouhá zpevněná cesta mezi rýžovýma polema na svahu sopky, kdy velká část chlapů pracovala jako horníci na Ijenu (nebo nově jako průvodci) a zbytek na polích.
Do Licinu jsme jeli asi 20 minut autem, část po úplně rozpadlý kamenitý cestě lesem. Už jak jsme tam dorazili, byli jsme absolutně nadšený, protože v celý vesnici jsme byli jediný turisti a všichni byli strašně milý. Ubytovali jsme se v takovym malinkym pokoji v jedný rodině (ubytováni pro dva se snídaní, obědem a večeří za 120k :D) a nadšeně se vrhni na večeři, co nám pani domácí uvařila. Vesnice byla vlastně jenom jedna asi 200 metrů dlouhá zpevněná cesta mezi rýžovýma polema na svahu sopky, kdy velká část chlapů pracovala jako horníci na Ijenu (nebo nově jako průvodci) a zbytek na polích.
Podle předpovědi to vypadalo tak 50 na 50, takže jsem se dohodli, že se ve 23:30 sejdem před barákem a dohodneme se, jestli půjdem první noc nebo radši počkáme.
Před půlnocí jsme se sešli a ten chlápek tvrdil, že vzhledem k tomu, že se to vypšelo večer (zrovna přestávalo, což na klidu nedodalo), je přesvědčenej, že v noci a ráno to bude ok, takže jsme vzali bágly a o půlnoci vyrazili autem na Ijen. Vyšlo to ideálně, že lehce po jedný ráno jsme zaplatili 100k vstup do národního parku a vyrazili nahoru na vrchol sopky.
Na parkovišti u silnice parkujou náklaďáky, do kterých horníci nosej síru vytěženou v kráteru sopky: Asi 4 km musí jít do kopce po širší cestě (převýšení asi 400m), kde tlačí prázdný vozíky, ty odloží na vrcholu sopky na okraji kráteru. Dolů do kráteru sopky (200 převýšení, prudká sklanatá pešina) už jdou jen s takovýma nádobama přes ramena, viz fotky. Dole, přímo u jezera s pH 0.1 - 0.5 (je zlehka kyselý :D :D), přímo v sirnejch výparech tyčema rozbíjej nánosy síry a pak jdou s cca 80 kg síry celou cestu zpátky. Každej to prej dá 2krát a někdo 3krát. Ve vesnici jsme si půjčili plynový masky, ale byly dost na prd a přislo mi, že kapesník by posloužil tak nastejno.
Cestou jsme předešli pár neskutečně pomalejch indonéskejch turistů, který uplně nevypadali, že jsou zvyklý chodit a furt se tam někde ploužili nebo skuhrali. Cestou se nám povedlo všechny Indonésany předejít, takže na okraj kráteru jsme přišli asi v půl 3. ráno společně s třema prvníma horníkama. Byla úplná tma, tak jsme na nic nečekali a začali sestupovat dolů do kráteru po úzký kamenitý cestičce, která byla už o dost náročnější než velká cesta na okraj kráteru. Asi ve tři jsme byli na dně kráteru, kde nádherně modře hořely výpary síry, nejvyšší plameny mohly mít tak 8 metrů, což je v sytě modrý barvě v úplný tmě něco absolutně neskutečnýho. Většinu času jsme byli tak 30 metrů od plamenů a jenom asi na 15 minut jsme procházeli přímo místama okolo horníků, kde ze země chrlí žlutej sirnej dým, kterej někdě hoří a tak jako děsivě syčí. Chvílema se stalo, že jsme se dostali do takovýho kouře, že mělo cenu jen stát na místě, zavřít oči, zvolna dejchat a čekat až to přejde. Další asi hodinu jsme strávili pozorováním plamenů z bezpečný vzdálenosti za doprovodu syčení plamenů a občasnýho bušení od horníků. Po chvííli se pomalu začaly do kráteru trousit davy lidí, asi ve 4 už tam došli víceméně všichni, takže jsme vyrazili proti ostatním nahoru na okraj krateru na východ slunce.
Na východ jsme šli asi 500 metrů po okraji kráteru na nejvyšší snadno dosažitelnej bod takovejma kapradinovejma houštinama, což bylo víceméně jediný, co v okolí těch výparů dokázalo růst. Na východu slunce bylo nejparádnější, jak jsme přímo na západ od nás viděli trojúhelníkovej stín sopky, na který jsme zrovna stáli a to, jak se ten stín zkracuje a pořád má jasnej tvar.
Už asi v 7 ráno se začalo zlehka zatahovat, tak jsme vyrazili dolu. Jak se trochu kazilo počasí, dým ze sopky už nestoupal nahoru, ale jen se převalil přes okraj a začal padat po svazích do údolí, takže jsme velkou část cesty zpátky šli sirnejma výparama. Cestou zpátky jsme viděli v lese opice, který se anglicky jmenujou Javan lutung, česky podle mě langur jávský, ale nějak jsem to nikde nenašel. Jsou docela vzácný a žijou jen v pár národních parcích na Jávě. Na Ijenu není pěkná jen ta sopka sama o sobě, ale i ten národní park okolo, kde je hodně dalších sopek vystupujících z pralesů, což je na přelidněný Jávě vzácný a bylo by super tam bejt dýl a prochodit to tam ze základny v Licinu.
Byli jsme docela vděčný, že tam na nás po 7 hodinách na nohou v 8 ráno čekalo auto z naší vesnice. Cestou zpátky jsme zastavili v jedný vesničče na snídani a domluvili se, že pojedem zpátky do Licinu, kde se chvíli prospíme. Kdybysme pospíchali, teoreticky by šel stihnout vlak na Bromo v 9:15, ale Licin se nám líbil, tak jsme to neřešili a rozhodli se neumřít vysílením. Odpoledne jsme zajeli autem na nádraží, kde jsme si koupili lístky do Probolinggo pod Gunung Bromo, což byla naše další zastávka. Cestou z nádraží nám chlápek, co nás vozil, zastavil doma a nadšeně nám dal asi 15 čerstvejch durianovejch palačinek. Já jako rekordman jsem sněd tři, Anička jednu a Frederick asi půlku. Jako bylo to fakt hardcore, prostě čerstvej rozmixovanej durian. :D Ale zjistil sem, že jakmile překonám prvních pět vtěřin intenzivního pudu zvracet, začně to bejt docela sladký. Zbytek odpoledne jsme strávili zevlenim na vodopádech kus od Licinu, kde nás ve vodě při koupání okusovaly rybičky - takovýto, jak člověk vidí třeba po Praze. Bylo to vtipný, bylo jich tam mraky a děsně to lochtalo, navíc jaksi okusovaly všude a potom, co mi nějaká vplula i do trenclí už jsem byl nějakej nervózní a radši jsem se evakuoval. Pak jsme si už užívali pohodu ve vesnici, která byla plná dětí a lidí, který si s náma chtěli povídat, a taky jsme jim dali zpátky durianový palačinky, po kterejch se mohli utlouct. :D 
Trochu mi mrzelo, že jsme na Ijenu museli platit za vození autem, ale ani zpětně mi prostě nenapadá řešení, jak to tam udělat nezávisle, jediný rozumný řešní by bylo půjčit si motorku na Bali a dojet na Ijen. Ale jakmile chce člověk pokračovat na Jávu, to naše řešení bylo asi nejrozumnější. Sice jsme jim zaplatili za auto, ale jinak bylo ve vesnici všechno zadarmo - platili jsme za spaní a všechno jídlo 120k na den.
První část dne jsme strávili ve vlaku z Banyuwangi do Probolingga. O Probolinggu se v Lonely planet psalo, že je tam složitý to udělat veřejnou dopravou, že se tam člověka každej snaží okrást, tak jsme byli zvědavý, jak to zvládnem.
Věděli jsme, že se z vlakovýho nádraží musíme dostat na autobusák na Jl. Raya Bromo, odkud by mělo jít chytit bemo až do Cemoro Lawang na okraji Tengger kaldery v NP Tengger Semeru. Před nádražím jsme se dostali do bema, kde po nás chlápek chtěl jenom 5k na jednoho, což nás úplně dostalo, protože jsme čekali, že zas nastřelí něco jako 50k. Chvíli po nás nastoupil nějakej Taiwanec, kterýmu si řek o 50k a on mu to dal a my jsme byli tak vyjukaný, že jsme nic neřekli.:D Spokojeně, společně s dětma ze školy, jsme se vydali bemem před Probolinggo, a to dokonce správným směrem. V jednu chvíli zastavil a řiká, že jsme na místě. Samozřejmě nás nedovez až na nádraží, ale do ňáký turistický agentury, která se nám snažila prodat výlet na Bromo jeepem přesně jak jsme četli na netu. Dozvěděli jsme se, že nám seženou bus na Bromo za 30k, ale musíme počkat hodinu (než odjede poslední bemo..?), potom, že vlastně žádný nejedou a že musíme s nima, pak, že nás odvezou až do Yogyakarty jako balíček. No asi po 10 minutách jsem našel na mapě podle gps kde jsme, s úlevou jsem zjistil, že je to asi jenom 500 metrů na autobusák a odešli jsme. Měl jsem v hlavě uloženou informaci "zelený bemo před autobusákem", nejdřív jsme hledali na autobusáku, nikde nic, před autobusákem taky nic a nakonec jsme našli skupinu asi 6 backpackerů čekajících u zelenýho bema asi 40 metrů za autobusákem u jednoho z warungů u hlavní silnice vedoucí na Bromo. Byly asi 3 odpoledne a dozvěděli jsme se, že jeden Němec tam čekal už od 10 od dopoledne, než se bemo naplní. S náma nás bylo 10, tak jsme se rozhodli, že to rozpočítáme na počet míst, což bylo tušim 14 (tolik lidí by se tam s krosnama samozřejmě nikdy nevešlo) a po pár minutách jsme vyrazili skoro poloprázdným uplně narvaným bemem.:D Takže pro nás docela parádní štěstí oproti ostatním. Nakonec nás to vyšlo na 35k na jednoho.
Puůvodně jsme s Fredericem plánovali jít spát na viewpoint na východ slunce (neměl ale spacák:D), ale bylo docela hnusně a vypadalo to, že bysme mohli zmoknout. Navíc jsme se v bemu od někoho dozvěděli, že jdou do hostelu Yog Bromo Homestay a že je to za 150k pro dva. Takže jsme se nakonec jako jedna velká skupina vydali do hostelu, kde nikdo další nebyl, takže jsme spokojeně zabrali 5 pokojů. :D Hostel byl navíc na ideálním místě u Cemara Indah hotelu asi 30 metrů od okraje kaldery a přímo u cesty, která vedla na výhled na Bromo, kam jsme plánovali jít v noci. Hostel byl absolutně dostačující, hlavně když jsme věděli, že ve 2 ráno vyrážíme na Gunung Penanjakan na výhled na východ slunce.
Až v Cemoro Lawang jsme si uvědomili, že jsme za celej den měli asi dvě sušenky a ňáký ovoce, takže jsme si nakonec ve warungu přímo naproti dali každej dvě večeře (nasi goreng za 15k). Potom jsme se šli ještě projít podle okraje kaldery, což se ukázalo jako geniální nápad, protože jsme si oblídli cestu na noc, kdy by se to po tmě blbě hledalo.
GPS hike Bromo
Veškerá navigace byla úplně snadná pomocí kombinace maps.me a návodu z wikivoyage.
Ve dvě ráno jsme společně s Němcem Patrickem, Fredericem a Kanaďankou Julie vyrazili na Gunung Penanjakan viewpoint na Bromo a na celou kalderu při východu slunce. Ještě je dobrý připomenout, že celej předchozí den za náma jako stín šel ten Taiwanec, pak u hostelu zmizel a ve 2 ráno (!!!) se objevil zase 50 metrů za náma na cestě na výhled.:D:D Na úplně nejnižší viewpoint jsme šli asi 45 min a pak jsme se ještě tak 30 drápali po schodech na takovou vyhlídkovou plošinu, kde jsme byli úplně sami. Když jsme dorazili, tak byla ještě úplná tma a já se šel podívat ještě kus do kopce, kde jsem našel takový rozbořený baráky, kde by se bejvalo dalo uplně parádně přespat (i když v tý kose s mym letním spacákem jsem byl docela vděčnej za hostel).
Tak ve 4 se objevily první džípy, který vozily turisty na vrchol kopce kus nad náma po silnici a musely přejet kalderu okolo sopek (světla na první fotce). My jsme schválně nešli až nahoru, protože jsme věděli, že na tom našem výhledu bude minimum lidí a nahoře to bude narvaný džípama. Z výhledu jsou vidět tři sopky, nejnižší a nejaktivnější kouřící Bromo, krásnej kužel Batok a vzadu nejvyšší sopka Jávy a taky aktivní Semeru. Chvíli před východem slunce se přes Semeru přehnala bouřka a byly vidět blesky přes dým z Broma, bohužel se mi to nepovedlo vyfotit. Někdy okolo východu slunce byla taky vidět erupce Semeru, což bylo takový hnědošedý uprdnutí a ne dým jako z Broma. Na cestě dolů do kráteru prodávali místňáci kafe, čaj a sušenky, což nám všem přišlo v půl sedmý ráno docela vhod.
Výhodou toho, že jsme šli pěšky bylo zaprvý to, že jsme na výhledu byli sami, zadruhý jsme neplatili vstup do národního parku, protože ten se vybírá na silnici pro džípy a stojí asi 150k na jednoho a zatřetí, že jsme šli uplně boží hike z výhledu přes Sea of Sand až pod Bromo. Džípy sjedou z výhledu a dojedou až těsně pod Bromo, tim ale úplně vynechaj naprosto parádní asi 4km procházku přes dno kaldery. Dostat se z výhledu dolu do kaldery bylo trochu náročnější na orientaci, ale nám se naštěstí už den předem podařilo najít cestu, která vedla z okraje kaldery přímo dolů na Sea of Sand kousek pod viewpointem. Byla to pěšinka, která byla celkem příznačně označená jako: "Zákaz vstupu, tímto obcházíte oficiální vstup do parku" nebo tak něco, prostě naprosto přesně, co jsme hledali.:D Každopádně ofic. vstup do parku byl uplně na druhý straně vesnice a pěšky bylo úplně nesmyslný tamtudy jít a obcházet to. Po zahnutí z hlavní silnice už se jenom snadno šlo po pěšince zkopce, pak po Sea of Sand (kus bažinou), až jsme došli k parkovišti na dně kaldery, kde stálo tak 50 džípů, z kterejch už lezli lidi a chodili kousek na okraj kráteru kouřícího Broma. Jako bonus tam čekali chlápci s koněma a lidi ještě těch posledních asi 500 metrů do kopce vozili na koni.
Před Bromem se projde okolo hisduistickýho kláštera na dně kráteru, kterej je částečně zasypanej popelem a vypadá naprosto magicky. Přímo na okraj kráteru Broma vedou schody a po dost exponovaný pešince se dá kráter Broma obejít. Anička na to neměla uplně žaludek a radši čekala s ostatníma nad schodama, kde bylo takový kamenný zábradlí. Zpátky jsme se vydali nejkratší cestou do Cemoro Lawang, protože jsme věděli, že přímo okolo Cemoho Indah hotelu vede do kráteru pěšinka, po který půjde vyjít nahoru a nebudeme muset jít po silnici. Někdo se bál, že nás budou kontrolovat, jestli máme vstup do parku, ale samozřejmě nikde nikdo nebyl. Už po devátý (což bylo ale stejně 7 hodin na nohou :D) jsme se vrátili do hostelu. Původně jsme nechtěli pospíchat, ale Juliet měla koupenej vlak do Banyuwangi na 11, tak jsme se dohodli, že všichni, co tam už jsme, pojedeme zase společně bemem do Probolingga, protože ona by se tam jinak nedostala. Trochu nás hlodalo, jestli tam ještě den nezůstanem, ale už tak v 8 ráno se zatáhlo a vypadalo to, že se to nerozfouká, když jsme odjížděli, tak i malinko mrholilo. Juliet to nakonec prej o pár minut nestihla každopádně.
My jsme došli 100 metrů na autobusák a jak jsme tam dorazili, viděli jsme, že zrovna odjíždí bus do Malangu, takže jsme do něj hned skočili. Bohužel jsem zase jenom snídali na výhledu a nic pořádnýho nejedli, takže než jsme dorazili do Malangu, už jsem byl docela hladovej a mrzutej. No, docela, dost mrzutej.:D Bus (30k/2 hod) byl docela děsivej - jel jak totální magor, každej tam kouřil a flusal na zem a ještě dycky když jsme zastavili tam vlezli žebráci, překvapivě ale prudili Indonésany a nás ne. Původně jsme do Malangu vůbec nechtěli, ale vzhledem k tomu, že jsme plánovali dva dny na Bromo a nakonec jsme to zalomili hned vlastně první den ráno, poslechli jsme radu Juliet, že to stojí za to a posunuli se jen dvě hodiny busem do Malangu. Aspoň jsme si zkrátili ten dlouhej přejezd do Yogyakarty vlakem další den.
V Malangu na nádraží se potvrdilo, jak je na Jávě levně, kdy jsme se ve dvou najedli za 30k. Na nádraží se nám povedlo chytit za 5k bemo do centra - ani nikdo nesmlouval, je parádně poznat, jaký místo už je zvyklý na turisty a jaký ne. Malang byl z tohodle pohledu úplně nedotčenej, ale ono, jak jsme pochopili, je asi nedotčený všechno kromě Ijenu, Broma a Yogyakarty.
Dostali jsme doporučení na parádní čistej MADOR Malang dorm hostel (155k) naprosti čínskýmu paláci. Něco, co bysme tam vůbec nečekali, dokonce tak jako evropsky vypadající s anglicky mluvící recepční, paráda! Při pozdně odpolední procházce jsme pěkně zmokli (na Jávě byl odpolední déšť tuhovka, kór v Malangu uprostřed ostrova pod Semeru). Navečeřeli jsme se za 40k v nějakým náhodným pouličnim warungu a šli na doporučení z hostelu do takový posh kavárny v centru - Java dancer coffee, která se do zbytku města taky absolutně nehodila, ale bylo příjemný na chvíli opustit bordel a zmatek ulic venku. :D Navíc jsme si ještě dali za 50k cibetkový kafe! Mezitím jsme se rozdělili s Frederikem, kterej si šel na chvíli lehnout, každopádně dostal stejnej nápad jako my a přišel do tý kavárny asi půl hodiny po nás. Ještě jsme si kupovali lístky na vlak (140k/8 hod economy) - nebejt tam nějaká pani, co měla syna v Kanadě, uměla anglicky a chtěla nám pomoct, asi bysme si tam ty lístky kupovali ještě dneska. Nejdřív se tahaly lístky, pak člověka volali, pak se ještě musel udělat check-in, prostě totální zmatení. :DPo Ijenu a Bromu jsme byli dost vycuclý a šli jsme spát po osmý večer. Ve chvíli, kdy už Anička spala se najednou začala tak divně houpat postel, tak si řikám, co jako dělá - ale Anička spala jak zabitá a nedělal nic. Po pár vteřinách jsem si uvědomil, že se nehejbe jenom postel, ale i lustr a tak nějak všechno okolo a dalších pár vteřin mi trvalo, než mi došlo, že nejede okolo hostelu kamión, ale je to zemětřesení. Stoupnul jsem si a bylo to jako stát na takovejch malejch vlnách, který přicházely z jednoho směru. Ještě bylo slyšet padat nádobí z kuchyně a najednou se všechno uklidnilo, celkově to mohlo trvat tak 30 vteřin. Zatřás jsem s Aničkou a řikám, že bylo zemětřesení a že bylo docela silný, že bysme radši měli bejt vzhůru a Anička na to jenom: "Jasně, Honzí, tak mi to řekneš ráno, jo." :D Uvědomil jsem si, že jsme vlastně přímo pod nejvyšší a nejaktivnější sopkou Jávy Semeru a že jsem koukal, že její status byl nejaktivnější za asi 5 let. Došlo mi, že mam v mobilu aplikaci od Americký geologický služby (USGS), kde jsou zemětřesení a varování o sopkách, tak jsem rychle koukal, kde bylo to zemětřesení, jestli pod sopkou nebo někde u subdukčních desek v moři jižně od Jávy. Zemětřesení fakt bylo v moři přímo na jih od Malangu (je super, že to tam USGS nahrává automaticky, takže jsem to viděl už tak minutu po zemětřesení) a první odhad bylo magnitudo 6.1, což už je fakt hafo, během půl hodiny to kleslo na 5.9. Aplikace má i makroseismickej dotazník a tak a psali tam lidi až z Bali, že v Kutě padaly věci z poliček a lidi utíkali z pláže, že se báli tsunami. Bali je tak 300km.
Na Nusa Lembonganu jsme koukali na evakuační zóny pro tsunami a bylo vtipný, že nejbližsí kopec byl asi 3 km, což jsme si uvědomili pořádně až po tom zemětřesení. :D Jo a Anička si samozřejmě ráno nic nepamatovala.
5. DEN: Malang - Yogyakarta
Další den spočíval hlavně v 7 hodinový cestě vlakem z Malangu do Yogyakarty, ale ráno jsme si stihli ještě asi dvě hodiny projít Malang. Začali jsme slumama u řeky, kdy jedna strana mostu byla nechaná původní hnusná a na druhý straně byl celej slum pokreslenej zářivejma barvama a různejma kresbama - v hostelu řikali, že prej po vzoru nějakýho slumu v Riu. Je to každopádně geniální nápad, protože to je pěkná turistická atrakce (nikdo o tom nevěděl, protože to udělali pár měsícu před tim, než jsme přijeli a nebejt Juliet na Bromu, neuvidíme to taky). Asi hodinu nám zabralo si projít spletitý uličky po obou stranách řeky - parádní bylo, jak to tam bylo nezkažený turismem, lidi se s náma nadšeně zdravili, snažili se povídat, usmívali se.
Dál jsme pokračovali na Bird market, což je trh se živejma zvířatama, krmením a kytkama, kde měli všechno od kusů trávníku 1x1 metr, přes ohrožený ptáky až po opice. Byl jsem na to zvědavej a i jsem se docela těšil, ale nakonec jsme odcházeli uplně zhnusený, je strašný, jak si prostě nevážej tý neskutečný přírody, co tam okolo maj, a takhle to ničej. Jenom těch ptáků, naprosto evidetně pochytanejch v přírodě v horách, tam bylo neskutečný množství a bylo to fakt spíš smutný. O opicích v malejch klecích ani nemluvě.
Zbytek dne jsme strávili ve vlaku. Na hlavním nádraží v Yogyakartě jsme prošli okolo taxíků a na hlavní ulici Malioboro jsme chytili Transyogya bus za 5k, kterým jsme přejeli celý centrum až k našemu hostelu jižně od kratonu kousek od známý backpackerský ulice Prawirotaman. Yogyakarta bylo první město i Indonésii, kde normálně fungovala veřejná doprava - prodávali se lístky, fixní ceny a zastávky - a byla to po tom všem docela paráda.
Večer jsme si jenom prošli směrem ke kratonu a pak na ulici Prawirotaman, kde jsme ještě jednou potkali náhodně Fredericka, kterej měl v Yogye sraz s nějakou kamarádkou a už jsme se s nim rozloučili, a objevovali jsme neskutečně levný warungy po okolí ve srovnání s Bali.
Domluvili jsme si v hostelu půjčení motorky a vyrazili jsme na Prambanan, bohužel jsme byli docela zničený z těch všech přejezdů, takže se nám nepodařilo vyjet úplně maximálně brzo a dorazili jsme tam až po osmý, ale když jsme přijeli, ještě tam skoro nikdo nebyl. Po příjezdu jsem měl zajímavý extempóre na záchodě, kde jsem až po vykonání potřeby zjistil, že tam není toaleťák a měl bych se po vzoru místních asi utřít rukou. Naštěstí jsem v kapse našel tisícovku, která už to skoro schytala, nebejt v druhý kapse lístek od parkování...
Hlavní chrám v Prambananu je sice fakt parádní, ale že bysme zas byli uplně příšerně hotový, to taky ne, je to prostě tak očekávatelně pěkný. Asi nejzajímavější bylo 20 metrů vysoký bambusový lešení na jednom z hlavních chrámů, celkově jsou ty jednnotlivý chrámy vyšší než bych řek z fotek. Za vlastním Prambananem je ještě pár dalších chrámů, kdy ten nejvzdálenější je asi 2 km daleko buddhistickej chrám Sewu z 8. století, což je zajímavý, protože hlavní chrám a všechno v jeho okolí je hinduistický. My jsme až dozadu došli docela rychle a měli jsme celej komplex asi 20 minut uplně sami pro sebe, což bylo naprostá bomba, navíc se nám ten buddhistickej styl líbil asi víc než hinduistickej, kterej jsme posledních 14 dní viděli na každym kroku.
Cestou z Prambananu jsme se stavili ještě na Candi Plaosan, kterej nebyl špatnej, prostě chrámovej komplex asi 100x100 metrů v zapadlý vesničce, ale tak 95% byla jenom suť a vypadalo to, že se to bude rekonstruovat. Chrám Sambisari byl už hezčí a i okolí bylo mnohem líp upravený, u něj jsme si taky na lavičce snědli oběd. Holka v hostelu nám poradila, že jsou pěkný kopce jižně od Yogyakarty okolo Imogiri a doporučila nám tam jednu hospodu, takže jsme asi 45 minut přejeli na jih od města, doprava byla místama celkem hustá:
Hlavní atrakcí kopců byly borovicový háje, kde to ale vypadalo asi tak jako na Klůčku na Mácháči, takže nás to uplně do kolen nedostalo a pokračovali jsme dál do Imogiri, ale je třeba uznat, že silničky to byly pěkný a zase jsme viděli jinej venkov. Pořádnej oběd jsme si dali až v luxusním Bumi Langit resto, kde to vypadalo, že se schází vyšší společnost, takže ceny tam byly skoro jak u nás v průměrný hospodě. Ale jídlo a fresh z passionfruit byl naprosto boží. Cestou zpátky jsme ještě plánovali zastávku v Imogiri, ale přímo v Imogiri se rozpršelo, tak jsme to nakonec vzdali a rozhodli se, že pojedeme už do Yogji. Déšť ale po chvíli přešel do takovýho tropickýho lijáku, že se v tom víceméně nedalo řídit a zastavili jsme se chovat v jednom warungu, bohužel jsme byli úplně narvaný, tak jsme si dali jenom čaj a čekali až to přejde. Tenhle nápad mělo i pár dalších motorkářů.
Asi po půl hodině to vypadalo nadějně, tak jsme zase vyrazili, ale jakmile jsme vyjeli, rozpešelo se samozřejmě jako kráva. Řekli jsme si, že už to dojedem, ale po chvíli to začlo bejt docela nebezpečný, protože místama bylo na silnici třeba 10 cm vody a v tom hustym dešti nebylo nic vidět, takže jsme zastavili znova a vyčkávali jsme. Navíc Anička měla nohy na stupačkách, takže to bylo jako by je měla ponořený v řece. Napodruhý už jsme to dojeli, sice jsme byli uplně prochcaný, ale nakonec to byla fakt sranda, protože věci jsme měli vevnitř v motorce a bylo docela teplo.
Dohodli jsme se, že dáme celej den jenom zevlení po Yogyakartě taky jeden den. Nejdřív jsme prošli celou Malioboro ulici s milionem krámků a indonéskejch turistů. Už jsme se naučili ignorovat otázky odkud jsme, protože to vždycky samozřejmě vedlo do nějakýho krámu za rohem nebo "art gallery", kde by nám něco vnucovali. Potom jsme se vrátili do oblasti kratonu, kde se nám nepodařilo najít nic k jídlu, tak jsme si řekli, že si to nejdřív projdem. Začali jsme vodním palácem, což byla asi nejošklivější a nejnudnější památka, co jsem kdy navštívil. Je fakt neuvěřitelný, že před více než 1000 lety tu stavěli tak neuvěřitekný chrámy jako Prambanan a Borobudur a za posledních pár set let tu vyrost maximálně tenhle palác. Trochu se to snažilo tvářit jako nějaký paláce třeba v Marakéši, ale vypadalo to jako tak náhodně spojený starý baráky s bazénem uprostřed. Ještě navíc tam prostě v zahradách měli lidi postavený baráčky a normálně bydleli. Vlastně nezaplatit vstup, nepoznal bych, že se prostě neprocházím nějakou čtvrtí Yogyakarty. Tenhle den, a vlastně i ten další, byly proložený asi 15 rozhovorama se studentama místní univerzity, který měli za úkol udělat rozhovor s cizincem v angličtině o Yogyakartě, proč tam jsme atd atd. Vypadalo to, že ten tejden jsme byli v Yogyakartě asi jediný Evropani, protože jak jsme se objevili na hlavní ulici, slítly se na nás skupinky studentů. :D Další zajímavou věcí bylo, že vždycky ten rozhovor dělat ten, kterej v tý skupině uměl nejhůř anglicky, což většinou znamenalo vlastně vůbec, a otázky měli napsaný na napíře a dost často ignorovali naše odpovědi, takovej typickej kus rozvovoru:"Where are you from?"
"Czech Republic, do you know Czech Republic?" (naše osvědčená podpásovka)
.....3 minuty vysvětlování, co chceme a proč se ptáme my a ne oni...
"No, I don't know." Pohled do notýsku."I think your country is beatiful."
"But you just said you don't know our country."
.....3 minuty vysvětlování, co chceme a proč se ptáme my a ne oni...
"What do you like and dislike about Yogya?"
"Honestly, we like everything except giving interviews."
Zmatení.
Jo a ještě to museli natáčet na kameru. Jediná skupinka z těch 15, co uměla anglicky, byla ňáká grupa kluků ajťáků, který i jediný tak jako komunikovali jako lidi a nebáli se nás. :D Docela nás zaskočilo, že skorožádnej student univerzity v Yogyakartě neuměl anglicky, většina, co nás odchytla, studovala ekonomii nebo tak něco.
Po Malioboro a Vodním paláci už jsme měli nachozeno přes 10km a v tý 100% vlhkosti a asi 35 stupních už jsme byli docela na kaši. Z posledních sil a těsně před odpoledním lijákem jsme se dokodrcali na oběd kousek od našeho hostelu do Sambal spesial restaurantu, což byla hospoda ve stylu tapas, kde si člověk na jídeláku prostě zaškrtal věci, co chtěl, a pak to všechno dostal na malejch talířkách. Nebo taky moh zaškrtat víceméně všechno, co tam bylo, jaky my, když byl hladovej:
V sambal special jsme strávili asi dvě hodiny ochutnáváním úplně všeho a neskutečným obžerstvím. Jako největší vtípek jsme to zakončili tím, že jsme platili 120k za asi 15 jídel (křepelka, co v sobě měla vajíčko, ňáký děsivý úhoři a tak) a 4 freshe (jackfruit fresh!!!). Sambal special jsme navštívili ještě dvakrát, protože to tam bylo fakt neskutečný a ideální na ochutnávání! Večer jsme jenom brouzdali po okolí a po ulici Prawirotaman, kde to vypadalo, jakože ta ulice očekává děsný davy turistů, ale ty nikde nejsou, to že jsme tam byli mimo sezónu bylo tady fakt znát hodně.
8. DEN: Yogyakarta
Jednou se nám zase vyplatilo naše odmítání taxíků a šetření, kdy nám pani domácí v hotelu řikala, že ojek, což je motorka s pár sedačkama před řidičem, by měl ke kratonu stát okolo 30k. My procházeli okolo pár zaparkovanejch a nějak proběh rozhovor, že jdem na kraton a my ze srandy řekli, že jedem max za 15k a ten chlápek se evidetně nudil a stejně nás vzal. :D Tak jsme se projeli ojekem! V paláci taky nic moc nebylo, akorát jsem tam zadarmo viděli naprosto parádní taneční představení nějakej profíků, co si to tam zkoušeli a bylo to před veřejností. Bylo to tak 1000krát lepší, než ty fakt špatný tance bez náboje v Ubudu. 
Pak jsme cestou přes Sambal spesial došli zpátky do hostelu, sbalili si věci a přesunuli se do novýho hostelu Yogyakarta BnB, kterej nám doporučil někdo na Bromu a měl super hodnocení. Ten přesun jsme udělali hlavně proto, abysme poznali zbízka taky jinou část města a tenhle hostel byl v takový druhý hlavní backpackerský zóně kus od ulice Sosrowijayan a Malioboro, což je takový turisticko-obchodní centrum celýho města.Odpoledne jsme si jen zařídili půjčení motorky v hostelu a brouzdali po okolí. Nejzajímavější věcí bylo obří třípatrový tržiště hned u Malioboro, kde prodávali absolutně všechno.
Na Borobuduru jsme chtěli být na východ slunce - v 5 jsme tam chtěli dorazit, takže jsme lehce před 4. vyráželi z Yogyakarty. Uvědomil jsem si, že fakt ve tmě na motorce vidim docela kulový, tak jsem byl dost vděčnej, když začalo aspoň malinko svítat - tohle byl asi poslední impulz, abych si pořídil brejle, protože jsem se vlastně i docela bál sám sebe. :D
Přímo na Borobudur nejde jít na východ slunce, chrám otvírá až v 6 a východ je mezi pátou a šestou podle ročního období. Jedna možnost je zaplatit 200k navíc hotelu v komplexu toho chrámu, kterej tam pouští už v 5. Druhou možností je jet pár km západně od Borobuduru na jeden z kopců. V hostelu nám doporučili Bukit Barede, že je nejmíň známej a nejblíž od chrámu. Ještě na dálnici kousek od Borobuduru byla jasná obloha a vypadalo to na parádní ráno, ale jak jsme se blížili k Borobuduru a řece u něj, objevila se všude dost hustá mlha. Kopec jsme nakonec vzdali, protože sluníčko nebylo vidět ani malinko a bylo by to úplně zbytečný, takže jsme čekali u vstupu na 6 ráno, než nás pustěj do chrámu.
Super bylo, že od 6 přibližně do půl osmý jsme tam byli jenom my a zájezd asi 12 Čechů, jinak vůbec nikdo, takže jsme měli celej Borobudur pro sebe. Těsně před tim, než se tam začali hrnout lidi, se rozjasnilo a byly vidět i sopky v okolí - Sumbing, Merbabu a známá Merapi, která erupcema ohrožuje 4 milionovou aglomeraci Yogyakarty. Například v roce 2010 popel z erupce padal na město a Borobudur byl pokrytej 3 cm popílku, musely se přerušil lety nad Jávou a umřelo asi 400 lidí v okolí sopky.
V 8 už začalo bejt na tý obří stavbě z černýho čediče pěkný vedro a hrnuly se tam davy lidí, tak jsme pomalu prchli. Dalším cílem bylo vyjet co nejvejš na Merapi na skútru - ideálně někam do okolí vesnice Selo v sedle mezi Merapi a Merbabu. Ukázalo se, že naše motorka to 20% stoupání do Ketep passu moc nezvládá a druhou půlku soupání jsme jeli průměrem tak 15km/h a občas jsme zvítězili jenom proto, že jsme se dostatečně rozjeli pod průdšíma úsekama. Ono Yogyakarta je víceméně v nule a Ketep pass je 1200, takže to nějaký stoupání bylo.
Bohužel počasí bylo dost na prd, takže jsme zastavili na výhledu v průsmyku, dali si časnej oběd nakoupenej na trhu den předtim (nekonečně dobrý mango, avokádo a tak - nechápu, jak to může chutnat o tolik jinak než u nás) a vyrazili jsme zpátky do Yogyakarty.
Zbytek dne jsme strávili couráním okolo Malioboro a nakupováním věcí domu - například durianovejch koláčků, který tam byly evidetně dost populární, protože indonéský turisti to nakupovali po kilech. Povedlo se nám sehnat i durianový bonbóny! :D
Původní plád byl jet Yogyakarta - Jakarta vlakem, ale zjistili jsme, že let je stejně drahej jako vlak, takže jsme to zabalili a radši byli o jeden den dýl v Yogyakartě místo 10 hodin ve vlaku. Z letadla jsme stylově ještě viděli pod sebou Borobudur. V Jakartě jsme čekali 3 hodiny na let do Taipeie - přejeli jsme na domestic terminál, kde měli levný indonéský jídlo. Jedinou zajímavou věcí bylo, že si nás absolutně okatě fotil ňákej chlápek v buse, ale jako ve stylu, že stál vedle nás, ignoroval, že na něj koukáme a vesele fotil. Ještě nás takhle fotilo pár lidí, přitom jsem žádný hovno na čele neměl, divný. :D To jinde na Jávě se lidi chtěli fotit aspoň s náma, ale tohle bylo fakt ujetý. Dál už nás čekal jenom nekonečnej let Jakarta - Taipei - Bangkok - Amsterdam.
V Amsterdamu jsme měli velký plány s návštěvou našeho oblíbenýho coffeeshopu a tak, ale první den jsme dorazili do hostelu v poledne, procházeli se po Vondelparku, na trhu a po okolí hostelu, přišli jsme domu a usnuli jsme v 5 odpoledne a spali 16 hodin do 9 do rána. :D Nejzajímavější bylo, že jsme spali v CityHub Amsterdam, což byl absolutní opak celý Indonésie - hostel vytvořenej z takovejch buněk, kde se dalo všechno platit jenom kartou, všechno fungovalo na čip a v tý vlastní buňce jsme se připojili mobilem na bleutooth a mohli jsme měnit barvu světel a nechat hrát mobil z repráků ve zdech. Docela skok z Jávy. :D
Ještě bylo super, že jsme bydleli v Oud-Westu kousek od Vondelparku, kde jsme to vlastně vůbec neznali a kus od hostelu byl parádní místní trh se smaženejma rybama, sýrama a hranolkama, takže vlastně všim, co jsme v Holandsku potřebovali ke spokojenosti. Už to bylo dost daleko od centra, takže tam byla taková pohodová atsmosféra jako třeba v Delftu a ne to šílenství centra Amsterdamu.
Další den jsme si po nekonečným spánku akorát prošli místa jako Flower market a tak a šli na Centraal.